ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Život v nájmu

TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ (zpravodaj ČRo v Číně)

 

Čínští Kazaši jsou dnes posledním čínským etnikem žijícím ve volné přírodě. Navzdory vládě, která je chce nastěhovat do paneláků, si tito lidé chtějí zachovat svou svobodu a život v zemi svých předků. Letadlo se nepříjemně klepe. Naštěstí krátce na to přistáváme v I-ningu, nejzápadnějším čínském městě, nacházejícím se v blízkosti hranice s Kazachstánem. Nasednu do jednoho z čekajících taxíků. O chvíli později už se proplétáme mezi obrněnými transportéry. Od největších násilných střetů mezi Číňany a Ujgury v Urumči uplynuly už skoro tři roky, přesto v době výročí jsou komunistické jednotky v maximální pohotovosti. Cestou autobusem do Bole, metropole mongolské autonomní prefektury, si všímám, že Číňané prakticky nedodržují žádná pravidla, a na silnicích to platí 100%. Naštěstí nám štěrkovitý povrch neumožňuje vyvinout vyšší rychlost, i tak nás od srážky s některým z nákladních automobilů dělí jen centimetry. Po zhruba pěti hodinách se dokodrcáme do nadmořské výšky dvou tisíc metrů a před námi se rozprostře jezero Sayram. Pohled na azurovou vodní plochu připomíná spíše nějakou fototapetu než reálnou scénu. A když spatřím několik Kazachů uhánějících na koních, je rozhodnuto. „Zastavte,“ vykřiknu a vystoupím. K mým uším ještě dolehne šťavnatá nadávka řidiče na adresu cizinců, já už ale vnímám jen panenskou přírodu před sebou. Z hlavní silnice zamířím na zpevněnou cestu lemující jezero a s baťohem na zádech si tak vykračuji ještě asi pět kilometrů. Pak ale najednou zahlédnu strážní budku se závorou. Nejde sice o kontrolní stanoviště čínských bezpečnostních sil, přesto musím zaplatit poplatek za vstup do kazašského, pardon čínského ráje. V nejlidnatější zemi světa si totiž musíte koupit lístek prakticky do každého národního parku, přírodní rezervace či na posvátnou horu. Po zvednutí závory však rychle zapomínám na svět, který nechávám za sebou. Můj cíl je jasný, dorazit k mým kazašským známým.

KRÁLOVSTVÍ JURT

Paprsky prostupující malým okýnkem v jurtě mne lechtají na tváři, zvenku se ozývá typické bečení ovcí a paní Guli už mi klepe na dveře, je čas snídaně. Hodiny sice ukazují půl osmé, ovšem místního, tedy neoficiálního času. Úředně jsou o dvě hodiny více, holt Peking, který je odtud sice vzdálen tři tisíce kilometrů, sjednotil celou zemi také co se týče časového pásma. Po ranní očistě už nakukuji do stanu, kde paní Guli, dvacetidvouletá Kazaška připravuje něco k snědku. Samozřejmě nechybí jogurt z čerstvě nadojeného mléka, chlebová placka a skopové. K pomyslnému jídelnímu stolu, který tvoří část louky, si po chvíli přisedne i pán domu, čtyřiadvacetiletý Džumatej. „U jezera žijeme zhruba šest měsíců v roce, tedy přes léto. Na zimu se totiž stěhujeme do nižších oblastí, do obce Tung-wa-c', vzdálené odtud zhruba 120 kilometrů. Tady se nám ovšem líbí nejvíc, všude okolo je nádherná příroda, chodí k nám různé návštěvy, je to prostě země našich předků,“ vypráví Džumatej a ukazuje na azurově zbarvené jezero Sayram, jehož hladina se nachází jen asi dvacet metrů pod námi, na okolní louky a smrkové lesy i vzdálené zasněžené vrcholky pohoří Ťan-šan. Přiznávám, že podobnou nádheru jsem v Číně ještě neviděl. Ani v Tibetu ne. „Živíme se chovem ovcí, jsou celým naším majetkem. A jeho neodmyslitelnou součástí je i půda, kterou se snažíme chránit. Tahle země patřila Kazachům odnepaměti, čínská vláda nám ji ale pronajala jen na 50 let. A pravdou je, že nevíme, co se stane, až licence vyprší,“ svěřuje se Džumatej. Lidé zde jsou skromní, ale o to více přátelští. Mnozí z nich chovají i koně, kteří jsou i dnes, na začátku 21. století, jejich hlavním dopravním prostředkem. Několik asi dvanáctiletých kluků projíždí po úzké silnici pod námi a nabízí svezení. Občas se okolo prožene i motorka, která též u žádné z kazašských jurt nemůže chybět. Moderní věk nelze zastavit.

PERLA NA STEZCE

S ránem vyrážím na výpravu do okolí, hned za jurtou mne ale čeká pořádný výšlap do prudké několikasetmetrové stráně. V půli kopce už jen taktak popadám dech, ještěže mne před slunečními paprsky chrání stín všudypřítomných jehličnanů. Na chvíli se posadím na rozkvetlou louku a kochám se přirozenou krásou okolo. Mé oči ale vždy utkví na „alpském“ jezeře Sayram, ležícím v nadmořské výšce 2070 metrů, jehož zelenomodrá barva upoutává můj pohled. Požehnané, tak se v kazašském jazyce nazývá. Spolu s okolní krajinou lemovanou zelenými loukami, cedrovými lesy i zasněženými horami vypadá, jako by ho namaloval některý z impresionistických malířů. Zcela tak sedí i jeho další označení, Perla na Hedvábné cestě. Vodní plocha o rozměrech dvacet sedm na třicet kilometrů nabízí útočiště i labutím a divokým kachnám, v průběhu uplynulých staletí se však především stalo symbolem svobodného života Kazachů, jejichž jurty na tomto přírodním plátně vypadají jako bílé tečky rozeseté široko daleko. „V dávných dobách tu žil krásný pár, nádherná dívka a mladý muž, kteří se do sebe zamilovali. Jejich hlubokou lásku ale překazil ďábel, který si chtěl onu dívku přivlastnit pro sebe. Jednoho dne ji proto unesl, sličné panně se však podařilo uprchnout. Krutý zloduch ji ale pronásledoval, a když hrozilo, že ji dostihne, raději skočila do propasti. Její snoubenec se to dozvěděl a byl tak zasažen bolestí, že se vrhl za ní. Jejich slzy nenaplněné lásky pak vytvořily tuto vodní plochu,“ vypráví mi nejznámější kazašskou legendu o jezeře Sayram asi padesátiletý muž, kterého potkávám v lese. Spolu se synem osekává uschlé větve, aby měli večer čím topit. Po západu slunce totiž teplota u jezera prudce klesá.

SLAVNOST OBŘÍZKY

„Kam jedete? Na slavnost? A vezmete mne s sebou? Klidně si vlezu nahoru,“ přesvědčuji posádku malého náklaďáku, který druhý den ráno projíždí kolem jurty mých hostitelů. Krátce na to už stojím, tedy spíše se kymácím na otevřené korbě. S vypětím všech sil se snažím udržovat balanc, navíc mezi přivázaným koněm a železným rámováním, kterého se držím jako klíště. Na první pohled to vypadalo, že cíl mé cesty je vzdálený maximálně pět, šest kilometrů, nakonec se z toho ale vyklubala pětkrát delší strastiplná cesta. Naštěstí v okamžiku, kdy mi bok koně drtil levou a jeho hlava zase pravou ruku, jsme zastavili. Dále už všichni musíme pěkně po svých. Chvála bohu! Na pastvinách obklopených zasněženými vrcholky pohoří Ťan-šan a z jedné strany i jezerem Sayram už panuje čirý ruch. U kůlů jsou přivázány stovky koní, uprostřed celého prostranství pak stojí několik jurt, před kterými se scházejí obyvatelé z okolních pastvin i vzdálených obcí. Všude panuje veselí a smích se rozléhá po širé pláni. Většina z Kazachů se vidí poprvé po roce, největší zájem ale budí nejstarší členové jednotlivých klanů, se kterými se snaží pozdravit co nejvíce lidí. Nejváženějším pak je sedmdesátiletý Kerimbek. Navíc právě kvůli jeho vnukovi se celá sláva koná: „Jde o nejdůležitější den v životě celé rodiny. Můj pětiletý vnuk totiž bude obřezán.“ „Vzhledem k islámským tradicím musí každý chlapec, který dosáhne pěti let, podstoupit tento operační zákrok, tedy obřízku. A rodiče jsou na něho právem hrdí. V září totiž začne chodit do školy. Tato tradice se u nás táhne odnepaměti a stejně tak se vždy schází velké množství lidí,“ prozrazuje pan Mahsati, otec malého oslavence.

KŮŇ NADE VŠE

„Na koni jsem začal jezdit, když mi bylo deset. Jezdím tedy už šedesát roků a můj vnuk půjde v mých šlépějích. Samozřejmě nevíme, jak moc se život za dalších dvacet let změní, doufám ale, že si naše zvyky i hodnoty udržíme. Musíme proto být jednotní, jak samotná rodina, tak i všichni Kazaši,“ přeje si Kerimbek, zatímco společně pozorujeme desítky Kazachů, nasedajících na jejich čtyřnohé miláčky. Součástí tradičních oslav jsou totiž, vedle klání zápasníků, i závody koní. Okolo nich se točí prakticky celý život čínských Kazachů, tedy těch, kteří odmítli nabídku čínských úřadů přesídlit do měst. Pravda, mnozí ke stěhování stanů před zimou používají velbloudy, přesto kůň je pro ně nejvzácnější. Ostatně poprvé se toto čtyřnohé zvíře domestikovalo právě v Kazachstánu. Nyní v Číně žije přes milion Kazachů, z toho zhruba 90 % na území autonomní oblasti ¬Sin-ťiang. Jen několik desítek tisíc z nich spolu s Mongoly a Kyrgyzy ale odolává čínským úřadům a dává přednost způsobu života po vzoru předků, tedy spaní v jurtách a chovu dobytka a koní, prohánějících se po širokých pastvinách. Otázkou je, kdy z těchto plání u jezera Sayram zmizí navždy a čínští turisté se na Cha-sa-kche Cu, tedy Kazachy, budou jezdit dívat už jen do kulturních domů jako na atrakci.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group