ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Erotika na hrobech

TEXT A FOTO: VLADIMÍR LEMBERK

 

Evropané při spatření sakalavských hrobů jsou nejprve šokováni a nevěří svým očím. O chvíli později propukají v smích. Někteří se jen cudně usmívají nebo dokonce červenají. Zdejší hroby zkrátka vypadají poněkud jinak, než jak jsme zvyklí…

Procházím opadavým pralesem severně od města Morondava na západním pobřeží Madagaskaru. Sotva znatelná pěšina se klikatí v hustém porostu, kde dominují nápadně silné kmeny baobabů. Moji pozornost upoutá skotačíčí skupina lemurů v koruně stromů. S pohledem upřeným vzhůru snadno přehlédnu nevelkou dřevěnou ohrádku, do které doslova vrazím. Úlek je to vskutku velký a ještě graduje v okamžiku, kdy zjistím, že „to“ dřevěné, do čeho málem narazila má hlava, jsou mohutná ženská prsa. Musím poodstoupit tři kroky, abych pohledem obsáhl celou nečekanou překážku v cestě. Dřevěná prsa patří dřevěné ženské postavě, která obkročmo sedí na dřevěné soše muže se ztopořeným údem. Toto erotické dřevěné sousoší zde není jediné. V jiných pozicích jsou vyřezány ještě další tři dvojice. Celou nezvyklou a velmi pitoreskní skupinu doplňují solitérní sošky zvláštních ptáků, nejspíš čápů s dlouhými zobáky.

 

ko1205_madagaskar_09_hrobka_porod8

Později jsem v okolí města Morondava narazil ještě na několik sakalavských hrobů. Zdaleka ne všechny byly zdobeny erotickými motivy tak silného kalibru a zdaleka ne všechny byly tak zachovalé jako při mém prvním setkání – dřevo rádo a rychle podléhá tropickému klimatu. Když jsem se později mezi místními obyvateli pídil po dalších podobných stavbách, setkal jsem se většinou jen s rozpačitým krčením ramen. Docela pochopitelně, cožpak misionáři a křesťanské církve mohli dopustit takovéto pohanské praktiky? Naprosto v souladu s všeobecnou globalizací bylo Sakalavům „vysvětleno“, že sex je věc nanejvýš soukromá a jestli někam rozhodně nepatří, tak je to především na hroby. Domorodci takové vysvětlení přijali. Přestože i dnes staví podobné dřevěné hroby, tak bohatě vyřezávaným soškám chybí to jedinečné a skutečně originální – sakalavská erotika.

Ještě z jednoho důvodu jsou dřevěné hroby Sakalavů dnes v krajině západního Madagaskaru přísně střeženou a utajovanou vzácností. Co nestačila zničit vlna christianizace, dokončila morová rána 21. století – turismus. Přivézt si domů originální suvenýr s tak atraktivním motivem je zřejmě neodolatelným lákadlem pro mnohé „cestovatele“, kteří neváhají překročit tabu – krást na hrobě. Řezbáři zájem turistů pochopili takřka ihned, a tak na tržnici města Morondava lze již několik let zakoupit svérázné dřevořezby nahých postav s různou mírou erotična. Některým řezbář přidal i patinu, takže vypadají jako vskutku historické. Je o ně prý velký zájem.

DŘEVĚNÉ PORNO?

Sakalavové jsou jen jedním ze čtrnácti hlavních kmenů národa Malgašů, obývajících Madagaskar. Žijí na samotném západě ostrova a od svých sousedů se zásadně odlišují vlastně jen v jediném – svými hroby. Zatímco všude jinde na ostrově staví Malgaši své hrobky z kamenů nebo nově z betonu, Sakalavové si dosud vystačí se dřevem. Snad právě tento jednoduše opracovatelný a všude v okolí snadno získatelný materiál přispěl k zvláštnímu zvyku Sakalavů vyřezávat jako ozdobu hrobů svých zemřelých předků sochy lidí v takřka životních velikostech.

Což o to, na tom by zase tak nic neobvyklého nebylo. Vždyť podobizny nebožtíků se objevují v nejrůznější formě na hrobech téměř všude na světě. Vyřezávané sošky nebožtíků známe například z indonéského ostrova Celebes, kde je tamní Toradžové umísťují ke svým skalním hrobům, nebo z několika ostrovů v Tichomoří. Sakalavové ovšem zašli ještě dál. Zpodobňují své zemřelé v pozicích nejintimnějších!

 

ko1205_madagaskar_11_hrobka_antandroyu_tsimelahy07_3

Propastný rozdíl v kulturách našich národů, tedy zjednodušeně Evropanů a Sakalavů, by patrně vynikl nejvíce, kdyby stál vedle sebe hrob sakalavský a český. Symboly na náhrobcích by vnímavému pozorovateli jistě napověděly mnohé o zesnulém i o pozůstalých. Český hrob zdobí kamenní holubi, vavřínová ratolest, kříž a další křesťanské motivy, živé květy a hořící svíčka. Všude pořádek, uklizeno a zalité květiny – důkaz, že pozůstalí na svého zemřelého stále vzpomínají. Vědí ovšem, že se s ním již v tomto světě nesetkají. Oproti tomu hrob sakalavský vymezuje dřevěnou ohrádkou prostor přibližně 2 x 2 metry, ve kterém smí žít pouze nebožtík. Ohrádku zdobí dřevořezby souložících dvojic, jednotlivců nebo i zpodobnění porodu. Všechny motivy soch se točí kolem jediného – okolo okamžiku počátku života. Sakalavští pozůstalí chtějí, aby se jejich milovaný znovu narodil, a proto mu na hrob dávají nejrůznější motivy spojené s početím a porodem. Možná trochu naivní a v našich očích úsměvné, ale buďme prosím tolerantní. Tedy žádná pornografie, ale jenom ta nejpřirozenější věc v životě lidském a koneckonců všude v přírodě – reprodukce.

ČÍM VÍC LEBEK, TÍM LÉPE

Člověk nemusí nutně být členem Společnosti přátel žehu, aby navštěvoval hřbitovy. Tento zájem pramení z touhy dozvědět se co nejvíce zajímavých informací ze života místních obyvatel, z jejich duchovního světa i mytologie. Hřbitovy prostě patří ke kultuře každého národa. A že je běžní cestovatelé obvykle míjejí? O mnoho přicházejí. Na jihozápadě ostrova, hluboko pod městem Toliary, čeká další podobné překvapení jako u Morondavy.

Toto území obývají příslušníci kmene Mahafalů. Prodírám se zvláštním porostem trnitého buše, v těchto místech tvořeného především stromovými pryšci a adéniemi. Na vrcholku nevysokého kopce, který v celkově ploché krajině poskytuje dobrý rozhled do širého okolí, nalézám několik mahafalských rodinných hrobů. Mahafalové ukládají své zemřelé do vcelku rozsáhlých staveb – mohyl z kamenů naskládaných na sebe a tvořících přibližně metr a půl vysoký rov o půdorysu čtverce či obdélníku se stranami o délce pěti až deseti metrů. Vrchní stranu každého rodinného hrobu pokrývají části lebek s rohy hrbatého skotu zebu, které ční svými špicemi k nebi. Pocházejí z krav obětovaných při pohřební ceremonii, které společně snědí všichni pozůstalí a hosté obřadu.

Hrob vypovídá také o majetkových poměrech v rodině. Čím více rohů, čím větší majetek mohl být obětován, tím movitější rodina. Jsou-li rohy otočeny špičkami nahoru, žil zemřelý řádně, byl oblíben a jeho duch může volně navštěvovat rodnou vesnici. Není-li přítomnost nebožtíkova ducha ve vesnici žádoucí, jsou špičky rohů zabořeny směrem dolů do hrobky tak, aby se duch při opuštění hrobu na rohy napíchl.

To nejnápadnější a v jistém smyslu i nejkrásnější ale bývají na mahafalských hrobech takzvaná aloalo. Jsou to jakési totemové kůly, hole či dřevěné sloupky vysoké až několik metrů, do kterých se umně vyřezávají a následně i kolorují nejrůznější symboly a události ze života zemřelého. Rozmístění vyřezávaných aloalo na hrobě není nahodilé. Kůly, kterých bývá někdy i přes deset, jsou zapíchnuty do horního krytu hrobky podle přesných pravidel.

PŘEVLÉKÁNÍ NEBOŽTÍKŮ

Úcta k zemřelým se projevuje i například ve zvycích, které jsou známé jako „převlékání mrtvých“ neboli famadihana. Tento zvyk, prováděný z hygienických důvodů v období sucha v červnu a červenci a rozšířený především u Merinů ve středním Madagaskaru, je pro Evropana asi nejzvláštnějším obřadem Malgašů. Jedná se v podstatě o rituální exhumaci, ke které se pozůstalí odhodlají tehdy, když se někomu z nich ve snu zjeví duch zemřelého a vyjeví mu touhu podívat se znovu mezi živé. Někdy si také duch stěžuje, že mu je zima, a žádá nové oblečení. Bývá to zpravidla několik let po smrti. Rodina ovšem musí být na slavnost famadihana připravena, a to především finančně. Věštec mpanandro určí to nejsprávnější datum a hodinu pro obřad a úřady vydají oficiální povolení. Před vlastní famadihanou se k hrobce dostaví vyslanci, kteří oznámí zemřelému, že bude v nejbližší době „převléknut“. Současně sdělí ostatním nebožtíkům, že se brzy dostane i na ně – to proto, aby se nerozzlobili. Nejbližší příbuzní pak sestoupí do hrobky a vynesou z ní ostatky zemřelého. Veškerá sešlost širokého příbuzenstva se jich snaží dotknout, protože věří, že jim to přinese štěstí a náklonnost duše předka. Celá vesnice přinášené ostatky zdraví a jeden po druhém se snaží nebožtíka osobně přivítat, jako by žil. Kosti jsou potom odneseny do domu příbuzných, kde dochází k vlastnímu rituálu. Ostatky jsou při něm pečlivě očištěny od zbytků kůže a masa a pečlivě zabaleny do nového čistě bílého hedvábí lamba. Nyní začíná velmi zvláštní veselice. S takto „nově oblečeným“ zemřelým všichni postupně tančí, zpívají mu a vyprávějí příběhy. Snaží se, aby byl s obřadem co nejvíce spokojen. Obchází s ním a ukazují mu místa ve vesnici i v okolí, která měl rád, sdělují novinky, jež se udály po jeho smrti, nepřetržitě se s ním baví. Zábava, hudba, tanec a zpěv dočasně utichají jenom ve chvílích společného jídla. Není to tedy žádná smuteční slavnost. Naopak, během celé famadihany vládne radost a veselí, všichni jsou upřímně rádi, že se znovu mohli setkat se svým zemřelým předkem, se svými rodiči nebo prarodiči. Ve vymezený čas jsou očištěné ostatky znovu uloženy v rodinné hrobce a nebožtík se vrací zpět do světa mrtvých.

Osobně jsem tuto prazvláštní slavnost nikdy neviděl. Jednak proto, že cizinci nejsou většinou při takovýchto rodinných obřadech vítáni, ale především z důvodu termínu. Famadihana se koná pouze v nejsušší části roku, nejčastěji v červnu a červenci, kdy klimatické podmínky nepřejí rostlinám a živočichům. Protože mým zájmem na Madagaskaru vždy byla divoká příroda, nikdy jsem se sem nevypravil v době nejméně vhodné, tedy v době vrcholícího sucha. Nicméně o existenci a síle tohoto obřadu svědčí i nápisy na hlavním letišti v Antananarivu. Movitější příbuzní totiž touží ukázat exhumovanému mrtvému i příslušníky rodiny ze vzdálených oblastí Madagaskaru, kteří se na famadihanu nemohli dostavit, proto volí letecký způsob přepravy. Cedulky na letišti tomu ovšem příliš nepřejí: „Žádáme pasažéry, aby necestovali letadlem se svými mrtvými!“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group