ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Hvězdná mise

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MARTIN DLOUHÝ, archiv PETRA VOLDÁNA

 

Splněný klukovský sen, tak lze definovat zážitek Vladimíra Remka, který jako první a doposud jediný živý Čech vzlétl do vesmíru. Díky němu se Česká republika, dříve Československo, stala třetí zemí na světě, která měla svého zástupce v kosmu. O svých pocitech při výcviku, startu a pobytu na oběžné dráze i věcech čistě pozemských jsme se bavili krátce potom, co se náš kosmonaut stal dědečkem.

Narodil jste se v Českých Budějovicích, ale několikrát jste se stěhovali. Jak vzpomínáte na dětství?

K Českým Budějovicím mám kladný vztah, narodil jsem se tam a strávil počátek svého života. Bydlel jsem tu až do čtvrté třídy. Mělo to pro mě zvláštní kouzlo. V Budějovicích žili rodiče matky a způsob života, jaký vedli, mě přitahoval. Myslím tím hospodářství a domácí zvířectvo. Objevoval jsem skrz to všechno svět a získával některé základní postoje k životu. Babička byla dobrovolná sestra u Červeného kříže a děda dobrovolný hasič. I když jsem byl tehdy malý, cítil jsem tu pospolitost prarodičů s ostatními lidmi. Vnímal jsem jejich snahu dělat něco pro ostatní. Všechno co děda jako hasič dělal, jsem si paradoxně uvědomil až na jeho pohřbu, kam mu přišli vzdát hold i lidé o generaci mladší.

 

ko1207_rozhovor_remek_remek009

Bylo vaší motivací jít ve stopách otce, pilota? Nebo jste se k letectví a kosmonautice dostal jinou cestou?

V raném dětství byl pro mě otec vzorem, a aby ne, když mi ho i rodina za vzor dávala. Bylo to doma. Otec o svém povolání nějak moc nemluvil, ale čas od času mě vzal na letiště, ukázal mi letadla. Bral mě na letecké dny, při kterých létal jako akrobat. Žili jsme také v letecké komunitě, kde k sobě měli lidé blízko. Ale vztah mezi synem a otcem prochází komplikovaným vývojem, to asi tak má být. V době, kdy jsem se dostal do puberty a klukovské zájmy se tříštily, začala v roce 1957 kosmonautika. Bylo mi třináct a v roce 1961 přišel start Gagarina. Začal jsem se o tohle vše více zajímat, ostatně jako spousta jiných kluků v mém věku. Navíc skoro všichni kosmonauti v SSSR i USA měli původ u vojenských pilotů. Když jsem se po střední škole rozmýšlel, co budu dělat, rozhodl jsem se, že zkusím letecké učiliště a následně leteckou akademii v SSSR. Moskevská akademie leží shodou okolností vedle Hvězdného městečka, což jsem nevěděl. Několikrát jsem tam pak byl na exkurzi, a i to mě motivovalo do budoucnosti.

Měl jste nějaký životní vzor?

Velmi mě ovlivnila knížka sovětského konstruktéra Jakovleva, tvůrce stíhaček Jak. Popisuje v ní svůj životní příběh včetně zážitků z války. A samozřejmě mě zaujal i příběh Gagarina. Bylo mu 27 let, když letěl, a mně v té době bylo 13. Tenkrát to byl veliký rozdíl, ale já už měl dětské naivní představy, že se chci stát kosmonautem jako on. Pak postupem času jsem si říkal, abych se vyrovnal Gagarinovi mi zbývají 4 roky, pak 3 roky, nakonec mi bylo 27 a mě napadlo, že už to nestihnu. (smích)

Jak probíhal váš výcvik a přípravy na cestu do vesmíru?

Součástí výcviku byla teorie, všeobecné základy, ale to jsem znal z akademie. Akorát se to konkretizovalo na určitá zařízení a kosmické stanice. Paralelně též probíhala fyzická příprava a speciální cvičení, které mají člověka připravit na let. Nakonec přišly praktické nácviky na trenažérech.

Podle čeho se vybírali kandidáti na vesmírnou misi?

To je otázka spíše pro ty, kteří výběr organizovali a nesli za něj zodpovědnost. Já jsem tenkrát čerstvě dokončil leteckou akademii a se spoustou členů mého ročníku jsem se dostal do výběru. Pro výběr byla dána určitá prvotní kritéria: věk, znalost jazyka, zdravotní stav, inteligenční schopnosti, motivace, fyzička a zkušenosti. Prostě předpoklady, jež musí daný člověk splňovat. Během výběru se náročnost předpokladů zvyšovala. Nakonec se vygenerovala skupina, která šla před speciální státní komisi ze Sovětského svazu. Vzpomínám, že měla více členů, než bylo nás. (smích) Ze všech vybrali čtyři a poslali je na další testy do Moskvy. Nakonec jsem zůstal já a Oldřich Pelčák.

Během výcviku jste musel shodit 12 kilogramů, jak se vám to povedlo?

Já hubnu celý život, protože již od mládí mám lehce nadváhu. (smích) Prošel jsem výběrem s podmínkou, že ty kila půjdou dolů, protože u raket jsou hmotnostní limity jak na zařízení, tak na posádku. Můj osobní recept je, že jsem začal konečně jíst, ale přestal žrát. Omezil jsem příjem energie a zvýšil její výdej. V Hvězdném městečku jsem si vzal v zimě běžky, krajíček chleba a kousek čokolády, a tři čtyři hodiny jsem běžkoval po lese. Po návratu jsem se jen napil, abych doplnil tekutiny. Jde prostě o to udržovat si určitý režim.

 

ko1207_rozhovor_remek_img_0190

Musel to být silný adrenalinový zážitek, cítit jak se váš Sojuz dává do pohybu a vzlétáte. Můžete popsat své pocity? Na co jste myslel?

Zaujímání polohy v lodi je skoro rituál. Provádějí se poslední kontroly a operace, prověřují se například těsnosti skafandrů a další. Na to je potřeba určitý čas. Posádka vstupuje do lodi, kde se usadí, přibližně dvě a půl hodiny předem. Může se stát, že některé operace je potřeba opakovat, proto je vyměřen rezervní čas. Když vše klape, jak má, tak před samotným startem máte 15 až 20 minut, kdy nemusíte dělat vůbec nic, jen čekáte. V té době přemýšlíte o všem možném. Průběžně slyšíte hlášení: 20 minut do startu, 15. Od desáté minuty se hlásí po jedné minutě. V páté se zapíná klíč na start, něco jako zapalování v autě. V raketě je to zjednodušeně řečeno neodvratitelný program startu. Spouští se samonapájení a vy v posledních pěti minutách cítíte, jako by raketa ožívala. Nakonec 15 sekund před odlepením od země se spouštějí motory na plný tah. Člověk, ale necítí ani tak samotný rozjezd, ale spíše vnímá odpojení od vnější energie, ke kterému dojde s prvním pohybem rakety. V tu chvíli se stupňuje a mísí napětí, adrenalin a emoce. U mě se to projevovalo tak, že se mi objevovaly vzpomínky z dětství a průběh mého života. Než jsme se dostali na oběžnou dráhu, trvalo to asi 530 sekund, a stále jsme slyšeli hlášení „parametry v normě“. Vnímáte každé odpojení palivové nádrže, a když se dostanete na oběžnou dráhu, úplně zmizí přetížení. To se projeví podobně, jako když prudce zabrzdíte v autě. Také vám zhasne světlo, aby se šetřila energie.

Co vám dal pobyt ve vesmíru? Ovlivnil vás nějak?

Myslím, že ano. Je těžké porovnávat, co by bylo, kdyby bylo nebo nebylo. Například mi došlo, že naše Země má konečný rozměr, ne jako na povrchu, kdy vám dálky přijdou nekonečné. Planetu obletíte za 90 minut a některé věci zmizí, to jsem si uvědomil již tenkrát. Nejsou vidět jiné hranice než přírodní, řeky, pobřeží, hory. Veškeré hranice mezi státy či národy si lidé vytvořili sami. Od svého návratu se snažím na věci dívat z nadhledu s jistou perspektivou a z různých úhlů. Je však také otázkou, zda bych toho nebyl schopen i bez té kosmické cesty.

Během výcviku jste prošel i kurzem pro práci se zubní vrtačkou, jak dopadla vaše praxe ve vesmírné stanici?

To je veselá epizoda. Měli jsme letět na stanici Saljut 6, kde na nás čekali kosmonauti Romaněnko a Grečko. Ti tam trávili již třetí měsíc a hlásili na Zem bolesti zubů. Dělalo se vše pro to, aby nemusel být let předčasně ukončen. Předpokládalo se, že jde o nějaký problém s plombovanými zuby, kde stačilo zuby jen otevřít a vyčistit. Takže jsme dostali vrtačku a zkoušeli vrtání, nikoliv však na živém člověku. Když však po setkání na vesmírné stanici zjistili, že mám jen dvoutýdenní kurz z Bajkonuru, přestaly je zuby strachy bolet, nebo to jen zatloukali. (smích)

Zmínil jste, že se dělalo vše proto, aby let nemusel být předčasně ukončen, nastala ještě nějaká nestandardní situace, kdy se tak mohlo stát?

Zainteresovanost na tom, aby let proběhl v pořádku, je neuvěřitelná a myslí se na všechny možnosti. To také vedlo k tomu, že bylo třeba udělat některá závažná rozhodnutí, za která se musela převzít zodpovědnost. Například těsně před naším odletem zemřel Grečkovi otec a po ohnivé diskusi bylo rozhodnuto, že mu to nebude sděleno, dokud je na vesmírné stanici, protože by mohl chtít vrátit se na Zem. Nejhorší asi bylo, že jsme Grečkovi vezli dopis od otce, který mu napsal, než jsme letěli. Grečko věděl, že mu táta něco pošle. Předal jsem mu psaní a dodneška si pamatuji, jak ho rozbaloval. Byl očividně dojatý, protože měl tátu rád, a barvitě nám líčil, jak se těší, až přistane a zase ho uvidí. Já věděl, že jeho táta už není a musel jsem „hrát divadlo“.

Loni letěl do kosmu krteček Zdeňka Milera, vy jste si na oběžnou dráhu vzal figurku Švejka, mělo to nějaký zvláštní význam?

Bral jsem ho jako symbolickou figurku, protože dodnes mám rád Jaroslava Haška. A stále více, obzvláště v dnešní době, si uvědomuji Haškovu genialitu. Zkuste si vytáhnout některé jeho fejetony a budou na dnešní situaci jak dělané. Samotného Švejka jsem četl několikrát. Také jsem byl domluvený s Oldou Pelčákem, že pokud poletí on, tak mého Švejka vezme s sebou a pak mi ho vrátí. Olda Pelčák měl zase panenku ve slováckém lidovém kroji. Když se rozhodlo o tom, kdo poletí, vzal jsem mu ji s sebou. V podstatě můžeme říct, že to byla druhá žena ve vesmíru po Valentině Těreškovové. (smích)

Jaká byla vaše náplň práce na oběžné dráze?

Měli jsme připraveno několik experimentů z oblasti fyziky, medicíny a biologie, i servisní úkony. Většina experimentů byla předpřipravena v Československé akademii věd a Sovětské akademii věd. Pamatuji si na experiment Morava týkající se tavení materiálů ve speciální peci. Řekněme, že z dnešního hlediska náš program může vypadat jako malý, ale tenkrát to bylo jiné. Mimo to šlo také o první zkoušku funkce mezinárodního vesmírného týmu.

Po návratu na Zemi jste vystřídal několik zaměstnání, bylo to proto, že nikdo nevěděl, jak využít kosmonauta na zemi?

U nás nebyly žádné zkušenosti. V obou supervelmocích bylo běžné, že kosmonauti létali opakovaně, ale ne u nás. Názory co dělat byly různé, mnozí chtěli, abych jezdil po besedách. Nepopírám, že se tak nějaký čas dělo, ale já nechtěl skončit jako „starý zbrojnoš“ vyprávějící své zážitky. Také panoval názor, abych přestal létat s letadly, což jsem nechtěl. Zůstal jsem sloužit v armádě. Postupem času jsem pracoval jako ředitel Vojenského muzea letectví a kosmonautiky, obchodní zástupce ČZ Strakonice v Rusku a také jsem působil na velvyslanectví v Moskvě.

Britský fyzik Stephen Hawkins říká, že mimozemský život existuje, ale raději bychom ho neměli chtít poznat, protože by to mohlo mít pro lidstvo katastrofické následky. Co si o tom myslíte?

Jak já osobně chápu svět a vzhledem k těm nekonečným dálkám, miliardám hvězd a planetárních systémů si myslím, proč by život nemohl vzniknout také někde jinde. Druhá otázka je, zda by nás setkání nezahubilo. Ovšem může to být i obráceně, zdali bychom my zvládli zachovat zdárně se rozvíjející odnož jiného života na jiné planetě, pokud bychom se tam dostali, a on by nebyl na naší úrovni. Známe to i z historie, kdy vyspělejší civilizace zničila méně vyspělou. Jako příklad můžeme zmínit setkání Evropanů s původní jihoamerickou kulturou. Nicméně si myslím, že pokud bude některá jiná civilizace opravdu rozvinutá, tak by nám nemělo hrozit žádné nebezpečí. Dalším aspektem je také časové hledisko. Abychom při setkání naší civilizace s jinou nebyli už vyhynulí a nezůstaly po nás pouze statické památky. Měli bychom se více snažit zachovat náš druh pro budoucnost a více se o naši planetu starat, abychom se nezlikvidovali sami.

Váš let do vesmíru byla výjimečná cesta, cestujete rád? Máte nějaké místo, kam jezdíte relaxovat? Jak vlastně trávíte volný čas?

Můj život je neustále spojen s cestováním, ale jde většinou o pracovní cesty. Nedávno jsme s manželkou počítali, že asi třicet let bydlíme v Praze, ale fyzicky jsme tady z toho času byli jen nepatrnou část. Opakovaně jsme žili v zahraničí podle toho, kde jsem měl práci. Ale co se týká relaxačních dovolených, ty nepreferuji. Netvrdím, že jsem nikdy nezažil klasickou dovolenou typu jet do Chorvatska, lehnout si na pláž a za 14 dní zpátky. To však bylo většinou s dětmi. Zkráceně bych to zhodnotil, že cestuji rád, ale s přibývajícím věkem se mi nechce vystavovat adrenalinu, jakým je například spaní pod širákem a radši preferuji cesty, kde něco uvidím a poznám. Také musím přiznat, že mi vyhovuje být na chalupě a něco tam dělat.

Jste novopečeným dědečkem, jak se v této roli cítíte?

Jsem dědečkem a tuto roli teprve uchopuji. V tomto ohledu vzpomínám na jednoho kolegu kosmonauta, který se stal prvním nebo jedním z prvních, kdo letěl do vesmíru jako dědeček. Tehdy bylo běžné, že létali bezdětní nebo čerství otcové. A právě tohoto kolegy se ptali, jaké to je, letět do vesmíru jako dědeček a on odpověděl, že to není takový problém, jako mít za manželku babičku. (smích) Já osobně jsem hrozně rád a vůbec jsem nečekal, jaký to na mě bude mít vliv. Říkám si, že to je nedávno, co jsem měl vlastní děti malé a vše už znám, a najednou zjišťuji, co všechno jsem zapomněl. Pozoruji rodiče, jak jim z nevyspání padají hlavy, a říkám si, že už bych to asi nevydržel. Ale to k tomu asi patří.

Jaké máte plány do budoucna?

Rád bych, aby mi ještě přibylo nějaké vnouče, ale to bohužel neovlivním. (smích) Osobně mám skromný plán, slušně dotáhnout svůj mandát v Europarlamentu končící v roce 2014. Pak mi bude 66 let a já si říkám, že je nejvyšší čas skončit s touto super aktivitou.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group