ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Královna moří

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Proud bílého světla z reflektoru propíchl řídkou ranní tmu. Vzdálené pištění fléten a vibrující temný hukot bubnů mě vytrhly z mrákot. Přímořská ulice se topí v dýmu kadidla, stovky bubeníků pochodují k pláži a v tíživém hlubokém rytmu buší do svých atabaques. Volají královnu moří. Volají Yemanjá.

Čtyři ráno. Reflektory v čele procesí šlehají studenými kužely světla proti nebi nad bahijským zálivem, jako by chtěly tmavá mračna nasáklá deštěm rozsekat na kousky. Rychle jsem vyběhl na ulici. Těžká kořenitá vůně stoupající z kadidelnic silně připomíná hašiš. Bělavý kouř zahaluje postavy průvodu v staroegyptských kostýmech. V čele procesí skáče na kangoo botách obrovitý černoch s vysokým modrobílým chocholem na hlavě. Carlinhos Brown. Nejslavnější muzikant Salvadoru a jeho družina bubeníků z favely – timbaleiros – zahájili každoroční oslavy bohyně Yemanjá. Carlinhos táhne průvod svým mohutným zjevem a mocnými tanečními přískoky k malému domku na pláži, ke svatyni královny slaných vod. Šaman vede svůj lid poklonit se bohům.

 

ko1207_brasil_yemanja-candomble-salvador-bahia-brazil-19

Rio Vermelho

Rychle svítá, jako všude v tropech. Špinavě růžové světlo se rozpíjí do řídnoucí tmy nad šedivými vlnami Atlantiku. Na pláži pod nízkým kamenným domkem, templem Yemanjá, se chaoticky motají stovky lidí. Přicházejí ve skupinách i samostatně, s obětními dary i s prázdnýma rukama, oblečeni v tradičním bílém oděvu vyznavačů candomblé i v sepraných fotbalových dresech Flamenga. Černí i bílí, Brazilci i gringové. Yemanjá promlouvá ke všem.

Na rozdíl od většiny rituálních obřadů candomblé, které probíhají v soukromí, v tzv. terreiros, je oslava bohyně Yemanjá veřejná. Přívrženci afrobrazilských náboženských kultů, povo do santo neboli „svatý lid“, se od rozbřesku shromažďují na pláži v Rio Vermelho. Někteří se řadí do dlouhé fronty před templem, aby mohli pokleknout na barevný koberec okvětních lístků růží a krátkou modlitbou projevit oddanost královně moří.

Většina stoupenců Yemanjá však sestupuje rovnou na pláž. Do studeného, mokrého písku se otiskují tisíce bosých chodidel. Rozměrné proutěné koše plné obětin skládají kolem provizorních oltářů na břehu moře. Baianas – ženy v tradičním bílém oděvu ozdobené myriádami barevných korálků – začaly tančit a zpívat. Bílé naškrobené sukně se šustivě roztáčejí v kruhu, bubny tlumeně hypnoticky tepou. Na skalnatých útesech kropí bouřlivé moře dohořívající svíce. Znovu se spustil prudký déšť, ale nikomu to nevadí.

Candomblé

Salvador byl po staletí nejen hlavním městem koloniální Brazílie, ale především důležitým přístavem a obchodním centrem, kam směřovaly portugalské karavely plné černých afrických otroků. Animistické rituály a bohatá mytologie zotročeného kmene Jorubů ze západní Afriky (dnešní Nigérie) se tak staly základním duchovním prostorem, v němž se v otrokářské Brazílii během pozdějších staletí zrodil a vyrostl náboženský kult candomblé.

Stejně jako jeho bratrské synkretické kulty v Novém světě – santería a palo na Kubě, vúdú na Haiti nebo quimbanda a umbanda v jižní Brazílii – i candomblé vzniklo až na základě interakce mezi africkými šamanskými praktikami, evropským katolickým křesťanstvím, spiritismem 19. století a zvyky původních indiánských obyvatel Ameriky. Protože praxe živých obětin a další pohanské zvyky Jorubů byly neslučitelné s katolickou věroukou dominující koloniální Brazílii, otroci pod tlakem přijali křesťanské dogma a zároveň svá původní africká božstva „otiskli“ do obrazů křesťanských světců.

 

ko1207_brasil_yemanja-candomble-salvador-bahia-brazil-21

Ačkoliv bylo candomblé po dlouhá staletí pod různými záminkami zakazováno a jeho vyznavači pronásledováni, prožívá kult v současnosti masivní renesanci a rozvoj. Náboženství candomblé a s ním spojená kultura jsou přímo podporovány brazilským státem. Statistiky potvrzují více než dva miliony lidí praktikujících afrobrazilské náboženské kulty. Jen v Salvadoru a blízkém okolí je oficiálně registrováno kolem dvanácti set terreiros.

Polyteistické náboženství candomblé věří v boha stvořitele (Olorun) a spolu s ním uctívá orixás, duchovní síly či božstva, které reprezentují živly (vítr, moře, voda…), přírodní entity (zvířata, rostliny) nebo i emoce (láska, hněv…). Jedním z nejdůležitějších orixů je Yemanjá, bohyně moří a matka všehomíra.

Posednutí

Polední slunce rozpálilo skalnatou pláž Rio Vermelho jako žhavou pec. Do horkého písku se boří chodidla tisíců poutníků, všichni navzájem do sebe vrážíme, pláž je plná k prasknutí. Zmačkané okvětní lístky se míhají v příbojových vlnách, lidé po kolena v moři se modlí, vhazují květiny do bělostných peřin mořské pěny. Uprostřed jednoho z desítek posvátných tanečních kruhů (ronda) zazněl výkřik, který přehlušil i všudypřítomné práskající petardy a hypnotický puls bubnů. Jedna z žen se v křeči svalila do písku. Ostatní zdvihly ruce k moři. Přišla. Poctila je svou přízní. Yemanjá se právě vtělila do jedné z nich. Posedlá žena horečnatě zaryla prsty do písku, třesoucí se tělo se kroutí u bosých nohou ostatních žen, mlátí sebou ze strany na stranu jak chycená ryba. Bez dechu, potopen do dunění atabaques, bez nejmenších pochyb cítím nával té síly, co do ženy pronikla.

Náhle jedním trhnutím tělem vyskočila na nohy. Řinčivě se rozesmála. Vytřeštila oči dokořán, zkrabatila čelo a zařvala bolestným hrdelním řevem. Zlomila se v pase jako zasažená nějakou zbraní a opět upadla do písku. Erupce emocí, jež z ní nespoutaně prýští, se mísí se zrychlujícím tepem bubnů. Hluboký táhlý zpěv probodávají mučivé skřeky. Okolostojící lidé se ještě více semkli do kruhu. Cítím, jak se mě dotýkají tvrdé škrobené sukně. Všichni chtějí být blízko Yemanjá.

Znovu se prudce vymrštila z písku jak luk. Vytrhla jednomu z mužů plechovku s pivem, zdvihla ruku a hluboce se zaklonila. Pěnivé pivo jí stéká po hnědých prsou na břicho a kape do žhavého písku. Zpívá, brečí, směje se, tančí, kroutí svým velkým africkým zadkem v nespoutaném gejzíru emocí. Špinavá od písku, páchnoucí pivem, ale zároveň úžasně krásná a chtivá. Pustila tu sílu ven ze řetězu, aby se projevila, aby vytryskla jak sopka. Silou neuhlazenou.

Orixá

Unaveně jsem si sedl do stínu kamenné zdi, vedle stolku s buzios, věšteckými mušlemi. „Nefoť mě, prosím tě,“ zakrývá si hlavu a vlasy mladá baiana čekající ve frontě na věštbu. Až teď jsem si všiml, že z pod vlasů jí visí cáry na několikrát roztržených ušních lalůčků. Sklonil jsem foťák. „Je to ošklivý,“ klopí žena studem oči. „Vstupuje do mě bytost, která je mužem, takže pokaždý mi strhne náušnice z uší tak, že mi roztrhne lalůčky. Už se to stalo několikrát, nemůžu si pomoct.“ Vyvalil jsem nevěřícně oči: „Ale to si je strhneš vlastníma rukama, ne?“ Žena razantně zakroutila hlavou: „Ne, to nejsem já, to je on, orixá.“

Yemanjá

Krátce po poledni vyjíždějí z pláže v Rio Vermelho na moře první loďky naložené dary pro Yemanjá. Po překonání příbojových vln je čeká několik kilometrů cesty na volné moře, kde svěří vlnám obětní koše pro královnu moří. Yemanjá, bohyně moře, ochránkyně mateřství a matek, bývá zobrazována buď jako mořská víla, nymfa s tělem napůl lidským, napůl rybím a dlouhými vlajícími vlasy, nebo jako krásná princezna povstávající z mořských vln. Ne nadarmo jsou proutěné koše plné marnivých darů: krásné květiny, levandulové parfémy, zrcátka a korály či vonná mýdla. Ti, kdo si žádají její přízně, vkládají do košů papírky s přáními.

Yemanjá (někdy také Iemanjá nebo Yemojá) je zkratkou jorubských slov „Yey Omo Eja“, což znamená „Matka, jejíž děti jsou ryby“. Je jednou z nejdůležitějších entit jorubského panteonu. Někteří ji považují za matku všech orixů a zdroj univerzální životní energie kosmu (axé). Je ochránkyní všech námořníků a cestujících, ale dokáže být hněvivá jak mořská bouře. Ženy ze Salvadoru často tvrdí, že posílají královně moří dary, aby jim nevzala jejich muže, protože všichni rybáři a námořníci jsou v symbolické rovině manželi Yemanjá. Její barvy jsou bílá a světle modrá, jejím číslem je sedmička a zasvěceným dnem sobota. V křesťanské věrouce je jejím protějškem Panna Marie Neposkvrněného početí.

Delirio tropical

Ve své nynější formě viděl Salvador slavnost Yemanjá poprvé v roce 1923. Tehdy rybáři se po dlouhých měsících bez úlovku rozhodli poprosit o přízeň bohyni moře a uspořádali na její počest slavnost. Po téměř sto letech je dnešní festival unikátním mixem afrobrazilských religiózních rituálů a odpolední, již značně sekulární spářky. Ve všech ulicích v Rio Vermelho se bezuzdně paří a tancuje, z barů duní axé a forró, atmosféra si v ničem nezadá s populárním divokým karnevalem. Ostatně, během noci následující po slavnosti bylo při pouličních šarvátkách zabito 17 lidí.

Amoreiros

Baianas náhle utichly ve svém družném rozhovoru a rozestoupily se. Starý prošedivělý muž snědé pleti, oblečený do tradičního bílého oděvu, vstoupil do tmavé místnosti bez oken. Mlčky a dlouze obhlédl koše plné květin a rozměrné barevné panenky rozestavěné na studené podlaze templu. Obrátil se k zástupu věřících a po tváři mu beze slova přeběhl lehký úsměv. Lidé se klaní, někteří mu líbají ruce. Lidio je trpělivě otcovsky hladí po ramenou. Z modrošedých očí mu sálá jakýsi zvláštní, hypnotický klid. Lidio je babalorixá, nejvyšší autorita candomblé – kněz chcete-li – v místní komunitě v Amoreiras.

Vesnice na ostrově Itaparica, asi hodinu plavby přes bahijský záliv Všech svatých, slaví den Yemanjá až druhý den po slavnosti v Salvadoru. Na rozdíl od divoké atmosféry v Rio Vermelho, je procesí v Amoreiras mnohem tišší, hlubší, skoro by se chtělo říci duchovnější. Kolem třetí odpoledne, za nesnesitelného horka, se poprvé ozvaly atabaques. Zprvu pomalým, jen prsty na blánu vyťukávaným rytmem se rozproudily oslavy Yemanjá. Jeden z Lidiových druhů položil na zem před templem dvě misky s rýží a džbán vody. Baianas, obalené několika vrstvami svých bělostnými sukní jako cibule, začaly zpívat píseň v jazyce jorubá a roztančily se v kruhu kolem obětin.

Po další hodině si tanečnice postupně poskládaly na ramena barevné panenky a obětní koše. Využil jsem krátké pauzy v rituálu a oslovil jednoho z blízkých Lidiovi. „A koho a proč si Yemanjá vybere, aby do něj vstoupila?“ vyhrkl jsem otázku, která mi nejvíc vrtala hlavou. Tlouštík Georginho mě přejel káravým pohledem: „Můžeš dělat, co chceš, jakou silou chceš, dávat jim oběti, nadbíhat jim, ale stejně ti to nebude platný, protože jedině oni, orixás, si rozhodnou kdy a skrze koho se nám projeví.“

Cachoeira

Kamenné nábřeží řeky Paraguaçu je obtěžkáno hrozny zvědavců. Pozdní odpolední slunce se opírá do kalného proudu řeky protínající městečko Cachoeira ve vnitrozemí Bahii. Tady to prý kdysi začalo. Tady, v ospalém koloniálním městysu se zašlou slávou, se údajně candomblé zrodilo.

Baianas s květinovými koši na hlavách se ztěžka proplétají rozdivočelým davem k nástupnímu molu. Zase se všichni vzájemně dotýkáme. Vzduchem se rozstřikují tisíce kapének parfémů, zpocené paže posunují květinové dary do útrob dřevěných člunů. Vyskočil jsem na záď vedle kormidla. Asi dvacetimetrový hluboký člun, naplněný po okraj květinami a zhruba padesátkou lidí v bílém, odrazil od mola. Příď rozčísla hnědé olejnaté vlny a zamířila silným tahem proti proudu doprostřed široké řeky. Ženy začaly zpívat. Bubny se rozezněly nad utíkající vlnami a naplnily vzduch souvislým hlubokým duněním.

Jedna z žen najednou zcepeněla. Tělem jí proběhla vlna a ona se bezvládně zhroutila na dno lodi.

„Yemanjá! Yemanjá! Přichází k nám!“ zakřičel kdosi.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group