ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Jezero medvědů

TEXT A FOTO: Petr Slavík

Kolem je skoro tma. Stanovým táborem putují postavy se světýlky čelovek na hlavách. Fouká studený vítr. Dým stoupající z vulkánu Mutnovskij je ještě chvíli růžový, pak zfialoví a s houstnoucím soumrakem vytvoří slábnoucí siluetu na tmavě modré večerní obloze…

Ráno je svěží a voda v horském potoce ledová tak, až brní zuby při čištění. Snídaně v letu. Rychlé balení fotografické výstroje a neustálé dilema, který objektiv bude potřeba a který je zbytečný. Jako vždy nakonec beru všechny. Naše výprava se vsouká na korbu terénního vozu, který nás se supěním vyveze k výchozímu bodu pro výstup do kráteru sopky. Je jasno a slunce rychle nabírá na síle. Lidský had se pomalu sune do svahu. Nevím, kde se vzal, ale připojil se k nám pes. Chvíli jde na konci skupiny, chvíli na jejím začátku. Jako by hlídal stádo ovcí. Nechá se pohladit, podrbat, ale je ve své funkci příliš důležitý, než aby věnoval delší dobu pozornost jedné osobě. To se nakonec stává i lidem. Když na chvíli zvednu hlavu od stezky, vidím, jak se z kráteru valí dým. Vzdává čest své pověsti jednoho z nejčinnějších vulkánů jižní části Kamčatky. Není vlastně pouze jeden, ale jedná se o systém vulkánů. Čas od času si zachrlí dle libosti a opět se uloží k předstíranému spánku. A jak jsou tak sopky už zvyklé, nikdo neví, kdy se znovu probudí, aby ukázaly svou obrovskou sílu. Popílek z Mutnovského lze najít i v sedmdesát kilometrů -vzdáleném Petropavlovsku-Kamčatském, který je výchozím bodem pro většinu expedic, mířících k vulkánům či jezerům jižní části poloostrova. Cesta do kráteru vede přes ledovcová pole. V teplém počasí připomíná natátý led skluzavku.

 

ko1209_kamcatka_otvirak_kokam1

Čím opatrněji se pohybujete, tím je pravděpodobnější, že uklouznete. Je to obyčejný zákon schválnosti. Po pár metrech držím za batoh holandskou turistku směle vlekoucí obrovskou zátěž fototechniky. Byla by to vlastně legrace, jak jí nohy neustále podkluzují a nemůže se postavit. Trochu jako z němé grotesky. Jenže cítím, že brzy ztratím rovnováhu taky. Kamarádka mé podkluzující zátěže stojí dva metry od nás a trochu přihlouple nás pozoruje. „Tak jí podej ruku!“ nevydržím a zakřičím na onu nepříliš duchaplnou osobu. Probralo ji to a společnými silami přesouváme ženu na štěrk. Po ledu přišlo bahno, pak prudké stoupání až do kráteru. „Takhle nějak to vypadá u brány pekelné,“ napadne mě při pohledu na desítky fumarol chrlících dým z nitra země. Všude to hraje barvami. Odstíny okru, jasně žlutá, červená, šedá, bílá, v neuvěřitelném kontrastu s blankytně modrou oblohou. Kochám se do okamžiku, než závan větru stočí kouř a já se ocitám v bezbarvém prázdnu. Než si vše uvědomím, nadechnu se. Okamžitě mě zlomí záchvat kašle. Jak se tak dusím, ani nepřemýšlím, zda právě vdechuji HCl, SO2, H2S nebo SO3. Kolem si vesele bublá horké bahno, teče kalná bahnitá řeka, žluté sopouchy dští sirný dým a mně je jasné, že to ve středním pleistocénu nebyla žádná legrace.

Jezero medvědů

Let vrtulníkem ke Kurilskému jezeru je sám o sobě poměrně adrenalinovou záležitostí. V jednom prostoru se zavazadly uprostřed, na dřevěné lavici si člověk připadá trochu jako člen speciálních jednotek. Má to ale i své výhody. Pokud nejste zrovna Rambo, můžete si v případě nevolnosti otevřít okénko. To se samozřejmě mimo zvracení nechá výborně použít na fotografování krajiny z výšky. A rozhodně je na co koukat. Nástup i výstup z helikoptéry opravdu připomíná výsadek komanda za frontovou linií. „Davaj, davaj!“ řvou piloti při vykládce. Mají své důvody. Počasí se tu rychle mění a s ním i letové podmínky. Listy vrtule se roztočí. Rozhází lehčí zavazadla po okolí a stroj v zápětí zmizí v sedle mezi sopkami. Z verandy srubu jsou vidět medvědi. Pověst o množství těchto velkých šelem v oblasti tedy nelhala. Jsou všude. Nebýt elektrického ohradníku kolem tří dřevěných chatek a malého mola, určitě by jeden seděl na verandě a další v kuchyni. Během dnů, které jsem u jezera strávil, jsem je často viděl přicházet po březích jezera a opatrně zkoumat ohradník. Byla to mladá zvířata. Spíš zvědavá než agresivní, hledala potravu. Té je totiž v letních měsících všude nadbytek. První lososi nerka se objeví už koncem dubna. Výzkumná stanice na řece Ozernaja napočítá ročně od 600 tisíc po šest milionů táhnoucích ryb. Největší koncentrace lososů, kteří musejí využít vyšších hladin řek a potoků v letních měsících, aby se dostali do svých trdlišť, je od konce července do poloviny srpna. Současně i nejlepší čas na pozorování a focení jednoho z největších poddruhů medvěda hnědého – medvěda kamčatského. Hejna lososů se shlukují u ústí řek a vy nemusíte medvědy hledat složitě a poměrně nebezpečně výš proti proudu. Skoro všichni jsou na pláži, kde rybaří, aby si vytvořili dostatečnou zásobou tuku na zimu. Jídelníček si pravidelně zpestřují sběrem lesních plodů. Díky rozmanitosti a množství potravy je celkem běžné potkat medvědici se třemi i čtyřmi medvíďaty. Jezero vzniklé před osmi tisíci lety během obrovských sopečných erupcí ale neposkytuje potravu jen těmto šelmám. V zimních měsících je možné v místech, kde díky termálním pramenům hladina nikdy nezamrzá, pozorovat desítky orlů východních a skalních. Přiživit se na zbytcích ryb přichází liška i rosomák. Pro svou unikátnost a bohatství druhů byla Jihokamčatská rezervace, na jejímž území druhé největší jezero poloostrova leží, zapsána do Seznamu světového dědictví UNESCO.

 

ko1209_kamcatka_kamk2

Jediná oběť

Vždycky mám zvláštní pocit ve chvíli, kdy mám vstoupit do hustého porostu v místech, kde se pohybují velké šelmy. Ten je ještě intenzivnější, jedná-li se o jednu z největších šelem na světě. Koukám na rozložitá záda v maskáčích přede mnou. Patří Andrejovi, který s puškou v ruce vede naši skupinku pobřežním porostem. Tahle země patří medvědům. Prvního potkáváme hned po pár metrech. Pochoduje si po pláži a rozhodně se nám nemíní vyhnout. Ustupujeme k prvním keřům. Mladý samec prochází v poklidu jen několik metrů od nás a věnuje nám jen letmý pohled. Další míša (jak Rusové medvědy důvěrně nazývají) rybaří v jedné z říček vtékajících do jezera, než se objeví silnější medvěd a zaujme jeho místo. Když se objeví tři odstavená medvíďata, přestávám chlupáče počítat. Volíme místo vhodné pro fotografování na břehu řeky. Ležím na břiše a ostré kameny mě tlačí do žeber a do loktů. Jako duch se z houštin vynoří statný medvěd. Opatrně vstoupí do vody. Pozorně sleduje tok. Náhle se rozeběhne přímo proti mně. Skočí. Obrovskými tlapami praští do vln. Je tak blízko, že na tváři cítím kapky vody. Vynoří se a v tlamě se mu zmítá ulovený losos. Zřetelně vidím, jak z ryby tečou jikry. Není dál než tři metry… Jaká vzdálenost je vlastně ještě bezpečná? Na většinu fotografií jsem používal čtyřstovku objektiv od Nikonu. Díky světelnosti mi často umožnila pořizovat snímky i za špatných světelných podmínek. Člověk by pro dobrou fotku ale neměl zapomenout, co stojí před ním. Že je medvěd velice nebezpečný predátor připomíná i malý pomníček před srubem. Je na něm obrázek japonského fotografa divoké přírody Michio Hoschina. Byl zabit 8. srpna 1996 medvědem. Verzí o takových úmrtích se vždy objeví spousty. Internet zaplavila fotografie, kterou prý Michio pořídil těsně před svou smrtí. Názor na tento snímek si asi nejlépe utvoříte sami. Mně příběh vyprávěl jeden z průvodců. Hoshino byl u Kurilského jezera jako člen štábu japonské televize. Byl to velice zkušený fotograf se specializací právě na medvědy. Znalosti o těchto šelmách získal při focení přírody na Aljašce. Prý se mu nelíbilo chrápání kolegů, a tak i přes varování inspektorů zůstal spát ve stanu. Tehdy kolem srubu nebyl ještě natažený elektrický ohradník. Kolem čtvrté ráno uslyšeli průvodci křik. Když vyběhli ze srubu, uviděli obrovského medvěda, jak drží v tlamě tělo fotografa. Snažili se zvíře světlem a hlukem zastrašit. Bohužel nikdo z nich neměl pušku. Medvěd svou kořist pustil jen na chvíli, pak ji opět popadl do zubů a rychle ji vtáhl mezi keře. Slyšeli Hoshinův nářek a medvědí řev, ale ve tmě se do hustého podrostu nikdo neodvážil. Za rozednění našli už jen mrtvé tělo. Proč medvěd fotografa napadl, se lze jen dohadovat. Šeptá se, že Michio používal při focení sušenky a kondenzované mléko. Zda je to pravda, věděl jen on a medvědi. Pomník na břehu jezera je dnes varováním pro každého, kdo by zapomněl, že Méďa Béďa a kamčatský hnědý medvěd jsou naprosto odlišná stvoření.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group