ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Gorilí mystéria

TEXT A FOTO: TOMÁŠ JŮNEK

 

Půl roku v kamerunském pralese, každodenní výstupy, všudypřítomné vlhko, moskyti, housenky a další nástrahy divočiny. To vše s jediným cílem – najít gorily nigerijské, nejvzácnější lidoopy planety.

Na pomezí Kamerunu a Nigérie, ve zbytcích pralesů v povodí řeky Cross žije gorila nigerijská (Gorilla gorilla diehli), poddruh gorily nížinné. Jejich život zůstává dodnes zahalený tajemstvím. Gorily žijí po obou stranách hranice a středisko výskytu je severně od města Mamfé. Celá populace čítá něco kolem pouhých dvou stovek goril. Rozdílná velikost lebky i analýza mitochondriální DNA potvrdily, že jde o skupinu zvířat lišících se od ostatních afrických goril. V pánvi řeky Cross zůstaly, jako množství jiných druhů zvířat i rostlin, uvězněny při pleistocénním zalednění proto, že lesy se na okolních náhorních pahorkatinách změnily v suché travnaté savany. V zelené pralesní oáze nerušeně žily až do příchodu lidí. Ti je později s rozvojem střelných zbraní začali lovit a hlavně postupně přeměnili jejich životní prostředí natolik, až se gorila nigerijská dostala do sice prestižní, avšak smutné společnosti zvířat uvedených v Červené knize v kategorii Kriticky ohrožení. Zatímco gorilám severně od Mamfé se ochrany dostává a zvířata mohou mezi jednotlivými rodinami migrovat, odhadovaných třicet goril v Lebialemu je patrně zcela izolovaných, a ten zbytek pralesa na úbočí mezi vesnicemi Bechati, Besali a Fossimondi nikdo nechrání. Kamerunská nevládní organizace ERuDeF se o vyhlášení rezervace již několik let snaží. Spolu se studentkou ekologie na České zemědělské univerzitě Pavlou Vymyslickou a bývalým kolegou z pražské zoo Markem Ždánským jsme založili iniciativu Diehli a snažíme se pomoci ERuDeFu rezervaci vyhlásit. Mimo jiné i tím, že gorily v Lebialemu jako vůbec první nafilmujeme a vyfotografujeme, zaznamenáme jejich pobytové stopy, zjistíme početnost a zmapujeme areál výskytu. S tímto plánem jsme s Pavlou do Kamerunu na půl roku odjeli...

 

ko1205_kamerun_gorily_1

VERTIKÁLNÍ PRALES

Obloha byla v brzkém ránu jako vymetená. Nohy jsme měli ještě zdřevěnělé výstupem do Fossimondi z předešlého dne, ale přišel čas vyrazit do pralesa. Plánovali jsme navštívit spolu s naším průvodcem Thomasem dva kempy a důkladně prozkoumat dvě sousedící údolí. Kouzlo místní přírody spočívá v rozmanitosti dané nadmořskou výškou. Škála biotopů na svahu mezi vrcholy a úpatím začíná porosty travin s občasnými hájky. Na ty navazují přilehlá políčka lidí, kteří v chladném klimatu pěstují plodiny mírného pásu. Hned pod nimi ale již najdeme mlžný les. Ze stromů visí girlandy až metr dlouhých vlasatých lišejníků a větve se ohýbají pod pestrou přehlídkou epifytů. Stromové kapradiny se jako pravěké přízraky zjevují v mlze, ze které les získává většinu vláhy. Někde na hranici 1500 metrů přechází mlžný les do částečně opadavého tropického pralesa a ten pak v nejnižších partiích do deštného lesa nížinného typu. Zde již vlasaté lišejníky nenajdeme, zato vlhčí místa porůstají obrovské trsy bambusů a čím níže, tím větších rozměrů stromy dorůstají. Také přibývá plantáží, které si domorodci pro pěstování banánovníků, kakaovníků, manioku nebo palem olejných v lese zakládají. Na jednu z již opuštěných plantáží jsme také po třech hodinách sestupu kluzkou udupanou stezkou došli. Thomasova stará kávovníková plantáž, náš první kemp, leží na konci hřebenu a od domečku se střechou z vlnitého plechu je skvělý výhled po okolních strmých kopcích i do nížiny mizící kdesi v nigerijském západu. Ticho tam ruší jen hučení bystřiny z hlubin severního údolí. Sotva jsme napnuli tropiko stanu, už nás Thomas volal za chatu: „Poslouchejte, řvou šimpanzi, ale hodně daleko.“ Od kopce tvaru homole k nám doléhali typické skřeky našich nejbližších příbuzných. Lepší navnadění pro práci v terénu jsme si mohli těžko přát. Zdejší šimpanzi navíc patří, podobně jako gorily, k nejohroženějšímu poddruhu, a to Pan troglodytes vellerosus – šimpanz nigerijský.

OPIČÍ MEJDAN

Dalekohled, GPSku, mapu, náhradní baterky, tužky, notes, vysílačky, foťák, pláštěnky, svítilnu, kompas, nůž, metr, lupu, první pomoc, vodu a svačinu jsme nacpali do batohu a vyrazili do práce. První šel Thomas, mačetou klestil cestu a hledal stopy, za ním my dva pozorovatelé a skupinu uzavírala naše nová kolegyně Bedwin. Netrvalo dlouho a na sotva patrné stezičce pod kempem jsme nalezli zlomený stvol divokého zázvoru. Přelomený zhruba v polovině a ze zahnědlé dužiny, kterou v délce asi patnácti centimetrů jako by někdo roztloukl a vytrhal, trčela vlákna pletiv. První stopa přítomnosti lidoopů. Postupovali jsme dál pomalu v příšeří lesa. Thomas ve svých roztrhaných gumových cvičkách se proplétal trnitými liánami nehlučně jako stín, dokud nenarazil na další cennou stopu. Rovný plácek asi 5 x 5 metrů, zválené listí vyhrabané až na hlínu a polámané větve nízkého stromku, jehož pěticentimetrový kmínek byl v místě ohybu rovněž nalomený. „Tady řádili šimpanzi, tak před týdnem,“ řekl bez váhání. „Předváděli se, řvali a zlámali ty větve, když po nich skákali.“

 

ko1205_kamerun_gorily_2

ZASE POZDĚ

Později odpoledne se dost oteplilo, čúrky potu nám tekly po tělech a na obnaženou kůži se lepily kousky kůry, listí a hlína. V lese před námi prosvětlovala plantáž. Thomas se zastavil a mlčky naslouchal. „Můžou tam být,“ napadlo všechny ve skupině. Dusno atmosféru okamžiku jen podtrhovalo. Snažili jsme se klást podrážky bot do stejných míst jako člověk před námi, ale stejně občas něco křuplo. Čtyři lidé jsou na podobné stopování příliš. Nervy jsme měli napjaté k prasknutí. Thomas ustrnul jako lovecký pes v půlce kroku, pak se téměř neznatelně vyklonil a nataženou rukou mě přivolal. Stáli jsme těsně vedle sebe, když jsem to taky uviděl. „Nic, nejsou tu.“ Vyšli jsme na zválené prostranství o průměru snad osm metrů. Spousta vydupaných stezek, okousaných zázvorů, opodál roztržené a vyžrané stonky banánovníků. Gorilí rodina tu hodovala zhruba dva týdny před naším příchodem.

Ve snaze poodhalit neznámý život nigerijských goril nám pomáhala i šikovná technická vymoženost – fotopast. Nenápadná kamera zachytí dnem i nocí veškerý pohyb kolem sebe a dobu jejího fungování omezuje jen kapacita paměťové karty a osm tužkových baterií. Zařízení jsme museli v tropických podmínkách nejdříve otestovat, pokračovali jsme tedy v procházení lesa a sběru dat tradiční metodou. Po týdnu jsme se pak přesunuli do druhého kempu za řekou prozkoumat sousední údolí.

PRALES BOLÍ

Na ohni v chajdě se hřála voda na ranní čaj a z hliníkového hrnce nám Bedwin na barevné plastové talíře rozdělovala příděl fazolí se sušenou rybou od večeře. Peprná chuť zázvoru jim dodávala šmak. Thomasovi to ale nestačilo a do jídla si jako každý správný Kamerunec ještě přisypal koňskou dávku chilli. Naším plánem pro ten den bylo projít koryto bystřiny a najít případné zvířecí brody. Po poledni jsme již měli několik vytipovaných míst, kde by mohli lidoopi přecházet řeku. Zbývalo už jen položit fotopast k písečnému břehu jedné z tůní. Scházel jsem k ní po velikém, placatém a skloněném kameni, když mi najednou ty superdrahé pohorky s vibramovou podrážkou začaly podkluzovat. Pravé koleno mi vyjelo do stran, ozvalo se cvak-cvak, přestal jsem vidět a v uších mi bolestí zalehlo. Jen co jsem se dobelhal do tábora, koleno neváhalo a parádně nateklo. Se strašákem operace a depresí z vlastní blbosti se těžko usínalo. Následoval týden, během něhož Pavla při hledání goril v okolních svazích málem vypustila duši, zatímco já autosugescí léčil pochroumané vazy a menisky a psychicky se připravoval na strmý výstup do Fossimondi o tisíc metrů výše. Šest dní nato jsme nicméně před Thomasovým domem ve zmíněné vesnici opravdu stáli, oba vysílení, o holích a o pět kilo lehčí. A také s obavou, že pokud se koleno nezlepší, budu se muset vrátit domů.

Stal se však zázrak, asi vánoční, a koleno se mi opravdu uzdravilo. Začátkem ledna jsme tak opět hleděli do usměvavé tváře Thomase, který nám předal jednu z umístěných fotopastí. Usedli jsme na prostranství před domem a v obklíčení dětí i dospělých se zatajeným dechem přehrávali záznam. První videa byla prázdná, asi vítr rozhýbal listy a aktivoval senzor. Najednou se na displeji objevila vytoužená silueta. K našemu nadšení kolem kamery prošla celá skupina šimpanzů! Matky s mláďaty na hřbetech, dospělí samci, odrostlá mláďata. Všichni si kamery všimli, dva výrostci od ní s jekotem utekli, ostatní se do záběru ale dokonce i posadili a prohlíželi si ji se zaujetím doslova lidským. Film se stal prvním důkazem přítomnosti lidoopů v Lebialemu. Teď ještě ty gorily...

TRN VE FONOVĚ OKU

Následovaly týdny průzkumů, trmácení se pralesem, škrábání se do svahů a padání do dalších a dalších roklí, lezení stezkami zvířat po čtyřech, během kterého se člověk snad desetkrát za den kompletně propotí a zápisky postupně plní jeden sešit za druhým. Dva až tři týdny v terénu, pak zase zpátky do ústředí v Buee napsat hlášení a připravit další expedici, nakoupit zásoby a celý kolotoč začíná nanovo. Bechati, Besali, Nkong, Nkando a další vesnice v okolí plánované rezervace nám poskytly zázemí i stopaře a jejich fonové (králové) byli, po nezbytných audiencích, zvědaví na to, zda „jejich“ šimpanze nebo snad gorily vyfotíme. Do rozlehlého pralesa vesnice Bangang jsme však po dlouhých vyjednáváních povolení ke vstupu nedostali a i jiným fonům jsou aktivity ERuDeFu trnem v oku. Vládní rozhodnutí vyhlášení rezervace ale budou nakonec muset akceptovat. Jiná otázka ale je, jestli ho budou i dodržovat.

Přesně 103,4 kilometrů, tolik jsme po lidoopích stezkách v pralesích Lebialemu doslova prolezli. Našli jsme 136 stop přítomnosti lidoopů a zmapovali aktivity domorodců v jejich teritoriu. A ty vytoužené gorily nigerijské, myslíte, že jsme je po pěti a půl měsících v Kamerunu viděli? Jednou ráno v táboře stopaře Solomona šíleně lilo. Došli jsme jen za potok a pro tentokrát jsme průzkumu nechali. Druhý den jsme sto padesát metrů od stanů na sousední plantáži, přesně na včerejší trase, našli tři čerstvě sežrané banánovníky. Gorily nakonec přišly k nám. Kdybychom to nevzdali, kdyby... Je to tak, neviděli jsme ani gorilí chlup. Alespoň máme pořádně pádný důvod se vrátit. A když už víme, kde hledat, tak je najdeme.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group