ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Sněžnou bouří

TEXT A FOTO: Leoš a Lenka Šimánkovi

Průsmyk Copland Pass využívali zlatokopové na Novém Zélandu pro přechod hor. Dostat se nahoru v zimě je čiré šílenství, ale přiblížit se pod něj a alespoň z dálky na legendární místo pohlédnout by mělo být bez problémů. Nebo ne?

Nacházíme se na tábořišti na začátku údolí Hooker Valley s úžasným výhledem na Aoraki (Mount Cook), nejvyšší horu Nového Zélandu. Na konci údolí se zdvihá tato gigantická bílá pyramida plné tři kilometry do výšky. V létě je zde velmi rušno, vyrážejí odtud horolezci, aby pokořili 3754 metrů vysoký vrcholek. Dnes jsme tady úplně sami. Už před sto padesáti lety přecházeli hlavní hřeben přes Copland Pass průkopníci a zlatokopové, zkusíme teď alespoň částečně kráčet v jejich stopách. Připravím vše, co budeme následující den potřebovat. Túra trvá celý den, tak zabalím i benzinový vařič, abychom si mohli po cestě uvařit horolezecké jídlo. Je mnohem lehčí než chleby se sýrem, nehledě k tomu, že chléb za pár hodin zmrzne a pak se do něj špatně kouše.

 

ko1209_novy_zeland_simanek_1

Nový den nás přivítá modrým nebem. Jsem překvapen, protože barometr od včerejška padl. Pohled na teploměr nás donutí k navlečení péřových bund, je minus jedenáct. Počítám ale, že přes den nebude na sluníčku už taková zima. „Mám přibalit mačky?” ptá se syn Jakub. Rozmýšlím se, moc se mi s nimi tahat nechce, ale pak se do toho vloží Lenka a odpoví mu za mne: „Radši je vezmeme. Kdybychom někde narazili na ledové plotny, tak to bez maček nezvládneme, a pak by nás to určitě štvalo.” Má pravdu. Jsem rád, že jsem vyfasoval rozumnou ženskou, pomyslím si a přitakám. Vyrazíme. Špice Aoraki je jako na dlani. Prohlédnu si ji teleobjektivem a říkám: „Dnes bych nechtěl být nahoře. Tam to musí fučet, nahoře může být klidně minus třicet!”

Přejdeme most přes Hooker River, pokračujeme dál kolem zamrzlého jezera na konci ledovcového splazu Mueller Glacier a pochodujeme přímo proti majestátní hoře Mount Sefton. Z ledovce na její jižní stěně čas od času spadne s ohlušujícím rachotem lavina. Oblaka sněhu pak zahalí místo dopadu. Vytáhnu mapu, abych se podíval, jak je Sefton přesně vysoká, a zjišťuji, že se o sto padesát metrů přehoupla přes třítisícovou laťku. Všichni se díváme do mapy a Jakub se ptá: „To jsem zvědavý, jak se dostaneme v kaňonu před námi na druhou stranu řeky.” Prstem mi ukáže v mapě na jedno místo a řekne: „Podívej, tady se stezka rozvětvuje. Hlavní pokračuje přes Hooker River a vedlejší zůstává na naší straně.” Má pravdu. Předtím jsem si toho ne¬všiml a řeknu: „To je ale divný, pamatuji si přesně, že jsem tenkrát šel pořád po pravé straně. Stezka byla místy vysekaná do skály. Měl jsem těžký ruksak, který mi tam dělal problémy. Necháme se překvapit!” Stoupáme po pěšině mezi trsy teď dožluta zbarvené trávy a nízkým, stále zeleným porostem, až najednou volá dcera Veronika, která jde celá nedočkavá kus před námi: „Všechno jasné! Vidím mostek na lanech. Po něm přejdeme řeku na druhou stranu!” Visací most je na dohled, ale dostat se k němu bude tvrdý oříšek. Právě zde začíná úsek vysekané stezky ve skále. Při oblevě v minulých dnech tekla po stráních voda, která zmrzla. Skály a pěšina v nich jsou potažené silnou ledovou vrstvou. „Tak tady to je na mačky! Ještě že jsem vás dokopala je spakovat,” pochvaluje si Lenka svůj nápad. I přesto, že jsou ve skále zapuštěná ocelová lana, bez želez na nohou by bylo vyloučené se přes zledovatělý úsek k mostku dostat. Moc rád bych věděl, kdy ho zde postavili. Vypadá letitě, ale pořád je ve výborném stavu.

Začíná přituhovat

Z kaňonu se přes most dostáváme do širokého údolí. Vítr sílí a libujeme si, že nás napadlo pořádně se obléknout. Veronika vytáhne dokonce svoji péřovou čepici. Konečně dorazíme k jezeru Hooker Lake. Zamrzlou hladinu uzavírá ledovcový zlom, za kterým se do výšky vypíná Aoraki. „Teď mi je úplně jasné, proč Maorové toto údolí mají za posvátné,” hodnotí Lenka úžasnou podívanou před námi. „A kde je Copland Pass, přes který jsi tenkrát přelezl hory?” ptá se Jakub. „Vlevo, přímo nad námi. Když půjdeme na konec jezera, bude krásně vidět. Představte si, tady do toho krpálu jsem vlekl snad třicet kilo těžký ruksak a nemusím vám říkat, jak jsem ho proklínal. Nejraději bych toho tenkrát polovinu vyházel, ale nedalo mi to. Byly to věci, co jsem dostal od domorodců na mé cestě Pacifikem. A když jsem byl tady u jezera, tak jsem pořád ještě nevěděl, jestli se do přechodu hor mám opravdu pustit. Na nohou jsem totiž neměl pohorky, nýbrž tenisky, ve kterých jsem projel celý Pacifik. Ale tamhle za rohem,” ukážu kousek vlevo od ledovcového čela, „jsem narazil na horolezeckou chajdu. V ní jsem našel vysloužilé boty, které byly pořád natolik dobré, že se mi o dva dny později v nich podařilo ledovec přelézt.”

 

ko1209_novy_zeland_simanek_2

Jdeme dál, ale počasí se začíná kazit. Od moře se přes hlavní hřeben hor začínají valit mraky. Aoraki několikrát zcela zmizí. Po dalších dvou hodinách cesty stavíme, hlad máme jako vlci. Mraky jsou čím dál tím hustší. I Copland Pass, stejně jako hřeben s Aorakiem před námi, v nich mizí a začínají poletovat první sněhové vločky. Než je obsah hrnce dojedený, sype se už jako by se svatému Petrovi protrhla peřina. Rychle balíme ruksaky, aby naše věci nebyly mokré. Vítr sílí a sníh nepříjemně bodá do tváří. „Vlezeme si tamhle za ten ohromný balvan, kde budeme v závětří,” navrhuji. „Tam vyčkáme, až se to přežene.” Hodina po hodině plyne, a pořád jako by se čerti ženili. A barometr klesá! Mrzneme jako drozdi, jsme namačkaní jeden na druhého, všechno rezervní šatstvo na sobě. Vyrazit na zpáteční cestu je holá utopie, vidět není ani na deset metrů. Jsem už celý zoufalý, ale musím říci něco povzbuzujícího! Proboha co? „Jen jak to trochu přestane, hned vyrazíme!” Další hodina uběhne. I kdybychom zrovna teď vyšli, dojdeme za světla maximálně k visacímu mostu. A za ním je led! Ve tmě úplná sebevražda! Po další půlhodině konečně přestává chumelit. Sněhu je po kolena! Vyskočím, opráším ho ze sebe a řeknu: „Jde se! Rychle! Je to ještě pořádný kus cesty, ale do tmy jsme tam!” „Kde?” vyrazí ze sebe Lenka. „V Hooker Hut, té chajdě, co jsem před lety našel pohorky.”

Jde o život

Vane ledový vítr, kapuce bund máme utažené a čím dál tím víc závidíme Veronice její péřovou čepici, ve které vypadá jako Karkulka. Usilovně se snažím rozpomenout, kde chata stojí. Na mapě je sice zakreslená, ale ta je ve velkém měřítku a nepřesná. Teoreticky by mohla být za druhým žebrem, asi dva kilometry od nás. Pozoruji Veroniku. Vidím, že se začíná nějak potácet a ptám se: „Není ti něco?” „Já jsem hrozně utahaná,” odpoví. „Už abychom tam byli!” Asi po další hodině brodění se sněhem, padání a zase vstávání toho začínám i já mít plné zuby. A k žebru, kde chatu předpokládám, je pořád ještě daleko. Najednou Veronika zapadne až po pás, nevstává a zůstává ležet. „Stalo se ti něco?” volám, ale ona neodpovídá. Jakub je u ní jako první a zahuláká: „Vstávej, kozo blbá!” Nepomáhá to. Veronika zůstává ležet, jen něco nesrozumitelného mumlá. „Nedělej hlouposti!” řeknu. „Musíme přece dál!” „Já už nemůžu!” vydá ze sebe. Junior do ní šťouchá hůlkou, a to rozlítí Lenku: „Okamžitě toho nech, ty hrubiáne!” zařve tak, jak jsem ji snad ještě nikdy neslyšel.

Veronika se ale nezdvihá. Shodím ruksaky, rozhoduji se, že ji ponesu, a snažím se vyzvednout si ji na záda. „Zadrž!” řekne Jakub. „Hoď mi ji na hřbet!” Lenka si bere dceřin batoh, a já mám teď dva velké, vlastní a Jakubův. Pořád má však junior na zádech větší váhu než já. Konečně se Veronika probere, chytne se bratra kolem krku a hned se mu ji nese lépe. Předtím se mi šlo mizerně, ale teď úplně strašně. Nést dva sedmdesátilitrové ruksaky není žádná legrace! Začínám se modlit, aby se chata už konečně objevila. Vlečeme se dál a dál. Začíná se smrákat! Najednou vidím v terénu před sebou něco zvláštního. Ještě deset kroků a volám: „Je tady! Tamhle musí být její střecha!” Málokdy jsem měl takovou radost jako právě teď. Ze zadní strany prosvítá červená krytina tam, kde je ze střechy odvátý sníh. A to jsme už u vchodových dveří! Otevřu je a spousta sněhu se sype dovnitř, kde je šero. Rozeznávám pryčny. Naštěstí mám vždy s sebou malou baterku. Vytáhnu ji. Kužel světla klouže po místnosti, hledám to nejdůležitější… „Kde jsou kamna?” ptá se zděšeně Lenka. „Vidíš je někde?” „Ne,” odpovím jednoslabičně. „Ale určitě tady tenkrát byla! Nedá se nic dělat. Naštěstí jsou tady deky, celá hromada!” hlásím a začnu je počítat. Prohlížíme si inventář. Nacházíme všechno možné: hrnce, talíře, příbory, nějaké staré zásoby, co zde někdo v létě nechal… Vtom Jakub radostně zvolá: „Podívejte, svíčky! Celý balík!” Začne je rozestavovat a zapalovat, kde to jenom jde. Hned je v chatě útulněji. Zabydlíme se. Lenka vezme největší hrnec, co najde, nabere venku sníh a zanedlouho už usrkáváme horký čaj. „Jídla tu je tolik, že se tady dá v nouzi pár dní přežít. Doufám, že ho nebudeme potřebovat!” řeknu a dodám: „Jak jsem byl podruhé pro sníh, zdálo se mi, že se už začíná venku časit.” I Veronika se již zmátořila, jde k Jakubovi a říká: „Něco ti, brácho, musím říct!” „Copak?” zeptá se jí. „Moc ti chci poděkovat, žes mě sem donesl!” „To nestojí za řeč! Přeci jsi moje ségra!” zabručí, a já vidím, jak ho to těší.

Ráno se vrátil barometr do „starých kolejí” a podle toho vypadá i počasí: Hory před námi jsou opět ve sluneční záři! Vyrážíme co nejdříve. V hlubokém sněhu nám však trvá celý den, než jsme zpět na tábořišti. I tam leží dobrých dvacet centimetrů nového sněhu. Náš „výlet” zhodnotí Jakub jednou větou: „Bylo to brutální, ale výborná životní zkušenost!”

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group