ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Drsným Balúčistánem

TEXT A FOTO: Ivan Brezina (Magazín Maxim)

 

Pokud se vydáte do Indie pozemní cestou, překročíte geografickou hranici Evropy a Asie na istanbulském mostě přes Bosporský průliv. Kulturní hranice dvou zcela odlišných světů ale leží až 4100 kilometrů odtud.

Three european person come here! I want your pasports!“ křičí bizarní angličtinou bělovlasý děda v pákistánské policejní uniformě. Prodral se davem, aby nás zachránil před neschopností Asiatů utvořit spořádanou frontu, a coby vznešené „sáhiby“ nás odvedl k přednostnímu odbavení. Některé koloniální tradice mají něco do sebe. Bílá kůže nás ale nezachrání před pověstnou pákistánskou byrokracií. Kromě řady pasových kontrol se musíme zapisovat do tlustých registračních knih, vyplňovat nesčetné formuláře, fotit se... K tomu si mnohokrát potřásáme rukama s uniformovanými muži, volajícími: „Welcome to my beautiful Pakistan, mister!“ a popíjíme s nimi nekonečné šálky čaje. „Cesta do Kvéty je nebezpečná. Přidělím vám policejní eskortu,“ říká policejní šéf. S díky odmítáme. Jedeme tudy do Indie už pošesté, a zatím jsme to vždycky přežili ve zdraví. „No, však ještě uvidíte...“ loučí se s námi se skrytou výhrůžkou.

 

ko1209_balucistan_dl_img_0301

Těsně za hranicí dřív stávala bizarní středověká vesnice, která poutníkovi připomínala, že už je konečně „někde jinde“. Zatímco v Íránu je čisto a pořádek a většina věcí tam funguje s takřka evropskou kvalitou, v Pákistánu už ve všem vládne nefalšovaný asijský chaos. Hliněné chatrče ale byly nedávno zbourány. O kus východněji vznikl „moderní“ shluk betonových bazarů a garáží, jehož centrem je velké kruhové náměstí. Z hranice je to sem asi půl kilometru pěšky. Je to přízračně žalostná, jarmuschovsky temná díra v totální pustině, plná vousatých veksláků, pašeráků levné íránské nafty, kafkovských policajtů v černých šalvár kamízech, mužů čekajících u čaje na Godota a dalších podezřelých existencí.

Roztržená země

Většina lidí ani netuší, že nějaký Balúčistán existuje. Dějiny téhle pouštní krajiny by se daly shrnout heslem „Nechte nás všichni na pokoji!“. V 15. století balúčské kmeny sjednotil Mir Chakar Rind, který ovládl i jižní Afghánistán a část Sindhu a Paňdžábu. Byla to ale jen epizoda – po většinu času zůstal Balúčistán roztříštěn mezi kmenové vůdce. Po druhé afghánské válce v květnu 1879 po ovládnutí Indie Brity se ocitl na západní hranici jejich koloniální říše. V roce 1922 dostavěli tzv. transbalúčistánskou železnici, spojující Kvétu s perským Záhedánem. Její smysl byl čistě strategický. Turecko-němečtí agenti tehdy ze západu pronikali k hranici koloniální Indie, a Angličané sem v případě invaze potřebovali rychle přesunout vojsko. Po vzniku Pákistánu v roce 1947 většina balúčských kmenových vůdců odmítla být součástí nového státu, protože jim předchozí dohody s Brity zaručovaly nezávislost. Pákistánská armáda jejich nároky ale rychle zpacifikovala a od té doby zde dodnes panuje napětí. Objevení obrovských ložisek zemního plynu sem za prací přilákalo migranty, což napětí jen dále posílilo. V roce 1970 došlo k velkému, vládou tvrdě potlačenému povstání. Dalším zdrojem napětí se staly čtyři mi¬liony uprchlíků, které se do pákistánského Balúčistánu přelily po sovětské okupaci Afghánistánu. Patriarchální a konzervativní Balúčistán dodnes zůstává rozdělen mezi Pákistán a sousední Írán. Snaha vlád obou zemí omezit moc kmenových vůdců se projevuje setrvalým napětím, které občas přerůstá v přestřelky a útoky. Připočtěte odvěkou špatnou pověst Balúčů coby lupičů přepadávajících karavany, a máte ideální destinaci na dobrodružnou „dovolenou“.

Pohostinní lupiči
Doptat se na autobus napříč Balúčistánem do Kvéty nám trvá jen pár minut. Našimi spolucestujícími jsou příslušníci pouštních kmenů. Divoce vyhlížející muži v turbanech, ženy ověšené šperky, v jásavě barevných šatech zdobených malými zrcátky... Poprvé se setkáváme s tzv. truckartem, bizarní výzdobou pákistánských dopravních prostředků pestrobarevnými malůvkami, umělými květinami, zrcátky, blikajícími rudými diodami a dalším neuvěřitelným kýčem. Člověk jen čeká, kdy se z amplionu ozve pouťové: „A je tu další tutti-frutti jízda, nastupujte si na naše létající labutě...“ Náš autobus doprovází policejní samopalník. Pákistánská vláda tuto oblast vede jako „danger area“ s rizikem přepadení. Vypráví se tu následující příhoda: Začátkem 90. let se z Taftanu do Kvéty rozjela dvojice britských cyklistů, kteří se v noci utábořili v poušti. K ránu je přepadlo několik hrozivě vyhlížejících mužů, vyzbrojených archaickými mušketami a zubatými kinžály. Všechno jim ukradli a zmizeli ve tmě. Když se rozednilo, nešťastníci se vydali pěšky k nejbližší vesnici. A hle, potkali v ní „své“ lupiče. Ti teď byli ovšem v roli hostitelů, kterým dávné kmenové zvyky velí postarat se o příchozí poutníky jako o vzácné hosty, snést jim to nejlepší, co mají doma a bdít nad jejich bezpečností. Uspořádali proto hostinu, na jejímž konci svým „obětem“ s omluvou vrátili veškerý majetek, a ještě je na kus cesty vyprovodili, aby je snad někdo nepřepadl...“ Ať už se to stalo nebo ne, je silnice z Taftanu do Kvéty nejdrsnějším a nejnepohodlnějším úsekem pozemní cesty do Indie. Ne kvůli lupičům, ale kvůli chybějícímu asfaltu. Na cestě vznosně zvané „Highway 84“ autobusy doslova skáčou po kolejích vyjetých v písku a cestující se v nich v hustých oblacích prachu melou jako nudle v bandě. Dnes už je část cesty vyasfaltována. I tak nám ale kvůli prachu a písku přijdou šátky přes ústa vhod. Cestou si prozpěvuji píseň Karla Kryla… cesta je prach a štěrk a udusaná hlína, a šedé šmouhy kreslí do vlasů...

 

ko1209_balucistan_dl_img_0358

Ve stínu AK-47

Hned na prvním policejním check¬pointu jsme z autobusu bez milosti vytaženi. „Dál pojedete s eskortou,“ vysvětlují nám lámanou angličtinou bradatí muži, kteří na první pohled vypadají jako bojovníci Tálibánu. Než dorazí džíp, schováváme se před smrtícím poledním sluncem v jejich strážnici, uplácané z hlíny. Na stěnách tu visí neprůstřelné vesty, ocelové helmy, otřískané samopaly AK-47 a sumky s náboji. Po nesmělém dotazu, zda bychom se s arzenálem mohli vyfotit, se z policajtů stávají malí kluci. S rozzářenýma očima nám půjčují své zbraně, pózují a baví se. Podivínští cizinci pro ně jsou vítaným zpestřením ubíjející nudy. Nasedáme do džípu, jehož po zuby ozbrojená posádka nám přátelsky tiskne ruce. Tito muži už ale nemají uniformy. Je to eskorta nebo únos? Cesta do Kvéty, která měla autobusem trvat dvanáct hodin, se neuvěřitelně komplikuje. Čekají nás nekonečné policejní kontroly a přesedání z džípu do džípu. Na jednom checkpointu potkáváme naštvaného slovenského motorkáře Roberta. Přijel sem po vlastní ose z Bratislavy a stejně jako my má namířeno do Indie. Vzduchem létají jadrné slovenské kletby, protože Robert nemůže pochopit, proč nesmí na své terénní mašině poušť prosvištět stovkou, ale musí se courat třicítkou za nevyžádaným doprovodným vozidlem. Vzniká společný česko-slovenský policejní konvoj, kterým jsou bílé tváře divokým Balúčistánem postrkovány „bezpečněji“ než autobusem.

Čaj do postele

Na korbě zběsile poskakujícího džípu mě tlačí do nohy dva zásobníky AK-47, spojené kobercovkou. Vlevo na východě se tyčí hřeben „Černých hor“ Chagai, tvořící afghánskou hranici. Horské pásmo s nejvyšším vrcholem 3009 m je zajímavé tím, že tu v květnu 1998 Pákistánci provedli „ostrý“ test své první atomové bomby. Noc trávíme ve spacácích pod hvězdami na betonové střeše policejní stanice v městečku Nuški. Zvenčí připomíná pevnost a zevnitř je plná cel se zadrženými zločinci. Ráno nám jeden z policajtů přináší čaj až „do postele“. Jeho kolegové si nás pak opět předávají jako horký brambor. Sedmnáct přestupů za dva dny! Mužům zákona prostě nejde vysvětlit, že jsme svéprávní dospělí lidé, kteří se na cestu přes poušť vydali nejen na vlastní triko, ale i na vlastní nebezpečí. Pak se na obzoru konečně objeví balúčistánská metropole Kvéta. Po prožitém dobrodružství nám připomíná stejný ráj, jako francouzskému cestovateli Nicholasovi Bouvierovi, který sem přijel v roce 1953: „Poušť vystřídaly bílé topoly a záhony cukrových melounů, obehnané trnitým křovím. Stezka se proměnila v silnici, pak v městskou třídu pod pohyblivou klenbou z větví nesmírných eukalyptů. Město kolem nás velkoryse rozprostíralo to málo, z čeho sestávalo – cípy chladivého stínu, spřežení šedých buvolů, několik portálů ve viktoriánském stylu se strážními budkami a bronzovými děly po obou stranách a písečné uličky, kterými proplouvali ctihodní starci v turbanech na krásných, dobře promazaných a neslyšných bicyklech. Roztroušené město, lehoučké jako sen, plné spočinutí, nezvažitelného braku a vodnatého ovoce. I náš příjezd byl plný lehkosti...“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group