ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Prales léčí

TEXT A FOTO: PAVEL BORECKÝ

 

„Amazonie není nic než zelené peklo, které musejí Peruánci přetvořit v něco hodnotného, gringo!“ slyšíte od novousedlíků, kteří chtějí pít nebo alespoň usrkávat z jejích životadárných zdrojů. Nevšimli si ovšem, že už je dávno nejenom používá, ale dokonce i uctívá někdo jiný.

Skolegou Jiřím z Institutu tropů a subtropů jsme se snesli na jediné místo, kde se v okruhu desítek kilometrů dalo přistát, vystoupili na travnatou ranvej a mě přepadl silný pocit nespravedlnosti při pohledu do tolika vážných tváří, které se shlukly kolem letadla se směsí očekávání, ale i nedůvěry. Podobně nejistě si asi musela připadat pramáti želv motelo, která podle vyprávění kdysi žila s opicemi ve větvích daleko od reálného světa. Když se však poprvé a naposledy vypravila dolů, zůstaly v liáně její hluboké stopy. Mnohá amazonská etnika proto věří, že právě liána escalera de motelo (Bauhinia guianensis), přidaná do tradičního ayahuaskového odvaru, povznáší lidského ducha výše a přináší mu vize z nadpozemského světa. Přišel proto čas začít zde hledat šamana ochotného sdílet to, co mu předaly generace předků, a zachovat pro něj i jeho potomky extrakt tradičních znalostí o prostředí, které peruánský stát tolik touží kolonizovat a ekonomicky využít.

 

ko1205_peru3_roldanandhuasaicollecting

PRALESNÍ LÉKÁRNA

Můj výzkum tradičních znalostí jsem začal s průvodcem Roldanem. Muž, který byl na Ashéninku neobyčejně rozvážné povahy, mi ukázal například různé druhy lián tamshi (Heteropsis spp.), které před nástupem plastu používali k výrobě košíků. Svazek čtyř by udržel člověka šplhajícího do koruny stromu. Našli jsme plody stromu huito (Genipa americana) vhodné k permanentnímu barvení vlasů nebo tkanin. Třeba takových, jaké lze vyrobit z bílých smotků přírodní bavlny, která rostla opodál. Jindy jsme sbírali vzdušné kořeny palmy huasai (Euterpe precatoria) a vařili z nich odvar na léčení plodnosti, nebo šlapali po houbách shitovi, eliminujících prudký jed jednoho z největších a nejagresivnějších hadů čeledi zmijovitých shushupeho (Lachesis muta). Roldan trpělivě sekal mačetou, usmíval se a vyprávěl. A já bez dechu zapisoval, filmoval a zíral. Připadal jsem si u toho jak v reality show Amazing Race. V květnu se mimochodem bude vysílat část tohoto závodu přímo z Peru, tak se můžete i vy podívat, jak to v pralese vypadá (pořad běží na Nova Cinema od pondělí do pátku vždy od 19.00).

BÝT ČI NEBÝT?

„Naskoč do lodi. Už dlouho ti chci něco ukázat,“ zakřičel na mně jednoho rána Shamburo, podsaditý chlapík s nezvyklým knírkem a chytrýma očima. Když jsem se pak vzápětí stal svědkem toho, jak ze srázu letí metráky dřeva a na kopci spatřil usměvavé Ashéninky, zamrazilo mě. To se chtěl vytáhnout, že i oni těží ve své rezervaci? „Bolaina (Guazuma crinita) má silné a rychle rostoucí dřevo. Proto o ni zájem na trhu v největším městě regionu Pucallpě stoupá. My však vytěžené oblasti znovu zalesňujeme, abychom za osm let mohli přijít znovu a nemuseli postupovat hlouběji do pralesa,“ padlo hrdě na vysvětlenou. Můj průvodce Roldan byl ovšem proti: „Měli bychom více využívat našich tradičních znalostí, vytvářet opravdové hodnoty a nebát se ani návštěvníků. Ne jenom tupě kácet.“ Zavítá-li městský člověk do primárního pralesa, vidí všechno zeleně. Všude kolem něj jsou rostliny, liány a stromy, rozmanitost mu nedá vydechnout. Když se do džungle zadívá její obyvatel, spatří zdroje pro život – jídlo, léky a základní materiály, z nichž lze postavit chýši, uplést hamaku nebo vyřezat luk. Podobné setkání člověka nutně donutí zamyslet se sám nad sebou. Žijeme v rozdílných systémech. Ten náš byl ale prakticky postaven pod heslem „využij přírodní zdroje těch druhých“. Co když tímto přístupem přispíváme ke zničení mnoha křehkých společenství, která často nemají o naší existenci ani tušení? Vydal jsem se proto mezi kmeny Yaminahua, Amahuaca a Asháninka, které s lukem v ruce v lesích při řece Yuruá běhají od nepaměti. Posledních třicet let oblast začali sdílet s nově příchozími. Do vesnice Shoniro nás doprovodil mladík jménem Marcus. Tam nás po příchodu předhodil zvědavým dětem a pohostil nápojem starým jako sám prales, čímž už totálně naboural mou představu o ctihodné nedostupnosti náčelníků.

 

ko1205_peru_14_pucallpa

INDIÁNSKÉ PIVO

Udělat si v lese „pivo“ je snad až příliš jednoduché. Vezme se káď plná oloupaného, uvařeného a rozdrceného manioku – kořenové zeleniny vzdáleně připomínající velkou protáhlou bramboru – sousto za soustem se rozžvýká, promíchá se slinami a naplive zpět do kádě. Pár litrů vody a tři dny fermentace pak udělají své. V minulosti byl tento nápoj zvaný masato připravován pro obřad k oslavě kmenové soudržnosti piyarentsi. Muži se spolu svorně opili a posilování pout tak bylo učiněno zadost. Dnes se nahořklému moku říká stejně. Viděl jsem jej ale pít doslova každého a častěji než vodu. S bíle zakalenou tekutinou v plastové misce se proháněly i tříleté děti.

Muž, který nám byl představen jako Elio, nejdříve nejevil nejmenší známky zájmu. Ležel pohodlně v náčelníkově hamace a od malého chlapce ve vytahaném tričku přijímal jednu misku masata za druhou. Den byl horký a mužovo hrdlo vyprahlé. Náhle se však na nás otočil a bez jediného slova odběhl. Dostal jsem strach, že mi nebude dána ani nejmenší šance jej jakkoliv oslovit. Šaman se ovšem objevil stejně záhadně, jako předtím zmizel, a v rukou držel jakési vysušené listy. Slovo dalo slovo a dalšího dne jsme v doprovodu obou hlav vesnice vyrazili vstříc zeleni. Když jsme procházeli kolem mytického mayského stromu lupuny (Ceiba pentandra), Marcus se zastavil a začal zpívat píseň, v níž požádal divoké včely, aby nás během pátrání po tradičních přírodních zdrojích nenapadly. Prosba zafungovala úspěšně i na ostatní člověku nebezpečnou faunu. Co mě potěšilo, bylo zjištění, že oba muži po obdržení financí za náš doprovod na vlastní kůži pocítili, že i zděděné znalosti mají svou hodnotu, kterou v Amazonii mnozí vyčíslují pouhým součtem vytěžených galonů zemního plynu nebo pokácených stromových velikánů.

VÁLKA SVĚDOMÍ

To, že tím nejpřirozenějším ochráncem životního prostředí by měl být ten, kdo v něm vyrostl, bylo na půdě OSN v Deklaraci práv původních obyvatel vyhlášeno teprve nedávno v roce 2007. Deštný prales pomalu přestává být v rukou zkorumpovaných státních úředníků, ale začíná se prostřednictvím chráněných území a rezervací přesouvat pod správu jeho odvěkých obyvatel, aby o něm mohli podle vlastního uvážení rozhodovat. Ti emancipovanější a historickým strádáním poučenější už také daleko lépe vědí, jak se domáhat spravedlnosti a být přitom slyšet. Ve hře jsou ovšem i chudí mestičtí přistěhovalci s motorovými pilami, kteří o nějakých úmluvách nevědí anebo na ně jednoduše kašlou. Cestu do džungle jim pak přes odpor lidsko-právních a ekologických hnutí nedláždí svými silnicemi opět nikdo jiný než stát. Ač se může zdát, že se nás tento vzdálený mikrokosmos netýká, opak je pravdou. Zkuste se podívat kolem sebe. Když čtete tento článek, vaši sousedé třeba kupují nový psací stůl do pracovny. Chtějí mít takový ten masivní s narudlou barvou, co ho viděli v reklamním letáku. Je sice pekelně drahý, ale říká se, že vydrží generace. Jejich přátelé navíc za takovými řídí své firmy, takže na tom musí něco být, že. A mají pravdu. Je na tom dřevo z deštného pralesa, ilegálně vyvezené se zfalšovanými osvědčeními o původu. Dřevo ze stromu, který padl na nějakém „divošském“ území. Systém globální ekonomiky dokáže dovedně skrývat, že jsou naše potřeby uspokojovány na úkor jiných lidí.

Ač rozdílní v přístupu, cíl Roldana a Shambura, ale i Marcuse a Elia je podobný - zlepšit své životní podmínky. Jakmile totiž jednou vstoupili prostřednictvím lodě či letadla do kontaktu s „těmi druhými“ z Pucallpy, závratnou rychlostí rostoucím městě na hranici Amazonie, začali se s nimi srovnávat. Jde o velkou zkoušku hrdosti k vlastní kultuře a způsobu života. Celá Amazonie zná pověst, podle níž tu řeka nemění svůj tok neustálým přenášením a ukládáním půdy, ale její směřování určuje vlnící se tělo matky vod, obřího hada yucumama. Když ji cesta unaví, stočí se do klubka k odpočinku, a než její nekonečná pouť opět začne, je na takovém místě zalita chladivým jezerem. Když jsem si tenkrát naposledy v klidné hladině myl ruce, byl jsem upozorněn, abych nerušil její spánek. V opačném případě bych totiž mohl hořce litovat. Až se na stejné místo za dvacet let vrátím, bude tam někdo, kdo by mě varoval?

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group