Archiv vydání magazínu Koktejl

Zvukové možnosti elektronických nástrojů jsou takřka neomezené. Dnešní tvůrci přinutí swingovat i vysavač. Ale ať někdo vytvoří skutečnou poezii tónů a barev, která by se povznesla nad pouhé okouzlení z elektroniky! Takových skladatelů není mnoho. Ovšem i nejmladší z nich uznávají hudbu nyní takřka padesátiletého Francouze Jeana Michela Jarre, strůjce kultovního alba Oxygene. To v roce 1977 zpřístupnilo elektronickou hudbu masám. Připomeňme si, že tenkrát byly umělé zvuky vytvořené syntezátory odkazovány spíše do tvůrčích dílen potrhlých experimentátorů. Dosud nikdo si nedokázal představit, že by posluchače fascinovaly "pouhé" syntezátorové instrumentálky. Jarre tuto bariéru prolomil a jeho okouzlující desku Oxygene si rychle koupilo šest milionů lidí. Před Jeanem Michelem, synem slavného hollywoodského skladatele Maurice Jarreho, autora melodie Krásné je žít, se otevřely dosud netušené možnosti.

Jarre překonával rekordy, na které by si netroufli ani Pink Floyd, kteří disponují nejkvalitnější zvukovou a světelnou aparaturou. Svoji hudbu přenesl z koncertních hal na veřejná prostranství. U příležitosti výročí dobytí Bastily nechal v roce 1979 na fasády pařížských budov promítat filmové i laserové obrazce, zatímco oblohu protínaly kužely reflektorů a pod hvězdami prskaly barevné květy ohňostrojů. Vše bylo dokonale sladěno s hudbou a představení, která navštívil milion lidí, vynesla Jarremu první zápis do Guinessovy knihy rekordů.

KLÁVESOVÝ FANTASTA SE NEZASTAVIL

V roce 1981 vystupoval Jarre v Číně, kde jako první významný západní umělec odehrál pět koncertů s třicetičlenným čínským orchestrem. Když severoamerický stát Texas, v němž sídlí kosmická agentura NASA, slavil stopadesáté narozeniny, využil Jarre noční oblohu nad městem jako projekční plátno. Zaplnil je laserovými kresbami a počítačovými animacemi a lidi v ulicích okouzlil sci-fi hudbou. Jinou režii měla koncertní oslava papežových narozenin, kterou Jarre soustředil do svého rodného Lyonu. Místo šokujících výstřelků techniky - asi aby Svatého otce příliš nepolekal - se obklopil šedesáti hudebníky a sto dvaceti sboristy. Dalším unikátním prostředím, kterého se dotkla Jarreho elektronická magie, se staly londýnské doky. Skladatel ohromil hlavní město Spojeného království dvěma gigantickými koncerty. Nejvíce diváků (asi dva miliony) ovšem Jarre, usazený na vrcholu sklobetonové pyramidy, přilákal do moderní pařížské čtvrti La Defénse. Ta se stala futuristickým panoramatem, vytvořeným mrakodrapy, které v Jarreho projekcích "hrály" všemi barvami. Francouzský zvukový malíř uvažoval také o českém hlavním městě, a to mnohem dříve, než přijel do Sportovní haly na svůj nedávný "skromný" koncert. Jarre chtěl v roce 1990 využít Pražský hrad jako neobvyklé promítací plátno, ale nakonec z ambiciózního projektu sešlo.

HLEDÁ NEOBVYKLÉ ZVUKY

Připadá si jako Kolumbus, objevitel nových světů. Jarre říká, že ve své skladatelské hlavě má bohatý vnitřní vesmír hudby a barev, který se lidem snaží na svých koncertech zprostředkovat. A nejsou to jenom jeho syntezátory, počítače, pověstná laserová harfa, na kterou hrál nedávno v Praze, nebo projekce, připomínající legendární filmovou ságu Hvězdné války. Jarre se také rád obrací k hudbě, která vzešla z lůna přírody. "Muziku dvacátého století radikálně ovlivnily dva faktory: technologie a Afrika. Technologie zpřístupnila hudbu masám. Afrika jí dodala šťávu a rytmus," míní Jarre. Etnická hudba přírodních národů ho inspirovala například na desce Zoolook. Album je mimořádné také zásluhou špičkových hostů včetně avantgardní komponistky a malířky Laurie Andersonové. Kosmický snílek Jarre se nechal unést i světem podmořského ticha. Desku Waiting For Cousteau, při jejímž nahrávání využil hudbu Karibské oblasti, věnoval neúnavnému oceánologovi Cousteauovi.

JARRE V PRAZE