ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Mou rodinou je Afrika

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

Přiřítí se z buše jako vítr. Najednou je jí všude plno. „Sorry, sorrrry,“ zadrnčí v omluvě výrazné afrikánské „r“. Vždycky chodí pozdě, vždycky se jí do cesty něco připlete. Něco obyčejného, třeba sundávat paviány z doškové střechy. Pro Marlice nic zvláštního, byli jí přece i na svatbě...

Za hvězdou televizního kanálu Animal Planet (pořad Sirotci divoké zvěře), Marlice van Vuuren, ochránkyní zvířat a křováckých dětí, jsem se vypravil na její farmu jménem Naankuse. V jazyce Křováků nebo lépe řečeno Sanů to znamená: Bůh nás ochrání.

Mé představy o odměřené celebritě s hvězdnými manýrami rozbila během okamžiku. Za pár minut v její přítomnosti máte pocit, že se znáte léta. A přitom mi to mělo být jasné od začátku. Zvířata žádnou komedii netolerují. Vidí vás hned takové, jakými ve skutečnosti jste. A zvířata jsou její život. Během těch pár dní s ní jsem pochopil, jak velké srdce má tahle dívka z africké farmy. Jen jedna věc mi zůstala záhadou. Kolik má Marlice van Vuuren vlastně rodin...?

 

ko1207_namibie_marlicedvoustrana

Rodina lidská

„U nás doma je to neustálá soutěž,“ snaží se Marlice udržet mladšího syna na klíně, ten ale dává přednost labradorovi ležícímu pod stolem. Ono na tom jablku něco bude... Starší syn se přiřítí se dvěma koblihami v ruce a pusou opatlanou od cukru. „On je spíš bušmen než bílej kluk,“ ukazuje na chlapcovy bosé nohy. „Nechce nosit boty, každé ráno mě přemlouvá, aby nemusel do školy a mohl zmizet někde v buši.“ Taková normální máma. Ovšem jen do chvíle, než se přiřítí malý pavián a začne si na ni dělat nárok. „To je moje máma!“ piští ten malý opičák. „To je naše máma!“ křičí dva malí blonďatí kluci. Aha, tak tady je ta soutěž!

Ve škole postavené pro bušmenské děti za podpory nadace Angeliny Jolie a Brada Pitta se začínám v té lidské rodině pomalu ztrácet. Děti bušmenů jsou jako drobounká ptáčata. Obklopí Marlice a švitoří tím zvláštním jazykem, který připomíná bublání vody, zpěv ptáků a šepot nočního buše. Možná připomíná všechno dohromady. A možná nic z toho. Ničemu mně známému se to nepodobá. Najednou Marlice dvakrát mlaskne, pískne jako probuzený pták a děti se začnou smát. Je přece zcela normální hovořit jazykem své rodiny.

Rodina opičí

„Měla jsem v posteli osmdesát tři paviánů,“ vzpomíná Marlice, než zahlédne můj výraz. „Nééé,“ začne se smát. „Ne najednou. V průběhu deseti let jsem se starala o malé paviány. Dudlík, plínky… Jsou stejný jako lidské děti. Schopní učit se ty samé věci. Ale jen do pěti let, pak se jejich mentální vývoj vydá zcela jiným směrem. Ale jestli chceš, můžeme na procházku s těmi nejmladšími.“ Těžko se odmítá nabídka procházky s paviány. „Bobbjane, come, bobbjane,“ volá Marlice do buše, a zhruba dvacet paviáních výrostků následuje svou adoptivní mámu. V tílku a džínových kraťasech vede svou opičí rodinu korytem potoka. Zvědavé prsty se snaží objevit sladké tajemství jejích kapes. Je vedro. Tak proč chodit, když jsou tu lidské taxíky. Šup. Seraphina sedí na zádech jednoho z dobrovolníků. A za odměnu mu vytvoří na rameni nepříliš voňavé překvapení. Hop. Sedí další pavián na ramenou Marlice. Já jsem v tlupě nový. Ale nakonec to jeden z paviánů zkusí. Nabízí mi dlaň. Tak mu podám svou a hned je na mých ramenou. Jenže si uvědomí, že mě nezná a pro jistotu mě kousne do hlavy. Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. „Ty jsi říkala, že jsi měla paviány na svatbě?“ ptám se Marlice na cestě zpět. „Ano a strašně se tam opili. Ochutnávali víno od hostů a pak se klouzali a zvrhávali všechno, co bylo na stole. Druhý den měli opici jako lidi. Seděli s hlavou v dlaních a bylo jim blbě. Ale měla jsem tam i gepardy, měli mě vézt k oltáři. Jen pastorovi se to moc nelíbilo (smích).“ Opice s opicí a gepardi v kostele. To je ta další rodina.

 

ko1207_namibie_mar3

Rodina kočičí

Vás nedoprovázeli gepardi na svatbě? Nespí s vámi v posteli? Neděláte berany duc, když se vítáte? Tak co vůbec děláte? Tenhle pocit s ní brzy získáte. Costner tančí s vlky, Marlice s gepardy. Jenže to není film. Ta holka je cvok, napadne vás, než zjistíte, že má každý ten taneční krok dopředu připravený. Raz dva tři á dva tři... Tohle je dámská volenka. Pohladit, vytáhnout klíště, obejmout, uhnout kousnutí, škrábnutí, nakrmit, milovat, ztrácet... Ale loučení s těmi, kteří se vracejí tam, kam patří, přeci bolí stejně. Marlice své miláčky vrací africké přírodě.

Nevím, jak moc tahle loučení bolí či těší. Neptal jsem se. Hlídala mi záda, když jsem vleže fotil smečku hyenovitých psů. „Chachacha, chachacha,“ volá smečka, když vytrhne Marlice z ruky dřevěnou hůl. Svítí jí oči. Má to ráda. „Dnes si o tom budou večer vyprávět!“ řehtá se. Že by další rodina?

Když si ráno přijdou surikaty pro vajíčka, přestávám její rodiny počítat. Stejně to nemá konce. „Umíš si představit, že bys žila jinde?“ ptám se při loučení. Její oříškově hnědé oči v té chvíli potemní a já ji vidím prvně vážnou. „Já bych jinde zemřela.“ „Konečně jsem tedy tvé rodiny spočítal. Je jen jedna. Jmenuje se Afrika!“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group