ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Sýrie se bouří

TEXT A FOTO: PETR ZOUHAR

 

Demonstranti si to asi představovali jinak. Mysleli si, že stejně jako v Egyptě nebo Tunisku dojde v zemi k rychlým změnám, po kterých volají. Místo toho se už přes rok zmítá Sýrie v konfliktu podobném občanské válce. Která strana je blíže k vítězství?

Psal se srpen 2010 a my jsme odpočívali na malé syrské pláži v Ras Al Basitu nedaleko tureckých hranic. Kousek vedle nás opravoval svou loďku opálený padesátník. K našemu překvapení nás vzápětí oslovil německy. Vrátil se do Sýrie po čtyřicetileté zkušenosti z Evropy, v Darmstadtu učil Turky jazyky. Plánoval si v rybářské osadě užít klidného stáří. K večeru se v přístavu objevil i mladý pekař Ibrahim a jeho kamarád. I oni uvítali příležitost poklábosit si se zahraniční návštěvou. Přes týden se vždy věnovali malému krámku v nedalekém městě Latákii, víkendy trávili u rodičů na venkově. V noci nebo časně ráno sbalili harpuny, baterky, sítě, ploutve, šnorchly a velký nafukovací kruh a s touto výbavou pak dlouhé hodiny křižovali pobřežní vody, chytali ryby a korýše. Pozvali nás také do hor, kde žije manželka jednoho z mladíků. Pod starým fíkovníkem jsme seděli u čaje a opunciových plodů. V Latákii jsme se pak rozloučili bez výměny kontaktů, protože Ibrahim neměl přístup k internetu. Naposledy jsme mu zamávali z autobusu.

Půl roku po naší návštěvě vyšli mladí sunnitští muslimové na jihu země do ulic a pořádkové složky proti nim tvrdě zakročily. Naděje části Syřanů na naplnění ideálů arabského jara se nerealizovaly jednoduše. Armádou byla 14. srpna 2011 napadena i Latákie. Vláda prohlašovala, že usiluje pouze o zneškodnění teroristických skupin, prostředky, které k tomu použila, byly ale hrozivé. Do města pálily i syrské válečné lodě z moře. Hlášeno bylo asi 25 mrtvých. Snad byli oba naši přátelé tou dobou ve své zátoce nebo u svých rodin v horách. Možná se připojili k tisícům uprchlíků mířících do blízkého Turecka. Co se to stalo se zemí, která se v době naší návštěvy jevila tak klidná? A jak si teď asi vedou další naši známí, které jsme na své cestě potkali?

 

ko1206_syrie_12

U REBELANTSKÉ ŘEKY

Hamá bývalo poklidné město (byť po Halabu, Damašku a Himsu čtvrté největší v Sýrii), u kterého by nikdo nehádal, čím vším si už v historii prošlo a čím si ještě bude muset projít. Po staletí rušil poklid maloměsta jen pravidelný klapot vodních kol norias, s jejichž pomocí do koryt akvaduktů čerpali měšťané vodu ze stále hlouběji zaříznuté řeky al-Así (Orontes). Díky těmto důmyslným konstrukcím pak byly pole i mešity zásobeny říční vodou, aniž by k tomu bylo nutno vynakládat nějakou práci. Dvacáté století však přineslo do města vodovod a vodní kola postupně ztratila svůj smysl. Místní si svá kola ale nadále hýčkají a chlubí se jimi i na své padesátilibrové bankovce. Přesto však zdejší obyvatelé s režimem strany Baas nikdy příliš nesympatizovali. Opoziční nálady prostě mají v krvi. I starověká Orontes, protékající městem, si vysloužila novodobé jméno Nahr al-Así (tedy něco jako „rebelující řeka“), protože proti všem zdejším zvyklostem teče od jihu k severu.

Závažnější problémy ale vládě vždy působili zdejší věřící. Sýrie je dnes nadmíru světským státem, kde sunnitská většina žije pohromadě s četnými menšími muslimskými sektami i křesťanskými církvemi. Náboženství bylo z politiky vykázáno. Jak by tomu také mohlo být jinak, když v čele země už více než čtyřicet let stojí rodina Asadů, náležející k menšině alávitů? Ovšem ne všichni občané jsou s takovým stavem spokojeni. Muslimské bratrstvo považovalo vládu strany Baas za pošlapání tradic islámu. Na počátku 80. let proto zorganizovalo revoltu se střediskem právě v Hamá. Háfiz al-Asad, otec současného prezidenta, tehdy neváhal nechat celé město vybombardovat. Oběti na životech se vyšplhaly do tisíců.

Hamá však povstala z popela a letitá čerpadla se opět stala místem setkávání. V čase vyprahlého ramadánu skotačili na nábřežích děti i dospělí. Nechávali se dřevěnými koly vynést do výše a pak opět položit do vln. My jsme se zde seznámili s cukrářem Amerem. V jeho obchůdku na hlavním náměstí jsme ochutnávali místní speciality. Po klidných dnech ale přišlo loňské léto. Půl roku trvající protesty proti Asadovi mladšímu dosáhly s příchodem dalšího ramadánu vrcholu. Nový prezident Bašár al-Asad se rozhodl ukázat, že za otcem v ničem nezaostává a Hamá patří k místům, která to pocítila nejsilněji. Město tak opět doplatilo na svou pozici centra odporu. Řádění vojáků padly na přelomu loňského července a srpna za oběť stovky protestujících. Tanky rozdrtily barikády i jejich obránce. Doufejme, že mezi nimi nebyl cukrář Amer. Jeho obchůdek na promenádě těžko zůstal stát bez poškození. Ženy a děti z Hamá se prý stáhly na venkov do bezpečí, snad tedy i Amerova rodina vyvázla jen se škodami na majetku.

 

ko1206_syrie_14

JENOM KLID!

Bylo by ale chybou předpokládat, že v Sýrii proti sobě stojí jen bezbranný lid a nemilosrdná státní moc. V odporu k prezidentovi nejsou občané zdaleka jednotní. Když jsme se na své cestě zastavili v Halabu, u místní mešity nás oslovil zdejší obchodník Waddah. Během ramadánu bývá v uličkách tamějšího svérázného bazaru po setmění mrtvo. Se západem slunce se všichni ve svých domovech dávají do jídla a pití. Jen službu konající policisté musejí svůj piknik pořádat na ulici. Waddah nerad večeří sám, a proto nás pozval do svého útulného krámku. Navlékl nás do beduínských hábitů a nad mísami hummusu, masa s cizrnou a halbských pistácií se pak zajímal o naše plány. Na rozdíl od většiny ostatních lidí v Sýrii nedělá angličtina obchodníkům vážnější problémy, takže jsme mohli diskutovat o všem možném. Při rozlévání vína a ředění araku tak nakonec padla i otázka na politický režim. Waddah mávl rukou. „Žije se tu dobře. Za starého prezidenta to byla jiná, ale jeho syn je rozumný člověk.“

Waddah nebyl jediný, kdo novému diktátorovi důvěřoval. Prezident má londýnské školy, manželku narozenou v Británii a původně měl být očním lékařem. Nebýt smrti staršího bratra, nikdy by na otcův prezidentský úřad nedosáhl. V Syřanech musel budit naděje a sympatie. Ve skutečnosti však bylo nesmělé „damašské jaro“, klíčící po jeho nástupu v roce 2000, opět rychle udušeno. Bašár sice po čase stáhl syrské intervenční jednotky ze sousedního Libanonu, ale vůči Izraeli zůstal nesmířlivý. A zrušit skoro padesát let platící výjimečný stav byl přinucen až současným povstáním.

Aleppo zůstalo poněkud stranou hlavních protestů. S Waddahem jsme stále ve spojení přes email. Krámek musel zavřít, protože do Sýrie teď nějaký čas bohatí turisté nezavítají. Během uplynulého roku Waddah párkrát vycestoval do Istanbulu, kde se marně snažil odprodat několik vzácných ikon. Na povstalce má tedy řádný vztek. V Halabu se vůbec většina obyvatel prezidenta spíše zastává. V říjnu 2011 se na hlavním náměstí shromáždila obrovská masa Halabanů k doposud vůbec největší demonstraci na podporu režimu. Největší syrské město vzbouřencům nepřeje. Ti, kdo mají co ztratit, se revolučních otřesů pochopitelně obávají.

VE VÍRU REVOLUCE

Oproti protestům Muslimského bratrstva v 80. letech tentokrát vzbouřenci nevolají po náboženských hodnotách, ale protestují proti korupci a represivnímu režimu. Přesto však většinu demonstrantů tvoří sunnitští muslimové, což vyvolává obavy příslušníků některých náboženských menšin. V ulicích se objevují protikřesťanská a protialávitská hesla. Není náhodou, že většina arabských států vyslovuje podporu svým protestujícím souvěrcům. Sekularizovaná státní moc se tak může opřít jen o hlas šíitských zemí, tedy íránské teokracie a libanonského hnutí Hizballáh. Syrský režim zatím organizuje manifestace oddaných a povstalce prohlašuje za teroristy a agenty islamistických organizací. Zůstat stranou je stále těžší. Neutrální obyvatelstvo slouží oběma stranám jako rukojmí.

V každém městě přitom existuje nějaká křesťanská komunita. Nejvíce pravoslavných je soustředěno v horách damašské provincie při libanonské hranici. Jen kousek od metropole leží vesnička Malula, jedno z mála míst, kde stále ještě zaznívá biblická aramejština. Modravé domečky stojí přitisknuté ke skalnímu masivu, ze kterého po setmění září do údolí neonové kříže. V místě, kde se kdysi před svatou Teklou údajně rozevřela skála, aby mohla uniknout neznabožským pronásledovatelům, stojí dnes konvent. Sestry zde pečují o sirotky a za úplatu i o pocestné. Zůstanou stranou protestů, i když vidí, k čemu dochází pár desítek kilometrů od nich? Ochrání je hory stejně jako svatou Teklu? Uvěří jeptišky Asadovým prohlášením o hrstce zahraničních sabotérů? Dostanou se k nim přes cenzurovaný internet zprávy západních médií? U sousedního kláštera v městečku Sednaya nás oslovila mladá Josefína. Pozvala nás do domu své rodiny. Byla hrdá na to, že může rodičům tlumočit, co cizinci povídají. Pochlubila se svým vysvědčením a ukázala nám i učebnice. Jedna z nejlepších studentek v okrese! Rodina se zajímala o náš vztah k Bohu. Babička nemohla pochopit, co je to ten ateismus, tolik populární tam u nás. Přinesla nám proto starou arabskou bibli a strkala nám ji s odůvodněním, že je v ní napsáno všechno. S díky jsme museli odmítnout. Třeba rodina z knihy ještě bude moci načerpat útěchu. Josefíně jsme jen s námahou vysvětlili, kde Česká republika leží. Cesta do Evropy, alespoň krátká, je však jejím cílem. Současná situace v zemi nevypadá pro její sny příliš příznivě.

NEPŘÁTELÉ VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ

V době naší návštěvy Sednayi zrovna probíhalo natáčení. Všude se povalovali komparzisti v izraelských uniformách s Davidovou hvězdou na baretech. Mohli jsme sledovat natáčení scény, v níž se tlustý syrský velitel v arabském šátku na něčem domlouvá s pravoslavným popem. Že by historický film o tom, jak se všechna syrská náboženství navzájem spojila proti agresivním Izraelcům? Jevilo se nám to pravděpodobné – vztahy se židovským státem jsou po celá desetiletí více než napjaté. Otec i syn Asadové jsou znázorňováni po celé zemi na velkých billboardech se syrskou i palestinskou vlajkou. Izrael také stále okupuje kdysi syrské území Golanských výšin. A běda turistovi, který by zkoušel přejít syrské hranice s izraelským razítkem v pase! V dramatických dějinách Sýrie představuje tvrdá vláda klanu Asadů oázu relativního klidu. Alávité, sunnité, drúzové i řada křesťanských vyznání žila poslední desetiletí pospolu, aniž by docházelo k výraznějším třenicím. Co drželo národ pohromadě? Krvavé represe? Příklad sousedního donedávna válkou zmítaného Libanonu? Strach z izraelské armády? Tatíček al-Asad? A co se s touto jednotou stane, když bude současné tažení proti diktátorovi úspěšné? Snad si Sýrie brzy oddychne. Držme jí palce, vykračuje právě do neznáma.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group