ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Žhavé noci

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

 

Náhodou jsem potkala baristku (specialistka na přípravu kávy) roku, náhodou mě ten den pozvala do kavárny na přednášku jednoho z nejlepších panamských pěstitelů kávy. Náhodou jsem ten večer měla čas a náhodou mě energický farmář pozval do jeho země. Mimochodem, na náhody nevěřím.

Jak dovedou být noci v hlavním městě Panama žhavé, jsem poznala krátce po svém příletu. Odehrávalo se to asi takto: přistání ve 22.15 hod., prohlídka starého města ve 23.30 hod., v baru Plaita místní pivo, velmi hlasitá hudba a já na parketu v 1.00 hod., pozdní večeře v podobě vyhlášeného kuřecího vývaru ve 2.30 hod., buenas noches ve 3.30 hod. Netřeba myslím dodávat, že jsem v závěru svého pobytu trpěla chronickým spacím deficitem. Nutno podotknout, že v Panamě neexistuje něco jako noční klid, proto buďte připraveni na dunivou hudbu i ve tři v noci. Panama přetéká mrakodrapy a na první pohled byste si město klidně mohli splést s nějakým americkým protějškem. Je tu ale rozhodně co zdokonalovat, například vystavět kanalizaci, která by z části města nedělala smrdutou stoku. V části starého města, které bylo zapsáno na seznam UNESCO, na mě dýchla koloniální architektura a já jsem zapomněla na moderní dobu. Z mnohých domů tady zůstaly jen fasády podpírané pilíři, zdi jsou často pomalované a občas se na mě zvědavě z balkonu podívá neposedný ušatý tmavovlasý kluk. Setkáte se tu i s policisty vypadajícími jako vojáci (Panama však armádu nemá), kteří tu usměrňují dopravu v blízkosti prezidentského paláce. Minout jsem nemohla ani prodavače takzvané hoblované zmrzliny. Z obřího kvádru muž hbitě nahobluje led, dá ho do papírového kornoutu, zalije ovocným sirupem, třtinovou melasou a kondenzovaným mlékem. Doprostřed zapíchne brčko, neboť tato přeslazená zmrzlina se cucá.

 

ko1206_panama_img_2966

NOC S PAPOUŠKEM

Blíží se poledne, je lepkavé vedro s třiceti stupni, a já vyrážím na tržiště Mercado de Abastos. Je dost velké, má krytou i venkovní část a nakoupit tady může hospodyně i zásobovač z velké restaurace. Všechny suroviny samozřejmě pocházejí z okolí, žádné zboží není z dovozu. Očichávám velké svazky koriandru, který tady mají i v dlouholisté variantě. Opodál jsou stánky ananasové a zrovna tu probíhá vykládání zboží z dodávky. Muž se zlatými zuby mi mezi házením stíhá i posílat vzduchem pusu. Z trhu si odnáším kromě jiného také domácí chilli omáčku, kterou byly naplněné vypité láhve od třtinové pálenky. Prostě kolorit. Když večer dorážíme na pobřeží poloostrova Azuero, zjišťujeme, že sehnat ubytování v těchto místech je téměř nemožné. Vyhlídnuté jsme měli pozoruhodné místo La Plaita v lese na pobřeží, kde nám v nouzi ochotně nabídli k přespání houpací sítě na pláži. Mimochodem na houpací sítě tu narazíte téměř všude jako na pozůstatek po indiánech, kteří hamaky používali pro spaní, aby byli ve výšce chráněni před dravou zvěří. Nechat si ošplouchávat kotníky mořem o půlnoci a pozorovat se zakloněnou hlavou oblohu s tou nejzářivější mléčnou dráhou bylo nezapomenutelné. Stejně nezapomenutelné bylo probuzení za úsvitu hrůzu nahánějícími zvířecími zvuky ze vzbouzejícího se lesa a pozorování hemžení po písku, kde měli napilno malí krabi. Vše korunovala snídaně pod stromy, ze kterých nás zvědavě pozorovaly opice, naše tortilly se odvážili ochutnat dva velcí papoušci.

U PATY VULKÁNU

Boquete je městečko položené na úpatí sopky Barú a zároveň nejvyšší hory Panamy (3474 m n. m.), ze které dohlédnete na obě pobřeží. Městečko bylo založeno teprve v roce 1911 kvůli rekreaci významnějších amerických i evropských stavitelů Panamského průplavu. Unikátnost zdejší oblasti pochopíte, když v zahradách spatříte mrštné kolibříky nebo v lese dlouhoocasého kvesala. Samozřejmostí jsou zde i orchideje a planě rostoucí kaly. Neustálý boj dvou klimat (často lze vidět nad kráterem soupeřící mraky přicházející z obou pobřeží) způsobuje časté mrholení, a tak tu docela často uvidíte duhu. Přidá-li se k tomu bohatá sopečná půda a optimální výška 1000–1700 m nad mořem, jsou to podmínky jak dělané pro pěstování jedné z nejlepších káv na světě – kávové farmy jsou rozeseté po úpatí vulkánu. Kodrcám se po strmé kamenné cestě džípem s Graciano Cruzem, s farmářem, co za všechno může a co mě nápadem na cestu do Panamy nakazil. Na jeho farmě Emporio se seznamuji s indiánskou rodinou, která farmu obhospodařuje. Indiáni kmene Gnöbes mají totiž znalosti pěstování kávy po generace zažité a jsou proto nejlepšími sběrači. Indiánky tu nosí tradiční barevné šaty, ale muže i děti uvidíte v normálním oblečení. Překvapuje mě, že kávovníky nejsou vysázeny v řadách jako vinná réva u nás, ale rostou různě v citrusovém lese, který jim poskytuje stín. Je před sklizní a keře s výškou asi 2,5 metru jsou obsypané bobulemi. Ochutnávám své první hořkosladké kávové třešně, jak se bobulím říká. V době zralosti jsou červené nebo žluté, uvnitř jsou vždy dvě kávová zrnka. Zrna nebo bobule se tu suší na tzv. afrických postelích – na kůlech je natažené pletivo, na němž zrna na slunci schnou a zároveň mohou dýchat. Zrna se musejí několikrát denně prohrabávat, aby nezačala kvasit. Vše se tady dělá samozřejmě ručně.

 

ko1206_panama_dsc_0552

BOHOVÉ VE VLNÁCH

Zatímco na pacifickém pobřeží je léto (30 stupňů), na karibském pobřeží je zima (15 stupňů) a prší. Sice se to vzpírá mé logice, protože obě pobřeží jsou od sebe vzdálená asi jen 200 km, ale přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži. Město Bocas del Toro se nachází na stejnojmenném souostroví u karibského pobřeží, je plné pestré směsi černošských obyvatel a polonahých svalnatých bělošských surfařů (turistů). V ulicích uvidíte lidi jezdit na kole i mladíky s rastafariánskými pletenými čepicemi na skateboardech. Na pláži se ze mě stává šílený fotoreportér, dokumentující surfaře ve vlnách. Mimo jiné se tu dozvídám, že správný surfař v noci paří a brzo ráno surfuje. Kdy spí, to nevím. Vím však, že nejlepší diskotéka je přímo na vodním molu v baru Barco Hundido. Vyzkoušela jsem tu salsu, merengue, kalypso nebo rozkolíbané reggae. Prostě shrnu to takto: hříšný tanec hadr. Při cestě z ostrovů brzdíme u indiánských chatrčí. Ráda bych viděla kakaovník. Malý černovlasý kluk mě bere za ruku a vede mě blátivou cestou až ke stromu, na kterém visí pár žlutých oválných plodů. Usekává jeden kakaový plod a podává mi ho. Uvnitř se skrývají bílým slizem obalené „oblázky“, které za veselí houfu dětí ochutnávám. Brrrr! Hořké kyselé cosi, které má na míle daleko k lahodné chuti čokolády. I když jsou indiáni chudí, zůstávají pohostinní, o tom jsem se mohla přesvědčit, když mi nabídli právě upečené a ještě teplé chlebové placky s kokosem. Mimochodem, v Panamě dodnes žije pět indiánských menšin, přitom právě indiáni jsou původními obyvateli země. Žijí v ráji a ani o tom nevědí.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group