ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Lamy v klobouku

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

 

Lidi, jezte lamy, to je zbožné přání bolivijských pastevců lam, doufajících, že se tak v zemi začne hýbat trh s masem a pomůže zlepšit jejich těžký úděl v zapadlém kraji na náhorní plošině v Andách.

V pusté části Bolívie, na půli cesty mezi městy Oruro a Potosí ve výšce čtyř tisíc metrů osaměle žije pastevec Cristóbal Colquechoque. Táhne mu asi na šedesát. Zevnějšek zanedbaný, zuby zažloutlé od ustavičného žvýkání koky. Manželka i šest potomků žijí a pracují v Potosí, vzdáleném čtyři hodiny jízdy teréňákem. „Občas sem přijedou, aby si vyzvedli maso,“ říká o jejich řídkých návštěvách. Bere mě dovnitř ohrady, vystlané vysokou vrstvu bobků. Několik desítek lam se na sebe mačká na čtverci o rozměru zhruba 50 x 50 metrů a zadupává do výkalů zbylý sníh. Metrová zídka kolem nich je postavená z naskládaných kamenů, které kromě gravitace nic nespojuje. Stačilo by se opřít a celá chatrná konstrukce by se musela poroučet k zemi. „Lamy se o plot neopírají, nedrbou, ani se ho nesnaží přeskočit,“ vysvětluje Colquechoque. Dospělým jedincům hledím přímo do očí, ony ustupují o několik kroků dozadu a decentní odstup si zachovávají po celou dobu. Připravuji se, z kterého hloučku na mě přilétne dobře mířená slina, protože v tomto oboru zaujímají huňatí savci v živočišné říši přední příčky. Colquechoque se tomu směje s tím, že plivají jen sami na sebe. Zejména ti starší a v hierarchii skupiny výše postavení, když chtějí umravnit omladinu. Na člověka prskají, jen když se cítí ohroženi, nebo rozmazlenci, kteří byli odkojení pomocí láhve a dvounohou bytost proto považují za jednoho ze stáda.

 

ko1204_bolivie_lamy_500opoco-salasovalamaskloboukem

PASTEVEC A JEHO STÁDO

Colquechoque otevírá branku, z níž nejsrdnatější lama vychází váhavým krokem. Jakmile se odváží první, ostatní se hrnou za ní. „Moc práce s nimi nemám. Vědí, kde mají svoji pastvinu, dojdou si tam samy,“ libuje si Colquechoque. „Se sousedovými si je nespletu. Byl jsem u narození každé z nich a poznám je na první pohled,“ říká při sledování stokilogramových tvorů, hrajících barvami. Někteří jsou plně hnědí, jiní černí nebo úplně bílí. Jedno několikaměsíční mládě zase připomíná skvrnitou hyenu. Ale většinou jsou to stračeny s různobarevnými fleky rozházenými po celém těle.

Následovat příklad otce a izolovat se na naprostém zapadákově se nikomu z jeho dětí nechce. Model této rodiny lze převést i na celé venkovské obyvatelstvo, které touží po lepším životě. Šanci na něj vidí výhradně ve městech. Jenže většina těch, kteří se k přestěhování do „civilizace“ rozhodnou, končí v okrajových čtvrtích v ještě mizernějších podmínkách. Ale ani toto vědomí je od útěku do města neodradí. Na venkově prostě nevidí naději na zlepšení. Tu se jim snaží dát nezisková organizace ISALP. Za těmito pěti písmeny se skrývá „Sociální výzkum a právní poradenství Potosí“. Ví, že to znamená dostat na venkov peníze, které by je tam mohly udržet. Podporuje rozvoj obchodu s těmi produkty, které jsou venku od pradávna. Mezi nimi i lamí maso. „Ač obsahuje méně tuků a více proteinů než třeba hovězí, tak má špatnou pověst. Kolonizátoři ze Španělska ho odmítali jíst, protože ho brali za stravu indiánů. Po vyhlášení nezávislosti ho kvůli tomu bohatší vrstvy nechtěly kupovat. Jeho prodej byl dokonce ještě před třiceti lety nelegální. Zabrané zboží se pálilo,“ vykládá ekonom Javier Meza Pinto, který projekty koordinuje. „Lidé mají také přehnaný strach ze svalovce, ale toho mohou dostat i z jiného masa,“ upozorňuje Meza na parazita, který může po pozření infikované porce způsobit člověku horečky a průjmy a v případě zanedbání léčby i svalový třes. Navíc léčba není jednoduchá, v první fázi se nasadí silná projímadla a v druhé fázi antihelmintika (látky působící proti parazitům). To vysvětluje záhadu, proč v Bolívii a sousedním Peru, kde žije naprostá většina ze světových sedmi milionů lam, běžně lidé jejich chutné maso nejedí. Přitom kilo stojí jen 15 boliviánů (42 Kč), pro srovnání stejně velký kus hovězího stojí 25 boliviánů (70 Kč). Kupují si ho pro vlastní zpracování pouze ti nejchudší. Nebo si na něm naopak debužírují kulinářští experimentátoři z ciziny, kteří za lamí steak v turistické restauraci platí přehnané sumy. Avšak narazit na něj v normální restauraci v metropoli La Paz nejde, tam dominuje kuře.

 

ko1204_bolivie_lamy_477opoco-crii

HURÁ, NŮŽKY!

Pastevci jako Cristóbal Colquechoque z lam využívají nejen maso, ale též vlnu, z které je možno vyrábět oděvy. Bohužel lidé z měst se pod vlivem módy stydí oblečení vzít na sebe. A tak z ní dělá provazy, pytle, přikrývky, polštáře či náhražku matrace, manželka umí z vláken utkat ubrusy. „Někdy si něco z toho odvezou děti a prodají to v Potosí, ale moc často to není,“ povzdechne si. Náhle se mu rozjasní tvář, a začne vychvalovat „inženýry z města“, jak říká Mezovi a jeho kolegovi. Nyní mu jde práce mnohem lépe od ruky. Vlnu totiž stříhá nůžkami. A jak to probůh dělal předtím? „Řezalo se to nožem nebo pomocí ostrého plechu,“ odpovídá. Nůžky však nejsou tím jediným, co ISALP pastevcům přinesla. To hlavní jsou rady, jak se o tvory, kteří se mohou dožít až dvaceti let, správně starat. Třeba rada, že není dobré nechat pářit příbuzné, protože další generace degenerují. ¬ISALP zařídila výměnu samců mezi jednotlivými stády, což mělo pochopitelně za následek silnější a zdravější mláďata, jak nadšeně potvrzuje Colquechoque.

Jak je možné, že takové věci lidé, kteří se ničemu jinému než chovu těchto savců nevěnují, neznají? „Právě že se před tím věnovali něčemu jinému. Mnozí v mládí pracovali ve městech. Obvyklé znalosti zemědělství se prostě nepředaly jako dříve se střídáním pokolení, a vytratily se,“ vysvětluje Meza.

NOVINKA

Zajímavou inovaci chovu jsem zpozoroval u jednoho z farmářů. Většina zvířat má podle ročníku barevné třásničky v boltcích. Tři mají na plecích plechovku, ve které při pohybu chrastí kamínky. Že by něco na způsob kravského zvonce, jehož zvuk na krku vedoucí stračeny ostatní automaticky následují? „To ne, slouží to na vylekání lišek. Na pumu by to nestačilo, ale ty se sem na planinu neodvažují. Ale lišky jsou zákeřné, vyberou si mládě nebo slabšího jedince, zezadu mu skočí na hřbet a zakousnou se do hrdla,“ vypráví pastevec o největších přirozených nepřátelích. Největší extravaganci však předvádějí dvě lamy, které mají na krku naražené buřinky, jež jsou velice oblíbenou pokrývkou hlavy mezi andskými indiánkami. Vysvětluje: „Jsou to největší tulačky. Nemůžeme stále počítat, zda máme všechny kusy. Ale tyhle dvě útěkářky můžeme díky klobouku vždy pohledem překontrolovat.“ Jak vidno, i do chovu lam se zavádějí progresivní metody, které předkové nepraktikovali.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group