ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Věže života a smrti

TEXT: JAN FALTYS, FOTO: SHUTTERSTOCK

 

Když se řekne Írán, spousta lidí si vybaví nějakého šejka nebo ropného magnáta v bílém kaftanu, s mercedesem a tučným kontem v bance. Avšak zde jsou k spatření zajímavější věže než ty ropné, pumpující černé zlato z nitra země.

Pokud mám vybrat dvě největší odlišnosti tohoto místa v srdci Íránu proti ostatním částem země, tak jsou to architektura a náboženství. Všichni vědí, že Írán je muslimskou zemí, ale to neznamená, že by zde neexistovala pluralita vyznání. Ostatně křesťané, židé i zoroastriánci jsou právě pro Jazd příznační. Mají i své stálé zástupce v íránském parlamentu. Místní obyvatelé jsou velice vstřícní, pokud návštěvníkům není něco jasné, stačí se zeptat kohokoliv, kdo je po ruce. Pokud dorazíte do Jazdu v brzkých ranních hodinách, což není zas tak ojedinělé vzhledem k praktičnosti nočních dálkových autobusů, tak ideálním místem pro dospání je mešita na autobusovém nádraží. Můžete se zde bez otálení natáhnout na měkký koberec a na pár chvil si zdřímnout. Nikoho tím nepohoršíte – praktikuje to zde mnoho lidí, a hlavně získáte autentickou zkušenost.

 

ko1205_iran_dl_shutterstock_94418305

CHTÍT CHYTIT VÍTR

Stará část města je okénkem do jiného světa, protože v žádném jiném íránském městě nenajdete takovou koncentraci uzounkých uliček a domů postavených z hlíny. Dodávají tomuto městu jedinečnou atmosféru. Doopravdy vnímáte, že stejnými uličkami a kolem týchž domků kráčelo bezpočet párů nohou. Jazd je údajně jedním z nejdéle obydlených míst na zemi. Měst, která si toto prvenství přivlastňují, je ale mnoho, takže se takováto prohlášení musejí brát s rezervou.

Při pohledu na panorama města je patrné, že jedinými vyššími stavbami v jeho staré části jsou minarety a zvláštní věže, kterým se říká badgir neboli lapač větru. Ty slouží k ochlazování vnitřku domů a jsou určitě zdravější než mnohde nepříjemně silná klimatizace. Tyto věže mají otevřenou jednu stranu, která „chytá“ vítr a stahuje ho dolů do útrob budovy, kde buď proudí přímo do místností, nebo se ještě více ochladí nad vodními nádržemi, které jsou umístěny pod celým městem. Horký vzduch poté opět stoupá vzhůru a uniká jiným otvorem ven. Jednoduché a účinné. V této části Íránu je každá ochrana před sluncem absolutní nezbytností. Teploty, které stoupají přes den až k 50 °C, jsou velmi vyčerpávající, a proto se dá jistě chápat fakt, že většina obchodů zavírá krátce po poledni a otvírá až v pět hodin odpoledne. Je třeba také vzít v potaz skutečnost, která pro někoho může znamenat nepřekonatelnou překážku, ale realita není zdaleka tak hrozná. Mluvím o zákazu nošení krátkých sukní a kalhot – nesmíme zapomínat, že jsme v islámské republice. Dlouhé kalhoty se v arabských zemích nosí jako demonstrace určitého sociálního statusu, ale zde v Íránu to je zákonem stanovená norma, a pokud by¬ste neuposlechli, tak vám hrozí nepříjemnosti ze strany policie.

VĚŽE TICHA

Nejlepším způsobem, jak poznat Jazd, a vlastně každé město, je bloumat ulicemi pouze s přibližným cílem. Mně se takto dostalo pozvání na večírek k právě dokončovanému filmu, nespočet nabídek na šálek čaje nebo i jen pár tipů kam na výlet do okolí. Návštěvník každého města v Íránu většinou zamíří na tržiště (bazaar) a do jedné či více mešit, nicméně zdejší tržiště není ani tak pulzující jako v Tabrízu, ani tak velké jako v Teheránu. Zato místní Džamehova mešita je přímo skvostná – téměř 50 metrů vysoký vstupní portál je jedním z nejvyšších v Íránu a mozaikové zdobení původně z 15. století vytváří zejména při zapadajícím slunci nádherný kontrast s okolními domy postavenými z hlíny. Pokud byste měli pocit, že mešit už máte dost (a to se může při putování po Íránu přihodit), ale stále prahnete po náboženské zkušenosti, tak můžete navštívit zoroastriánský chrám ohně Ateshkadeh, který toho ale popravdě moc nenabízí. Ano, oheň zde je a hoří již od roku 470 n. l., ale je za sklem. A nic jiného. Mnohem zajímavějším zážitkem jsou „věže ticha“, které se rozkládají na dvou pahorcích. Nejsnáze se tam člověk dostane s pronajatým taxi (jež vás zaveze i k chrámu ohně, protože je hůře k nalezení), které vás dopraví na jižní okraj města. Před sebou spatříte několik zničených budov, studní, stožárů vysokého napětí a za nimi vypínající se věže. Kdo by zapomněl, že za ním leží půlmilionové město, bude mít dojem, že se ocitl uprostřed ničeho. Nenáročný výstup vám zabere zhruba 20 minut a pak se už můžete kochat jak výhledem na Jazd, tak i pouští a horami, které jsou všude kolem. Kdo přijede v podvečer, nesmí se nechat unést krásným západem slunce – cesta je zrádná, stačí jeden krok vedle a člověk je dole o dost rychleji, než by chtěl.

 

ko1205_iran_dl_shutterstock_89258488

NA TRIPU

Jazd je nejen fascinující sám o sobě, ale jeho pouštní poloha přímo vybízí ke skvělým výletům do okolí. Přibližně 70 km severním směrem se nacházejí dvě místa, která by žádnému cestovateli neměla uniknout – Kharanaq a Chak Chak. První zmíněná destinace je malá vesnička, která je téměř zcela opuštěná. Říkám -téměř, protože zde tu a tam potkáte vesničana, jak vede kozy na pastvu, případně se schovává před spalujícím sluncem. Zbývající obyvatelé žijí v nové výstavbě o kus dál, ale staré a značně zdevastované domy používají jako chlívky nebo sklady. Při troše štěstí můžete najít chodbu na vrchol „chvějícího minaretu“ uprostřed vesnice. Cesta to bude trochu špinavá a určitě ne vhodná pro klaustrofobiky, protože se budete muset protahovat samotným minaretem, který nepatří k nejširším. Ale dobrý pocit a skvělý výhled na starobylý akvadukt a mešitu ze 17. století za to určitě stojí. Pro přesun na druhou lokalitu je asi úplně jedno, jaký dopravní prostředek využíváte, protože to vražedné horko se dostane všude a stařičká klimatizace vám ani trochu nepomůže. Když jedete kolem třetí hodiny odpoledne pouští a otevřete si okýnko, zavalí vás asi podobný pocit, jako když si při pečení kuřete otevřete dvířka od trouby. Nakonec ale vystoupíte z dopravního prostředku na úpatí hory, na jejímž vrcholku se nachází chrám Chak Chak (do češtiny by se to asi dalo přeložit jako citoslovce padající vody „kap kap“). V Íránu není pro zoroastriánce svatějšího místa. Legenda praví, že po arabské invazi roku 637 sásánovská princezna Nikbanuh uprchla s hrstkou svých nejvěrnějších do pouště a ukryla se tu v jeskyni. Když jim došla voda, princezna samým zoufalstvím uhodila do skály, ze které začala kapat (chak chak) voda. Tradice velí, že poutníci, kteří se vydají na cestu, smí dojet až na dohled chrámu, ale jakmile ho spatří, tak od toho místa musí již pěšky. To vše je zakončené stoupáním po betonových schodech kolem nově vystavěných prostých ubikací sloužících k ubytování poutníků. Nahoře vás čeká pítko s osvěžující vodou, kde si můžete doplnit zásoby tolik potřebné životadárné kapaliny, a až potom vás správce zavede k umně zdobeným bronzovým dveřím, za kterými se skrývá jeskyně, kam se princezna Nikbanuh ukryla. To, co vás upoutá, není malý oltář s hořícími svíčkami, ale obrovský strom, který prorůstá celou jeskyní. Jestli byl Chak Chak poslední zastávkou v itineráři a zamíříte zpět do hotelu, čeká vás vzrušující cesta jedním z íránských dopravních prostředků, které možná nejsou nejpohodlnější, ale jistě se v nich nebudete nudit a i zpá­teční cesta může být zajímavým zážitkem.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group