ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nevinné bestie

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

 

Navenek zákeřní a neúprosní zabijáci, ve vlastní smečce však ta nejsolidárnější zvířata s úžasným vztahem k vlastním mláďatům.Vyfotografovat psy hyenovité je však někdy velmi obtížné.

Z letadla vypadala krajina kolem řeky Kwando jako rovná plocha bez vyššího porostu: zvěří vyšlapané cesty propojující modrá jezírka, ve kterých se líně povalovali hroši; stáda slonů viditelná i z výšky 800 metrů, ve které jsme se nad pevnou zemí pohybovali v malých cessnách. Oblaka prachu zvířeného vylekanými impalami se spojovala v šedou skvrnu, na jejímž hrotu skákaly desítky hnědých kopytníků. Úchvatný pohled na otevřenou krajinu sliboval nádherné fotografování v ráji zvířat. Plánovali jsme sledovat asi dvacetičlennou smečku psů hyenovitých, která území obývá, a nemohli jsme se dočkat, až dosedneme na pevnou zem.

Pohled z jedoucího auta byl však úplně jiný. Vzrostlé stromy a husté křoviny buše se zdály nepřekonatelnou překážkou. Měkký povrch a hluboké písčité brázdy byly pro naše vozidla jako brzdné retardéry. Mnohem pohodlnější bylo ježdění po vyšlapaných hroších stezkách než po cestách, kde už nějaké vozidlo projelo. Auta, na kterých jsme se pohybovali, byla vyrobena na zakázku pro místní terén. Záměrně píšu „na autech“ a nikoliv „v autech“, protože to má své opodstatnění. Zelená monstra se vyhýbala stromům, ale vzrostlé křoviny zlehka mizely pod koly a pancéřováním tohoto dopravního prostředku. Vedlejší účinky na naši tělesnou schránku byly velice citelné. Měl jsem pocit, že auta byla mimo jiné vyrobena s cílem návštěvníky co nejvíce zmrzačit. Létající fotografové, držící se pevně svých 500mm objektivů, se vznášeli většinu času půl metru nad sedadly pekelného stroje. Naopak místní stopař, který seděl na sedačce upevněné na levém předním blatníku, se tvářil jako by jel po nově opravené D1. Asi má tam vpředu zemská přitažlivost trochu jiná pravidla.

 

ko1206_botswana_pa1_9313

Neúprosní lovci

O psech hyenovitých, často nazývaných podle knihy Huga a Jane van Lawick-Goodallových „nevinné bestie“, je znám zvláště jejich drastický způsob lovu. Smečka psů uštvanou a vystresovanou kořist požírá prakticky zaživa. Povalená oběť umírá v šoku během krátké chvilky, poté co celá smečka psů rozsápe její břicho i s vnitřnostmi. Právě tento hrůzný způsob lovu se stal hlavní příčinou jejich vybíjení lovci až do stavu, kdy se řadí mezi velice ohrožené druhy. Opakem krvelačnosti lovu je jejich způsob chování ve smečce. Solidarita v dělení kořisti, respektování postavení jednotlivců a vzorná péče o mláďata. Neméně zajímavé jsou zdravící rituály, kterými se zvířata častují po každém probuzení a před každým lovem. Vzájemné olizování a zvukové projevy upevňují soudržnost celé smečky.

Psy jsme našli kolem desáté hodiny dopoledne, pravděpodobně právě po lovu. Ti nejmladší se ještě proháněli se zbytky kostí neidentifikovatelného zvířete. Kousali se, kňučeli a nevydrželi ani chvilku na jednom místě. Staří odpočívali s plnými břichy ve stínu pod keři. Od našich najatých stopařů jsme se dozvěděli, že budou s největší pravděpodobností spát až do páté hodiny odpoledne. Pak teprve začínají přípravy na další lov. V klidu jsme nafotili dostatečné množství snímků hrajících si mlaďochů a vyrazili jsme zpět do kempu. Čtyřicetistupňová vedra unavovala i nás a polední žár je lepší trávit někde ve stínu mimo dosah žhnoucích slunečních paprsků. Kolem půl páté jsme se na místo siesty psů hyenovitých vrátili a skutečně tam panoval naprostý klid. Všichni psi leželi v poloze na boku ve stínu, roztroušeni na ploše asi 100 x 100 metrů. Jen nepřirozeně rychlý pohyb hrudníku dával znát, že žijí. Asi po hodině čekání se „mládež“ začala postupně probouzet. Všichni se vítali, jako by se neviděli dlouhá léta. Radostné okusování a kňučení mladých dlouho nechávalo staré v klidu. Pohyb a dovádění mladých kusů se postupně zvyšovalo, přidávali se další a další. Někteří se vzdálili se vztyčenými čenichy až sto metrů od smečky. Narůstající nervozita byla jasně patrná. Vítacím rituálem postupně ožila celá smečka. Zvukové projevy svědčily o předávání posledních instrukcí před útokem.

 

ko1206_botswana_pa1_9339

Bleskový útok

Mezi mladými byl nejaktivnější pes, kulhající na levou přední nohu. Překvapilo nás, jaký měl ve smečce respekt. Určitě byl zraněn v nějakém předchozím lovu, protože s vrozenou vadou by si těžko získal takovou autoritu. Pro nás fotografy byl také nejfotogeničtější. Měl jsem pocit, že to byl právě on, kdo dal ten první impuls k útoku. Možná jen vyprovokoval alfa samici, ale smečka se tryskem vydala do buše. Naše auta samozřejmě za nimi. Foťáky a stativy jsme se snažili držet „zuby nehty“. Celá osádka včetně stopaře se za kovovou konstrukcí vyhýbala švihajícím větvím. Nevnímali jsme nic jiného, než běžící smečku před námi. Na hojení ran bude dost času večer. Teď bylo prvořadým úkolem neztratit psy. Velice brzo jsme zjistili, co bylo příčinou rychlého útoku. Mladé prase bradavičnaté těsně před naším vozidlem zmizelo v noře vyhloubené do termitiště. Oblak zvednutého prachu, vyceněné žluté tesáky a vystrašené oči. Takový byl náš pohled do tmavé nory. Nervózní psi běhali kolem. Rychle jsme sebrali po podlaze rozházenou foto techniku. Naše místo bylo výborné pro fotografování a štěstí přeje přeci připraveným. Bude něco následovat, nebo je dobojováno? Notnou chvíli se nervozita dala krájet, ale pak psi další boj vzdali a pospíchali za ostatními do buše. Dost nás to překvapilo a trochu i zklamalo. Proč na prase v noře nezaútočili? Stopař, který nás autem doprovázel ale potvrdil, že je pro psy mnohem jednodušší najít jinou oběť, než se zabývat složitou a nejistou kořistí. K našemu údivu prase z nory asi po dvou minutách odběhlo na druhou stranu než psi. Jako by se vůbec nic nedělo. Tak krátká doba už ale stačila k tomu, aby smečka dala o sobě zase vědět. Okamžitě jsme vyrazili k místu, kde byl projev psů nejhlučnější. To, že byl tentokrát lov úspěšný, jsme poznali jen podle těžko stravitelné hlavy mláděte impaly. Ta už stejně jako ranní úlovek sloužila k šarvátkám těch nejmladších psů. Zbytek smečky se zakrvenými hlavami už jen opět polehává v okolí a tráví. Trochu nás mrzí, že jsme byli tak blízko k atraktivním snímkům lovu psů hyenovitých, ale divoké přírodě se poručit nedá. Bohudík.

Adrenalinová jízda

Psi jsou výborní stopaři, a to naši průvodci na vozidlech dobře vědí. Stačí se držet jednoho opozdilce a ten vás k celé smečce dovede. Je až neuvěřitelné, jak si zkušení řidiči v tomto složitém terénu vedli. Zastaví vozidlo, vypnou motor, chvilku poslouchají. Pak zelené obludy vyrazí. V šeru nebylo vidět nic kromě obrysů stromů a hustý buš. Když ale řidiči zastavili, psi tam skutečně byli. Jak to jen dělají? Takovouto adrenalinovou jízdou jsme dorazili asi po hodině sledování k malému jezírku. Psi lačně pili po předchozím hodování. Někteří se ponoření až do půli těla váleli v černém bahně. Chování psů je po lovu úplně jiné než před ním. Ze zvířat vyzařoval klid, pohoda. Pomalým krokem se shromáždila celá smečka a za soumraku se vydala hledat vhodné místo k přenocování.

Ač jsme psy hledali i následující dny, už jsme je nenašli. I tak nám zdejší stopaři blahopřáli k tomu, že jsme si společnost psů hyenovitých mohli užít. Mnoho předchozích expedic takové štěstí jako my nemělo.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group