ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Krok stranou

TEXT A FOTO: TOMÁŠ PETR

Při každé cestě máte dvě možnosti – buď se vydat ve stopách tisíců dalších turistů a cestovatelů, nebo to zkusit jinak. Ukročit bokem od vyšlapaných cest a nahlédnout i za rohy, kam se běžně nedíváme.

Miluju přemisťování z české zimy do tropů. Když vás letadlo vyplivuje na malém letišti v kambodžském hlavním městě Phnompenhu, ani to nevypadá, že od sněhové bouře v Ruzyni vás dělí pouhých pár hodin letu. Horký a provoněný noční vzduch ovane tvář, odfoukne evropské stereotypy a mozek se přešaltuje do jednoduchého cestovatelského režimu. Jedna ze základních činností v zemi je smlouvání o cenu, a tak jsem začal s tréninkem disciplíny u řidiče tuktuku, kterým jsem se nechal odvézt do centra. Šlo to překvapivě lehce a za chvíli jsem svištěl naparáděným vozítkem po hladkém asfaltu. Za jízdy jsem první cigaretou zahájil návštěvu Kambodže.

Guest house, do kterého jsem měl doporučení, se sice nakonec ukázal jako neexistující, ale na 136. ulici je ubytovacích kapacit více než dost. V jednom z hotýlků blízko břehu řeky Tonlesap jsem shodil ze zad krosnu a oddělil nepotřebné věci. Nakonec zůstalo jen pár kousků oblečení a foťák. Ostatní zbytečnosti, podobně jako evropské starosti, jsem zanechal na recepci hotýlku. Byly dvě hodiny po půlnoci, takže program byl jasný – projít si uličky žijící z turistického ruchu, sníst směs rýže a kuřecích vnitřností na posilněnou a hurá na kutě. Druhý den ráno jsem měl totiž namířeno směrem k prastarým khmerským chrámům, do města Siem Reap.

 

ko1207_kambodza_img_3328_hdr

Chrámový blázinec

Druhé největší město Kambodže, Siem Reap, žije téměř výhradně z turistického ruchu kolem slavného chrámu Angkor Vat a desítek dalších památek, které na několik století pohltila džungle a byly znovuobjeveny teprve v minulém století. V samotném městě ležícím asi sedm kilometrů od památek je obrovské množství nabídek ubytování a ceny jsou stlačeny na minimum. Můj pokojík v klidné čtvrti se zahradním bazénem mě vyšel na pouhých šest dolarů. Jako ideální transport mezi chrámy jsem zvolil bicykl holandského typu za dva dolary na den. Radost z láce mi zkazilo jen drahé vstupné do chrámového areálu. Nekřesťanských 40 dolarů na tři dny! U vstupu mě naskenovali a vytiskli vstupenku, která platí v celé desítky kilometrů rozlehlé oblasti. Přesto jsem se na prohlídku těšil. Co ale následovalo, bylo příliš děsivé, a tak jsem klasický maraton nakonec neabsolvoval. Nevstal jsem za úsvitu, abych se postavil na štafl se stovkami Japonců a dalších zmagořených turistů a neudělal snímek s názvem „svítání nad Angor Vatem“. Stejně tak jsem ignoroval chrám Bayon, po kterém se pinožily stovky Asiatů a zcela ho pokryly jako mravenci mraveniště. Svět je malý a turistů příliš. Ti asijští atakují cizí teritoria pro nás zvláštním způsobem. Prioritou je zvěčnění sebe sama na pozadí památek. Jejich nájezdy si pracovně nazývám „metodou psem pomočeného patníku“. Záliba je praktikována jen na těch nejznámějších chrámech, a tak jsem se přesunul na svém hrkajícím bicyklu k vnějšímu okruhu komplexu.

Pár kilometrů od chrámu Bayon, kolem kterého si vozí turisté zadky na hřbetech slonů, byl už klid. Bydlejí tam obyčejní vesničané. Stará Khmerka smažila na ohni banány a kousek vedle mladá domorodka vymačkávala z klacků cukrové třtiny šťávu – můj oblíbený energetický drink. Po takovém občerst¬vení jsem šlapal po prašné cestě jako Armstrong. Narazil jsem na rozestavěný buddhistický chrám dotovaný z amerických fondů. Mladí řemeslníci odlévali reliéfy a sochy, které budou zdobit templ, a děvčata vybarvovala načrtnuté fresky. „Co je tohle?“ zabodl jsem prst k soše, vyšpulené v necudné poloze před chrámem s naturalisticky vybarveným dámským pohlavím. Mladí řemeslníci se lámali smíchy a vysvětlovali, že je to jen dočasná úprava. Později bude tato porno socha přebarvena a stane se bohem Višnu. Starý mnich se na celý výjev zpovzdálí shovívavě usmíval. To je buddhismus podle mého gusta. Nic světského mu není cizí. Kousek dál jsem potkal partu kluků, co šli ze školy. Nabídli se, že mi ukážou ruiny, které nejsou v průvodcích. Nadšeně jsem souhlasil a po třech kilometrech se mezi stromy vyloupl zázrak. Chrám z devátého století, kde jsem byl jen já a jeden klimbající policajt, střežící ruiny před vykradením. Takových chrámů jsou v okolí Siem Reap desítky a musím říci, že jsem si je užil víc než ty, které jsou v průvodcích. Jejich návštěvu si je ale třeba odpracovat delší jízdou na kole.

Dvacet kilometrů od chrámových komplexů leží obrovské jezero Tonlesap, velký zdroj sladkovodních ryb a zásobárna vody. Jeho zvláštností je značná proměnlivost. V období sucha ustoupí jeho vody i o desítky kilometrů a voda odtéká stejnojmennou řekou až do Phnompenhu. V deštivé sezoně se ale Mekong rozvodní natolik, že obrátí proud řeky Tonlesap zpět a napouští jezero. Normální domky by v takové oblasti neobstály, nejstabilnější architekturou jsou dřevěné chýše na mnohametrových kůlech. Půl roku tu žijí lidé na suchu a druhou půlku na vodě. Dalšími variantami jsou domy plovoucí, které se shlukují do vesnic a umělých ostrovů – další turistické atrakce. U břehu kotví obrovské plovoucí školy, školky, krámy i chrámy. Na plovoucí ostrovy se dostanete turistickými loďkami. Ne všude se ale dozvíte, že tady žijí skoro výhradně Vietnamci a turismus tu ovládá vietnamská mafie. Proto jsem zvolil jinou cestu a krosovým terénem se prodral až na konec mola a domluvil se s rybáři na krátké soukromé projížďce. Mohli jsme se plavit jen při břehu, protože mafie si hlídá kšefty, pořád ale lepší než absolvovat turistickou maškarádu.

 

ko1207_kambodza_img_3482

Lady buch buch

Phnompenh je milionové město s malým centrem, v němž jste za jeden den jako doma. Potřeby turistů se odrážejí v mantře naháněčů, kteří pokřikují: „Tuktuk, motorbike, accomodation, lady buch buch!“ První tři nabídky netřeba rozvádět. Lady buch buch jsou prostitutky nebo tak zvané dočasné společnice, které za peníze a stravu provázejí bílé muže během jejich kambodžské cesty. Turisty oblíbené ulice vypadají za dne docela běžně. S přicházejícím soumrakem se jejich charakter mění a jako mávnutím kouzelného proutku mizí běžné obchůdky i prodejci cukrové třtiny, aby ustoupili malým podnikům s červenými neony. Noc je čas khmerských amazonek, které motají hlavy bílým mužům. Večeřel jsem v jedné z restaurací na 136. ulici a proti mně seděla holka v minisukni. Vedle ní pasák, s nímž se družně bavila a paralelně vyřizovala hovory v angličtině. Zjevně si sjednávala schůzky se štamgasty. A bílí chlapi si Khmerky vyloženě vychvalují. Situace došla tak daleko, že vláda vydala nařízení, které omezuje věk cizinců, kteří si mohou brát zdejší víly. V zemi začaly mladé ženy ubývat. Když zůstane postarší bílý muž v Kambodži, zplodí děti a zemře, jeho khmerská partnerka často nic nezdědí a ocitne se bez zaopatření. Přesto se Kambodža profiluje jako neotřelý ráj sexturismu.

Ale i pro ty, kteří nepřijeli do Kambodže dělat buch buch, je hlavní město atraktivní. Zpočátku jsem měl problém zapojit se do chaosu na kole nebo přejít silnici. Pak jsem pochopil systém a začal proplouvat. „Kolik si vyděláte měsíčně a jaké místo v Pnompenhu máte nejraději?“ optal jsem se kluků na recepci. „Asi sto dolarů a nejraději chodíme na tržnice.“ Tržnice jsou pupkem města a Phnompenh jich má hned několik. Jsou doslova multifunkčními centry. V jedné části je rybí trh, kde je puch k zalknutí, a hned vedle mají své stánky zlatníci, tavící a zušlechťující drahý kov. Džíny za pět dolarů jsem si zkoušel rovnou na ulici. Kabinky tam prostě nejsou, a tak mi nezbývalo než exhibovat ve slipech mezi nakupujícími. „Cedulku Levi‘s ti tam přišijeme zdarma,“ nabízela se hned prodavačka, když jsem nad koupí váhal. O kus dál visely batohy a krosny North Face. „To jsou jen kopie,“ vítala mě prodavačka na férovku. Sekce mezi plastovými výrobky a zeleninou je pak vyhrazena salonům krásy, kde se slečny nechávají obarvit na zrzavo a upravit do podoby telenovelových krásek. „Hej, kup si pravé perly,“ křičela na mě prodavačka zavalená bílými a černými kulatými skvosty. „Náušnice jen za dvacet dolarů,“ cpala mi do ruky pár perel. „Já ale vím, že stojí dolar,“ blafoval jsem. Nakonec jsme se dohodli na dvou dolarech a oba jsme byli spokojeni. „Jsi ženatý?“ zakřičela ještě na mě, když jsem odcházel. Holt tržnice se vším všudy.

Smeťák

Řidiče tuktuků si můžete najmout na celodenní výlet po Phnompenhu. Za patnáct dolarů uvidíte asi patnáct historických míst a muzeí. Já chtěl vidět jen tři, zato však výživná. V plánu bylo Stung Meanchey (rozuměj smetiště), pak vražedná pole a na závěr pobřeží Mekongu, kam jezdí relaxovat jen místní. Borec se kroutil a nechtělo se mu opouštět zajeté koleje, ale nakonec vyměkl a my mohli vyrazit. Největší smetiště Kambodže je na okraji města. Že se blížíte, poznáte podle sílícího puchu a hustých stok mezi slumy. „Stop, dál nemůžete,“ zkazil mi náladu zachumlaný stařec s vysílačkou u pusy. „Na smetišti pracují i děti a je to nebezpečné. Navíc skládka není nejhezčí obrázek Kambodže, který by sis měl odvézt.“ Znělo to pragmaticky a nesmlouvavě, tak dávám tukaři povel vzad a ten byl rád, že jedna štace odpadla. „Zatoč doprava a kde to půjde zase doprava,“ kočíroval jsem nešťastného řidiče a za chvíli jsme stáli ve slumu mezi borci, kteří recyklují ze smetiště, co se dá. „Tady jsme mezi nejchudšími,“ varoval mě řidič, „buď hrozně moc opatrný, já už dál nejdu ani za nic.“ Připojil jsem se ke třem hezkým holkám, které nesly v ešusech jídlo pracujícím na smetišti. Jako za totáče do fabriky. Pod smetištěm tekla řeka mazlavá a černá jako asfalt. Byla tak hustá a napěchovaná plasty, že ji sběrači přecházeli jako novodobí a zubožení kristové suchou nohou. Do upatlaných tlap drbanů jsem vložil cigarety jako propustku na ostrov odpadků. „Tak běž,“ ukázali mi a já, nevěřící Tomáš, zapochyboval, zda řeku přejdu. Bylo to, jako bych šel po vodním lůžku, ale nakonec to šlo. Následovaly další cigarety borcům a pak mi naznačili, abych šel pryč. Začali se ke mně stahovat drsní týpci, a tak jsem se spakoval ze světa odpadků přes řeku do bezpečí. Slum je proti smetišti civilizace a hned za ním kvete pole lotosů...

Pár set metrů od skládky se rozkládají vražedná pole. Jedno z několika set míst v Kambodži, kde proběhla genocida. Je to tak strašné, že nevím co o tom psát, navíc bylo vše napsáno. Na místě jsem dostal depku. „Víš, že váš král studoval a žil přes deset let v Čechách?“ optal jsem se svého řidiče. „Myslíš, že dělal s vašimi holkami buch buch?“ „Jedem k Mekongu,“ pokusil jsem se zamluvit téma. Pár kilometrů od centra, na břehu veletoku Mekong, jsou hospody nakročené na kůlech nad vodou. Rozdělují je kóje s koberečkem uprostřed, ohraničené hamakami. Tady relaxují obyvatelé Phnompenhu, když si chtějí vyhodit z kopýtka. Podávají se tu převážně dary řeky a moře s rýží a alkohol v kýblích s ledovou tříští. Vše v obrovském množství a na společných talířích. Skupinka alkoholem rozjařených výrostků s lítostí hleděla na mou porcičku a pozvala mě k sobě. Bohužel mi můj řidič oznámil konec tripu. Doslova. Má cesta tu končila a večer mě čekal let domů.

A jaká že je dnešní Kambodža? Většina turistů prosviští touhle zemí v rámci delší cesty třeba z Laosu a Vietnamu. Uvidí jen nejznámější chrámy a pár ulic v Phnompenhu. Stačí ale malý úkrok stranou od vyšlapaných cest a jste v zemi, která je navzdory nedávné genocidě prodchnuta energií a smíchem obyčejných lidí.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group