ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Vyšehradské tajemství

TEXT: Stanislava Jarolímková, FOTO: Tomáš Kubeš

 

Pražský Vyšehrad je místo opředené mnoha legendami a pověstmi. Nežil tu však Krok se svými třemi dcerami a ani tady neskákal do Vltavy Horymír na Šemíku. Ovšem „neviditelný“ kostel zde je a já si na tu podivnou stavbu zajela sáhnout osobně.

Odemykali jste někdy dveře vedoucí do hradeb? Já dosud nikoliv, a když jsem držela v ruce docela obyčejné klíče od kostelíka a sakristie navlečené na kroužku, připadalo mi trochu podivné, že mi právě ony umožní vidět na vlastní oči záhadu. Ta měla mít podobu interiéru bývalého kostela Stětí sv. Jana Křtitele, o němž jsem v podstatě věděla jen to, že je ukryt v hradbách a nachází se v něm skromné lapidárium. Zámek cvakl, tmavozelené kostelní dveře se otevřely – a bylo po tajemství.

Vstoupila jsem do místnosti přibližně o čtvercovém půdorysu asi osm krát osm metrů a výšce okolo šesti metrů s klenutým, čtyřmi sloupy podepřeným stropem. Viděla jsem mj. epitafní kameny a tři různé, do zdí osazené barokní portály, odstraněné na přelomu 19. a 20. století z kostela sv. Petra a Pavla při jeho regotizaci, a v zadní části schůdky, vedoucí údajně do barokní krypty. „Rozměry kostelíka jsou nicotné ve srovnání s velikostí barokních fortifikací, kdy výška tzv. koruny dosahuje mnohdy až dvaceti metrů, v desítkách metrů jsou i tloušťky konstrukcí,“ řekl na úvod můj průvodce Ondřej Šefců, pracující jako náměstek pro památkovou péči Národního památkového ústavu. Na některých místech nešlo na zdech přehlédnout stopy vlhkosti, jíž se prý však nesmím divit. „Nad námi je totiž mohutný zemní násep hradeb, izolovaný vrstvou jílu, který je sice výborným přírodním izolantem, ale nikoliv stoprocentně spolehlivým, takže sem zatéká,“ vysvětlil mi pan architekt. Pokračoval: „To, co vidíme, pochází ze 17. či 18. století. Je evidentní, že spodní části zdí jsou kamenné, ale dozděny byly cihlami, což je dobře vidět zejména na západní zdi, jíž jsme sem vešli. Cihlové jsou i čtyři sloupy a klenutý strop, stejně jako sakristie, přistavěná uvnitř fortifikačního valu severně od kostelíka.“

 

ko1209_vysehrad_img_8799

Hřbitov a márnice

Podle mého průvodce nelze vyloučit, že kostelík měl svého staršího předchůdce, dosavadní archeologické výzkumy to však zatím neprokázaly. Naopak jisté je, že se psala druhá polovina 14. století, když zedníci dokončili na východní hraně vyšehradské skály kamenný kostelík, zasvěcený tehdy sv. Kříži. Vypadalo to tak, jako by se sem kostelík vyšplhal zdola po skále a neměl už sílu udělat poslední krok, aby se dostal na rovinu. Gotika mu pochopitelně vykukovala z oken i dveří a stal se součástí hradeb zbudovaných kolem Vyšehradu Karlem IV. Před jeho průčelím se rozložilo podél významné vyšehradské komunikace náměstí s domy, radnicí, masnými krámky a nádrží zásobovanou vodou z nedaleké Pankrácké pláně. Později byl kostelík povýšen a stal se farním kostelem, u nějž byl zřízen hřbitov s márnicí. Architekt Šefců k počátkům existence svatostánku říká: „O tomto kostelíku toho více nevíme, než víme. Prozatím se nepodařilo dohledat, jak původně vypadal interiér a jak bylo provedeno zastropení. Možná měl jednu střední opěru, možná tu byly opěry dvě. Trochu více toho lze říci o vnějším vzhledu, a to díky vedutám z roku 1562 a 1606, zachycujícím jeho horní část, na nich má vysokou sedlovou střechu ozdobenou sanktusníkem neboli štíhlou věžičkou na hřebeni střechy se zvonem, nechyběly mu štíty a na západním průčelí byla umístěna jakási obdélníková deska. Zda šlo o reliéf či licenci autora grafiky však dnes není snadné říci.“

Husitská hrozba

Pokojný život kostelíka sv. Kříže skončil v roce 1420, kdy Vyšehrad vyplenili husité. Slavná Ruthova „Kronika královské Prahy“ z roku 1903 líčí následky oné katastrofy takto: „Nad jižními končinami Nového Města, kdež jindy se vznášely nádherné stavby královské i kostelní staroslavného Vyšehradu, po dlouhý čas strměly větším dílem jen zříceniny. Pobořeny byly nejen kostely a domy kanovnické, lid neodpustil ani královskému dvoru ve hradě a z vojenských ohledů pobořena jest také celá část zdi hradské, obrácená proti Novému Městu, aby hrad napotom nemohl chovati posádku Praze nepřátelskou. I příbytky sousedské nebyly-li zbořeny tehdy, aspoň později skoro vesměs byly opuštěny, protože se obyvatelům jich, řemeslníkům, po rozptýlení duchovenstva a dvořenínstva královského nedostávalo tu výživy.“

Podle mého průvodce bylo malým zázrakem, že kostelík od husitského „průvanu“ sice chátral, ale zůstal zachován a sloužil svému účelu ještě v 16. století, kdy byl nově zasvěcen Stětí sv. Jana. (Šlo o asketického Jana Křtitele, který údajně pokřtil Ježíše vodou z Jordánu a o hlavu přišel roku 28 kvůli Herodu Antipovi, jednomu ze synů Heroda Velikého, jemuž vytkl, že porušil židovské zákony sňatkem s Herodiadou, manželkou svého nevlastního bratra Filipa, i když ten ještě žil.)

Ovšem o století později bylo jisté, že téměř dvě stě padesát let staré hradby Otce vlasti nestačí na radikální vývoj nové vojenské techniky a zejména na výkonnější děla, a musejí být nahrazeny novými, jež se stanou součástí barokního opevnění celé tehdejší Prahy. Vyšehrad se změnil ve vojenskou pevnost, z níž se museli vystěhovat civilní obyvatelé. Vyšehradský probošt Vojtěch Ruffer k tomu ve své kronice z roku 1861 napsal: „Roku 1653 nařídil Ferdinand III., aby Vyšehrad náležitě dle tehdejších potřeb opevněn byl. Zdi a hradby od starodávna vystavené byly zbořeny; zámek starý (panovnický palác z doby Karla IV. – pozn. aut.) zbořený rozmetán, domů menších a větších 31 vyvráceno bylo, též kostel sv. Jana Stětí jak dalece ještě byl zachován. Citadela dle francouzského vzoru založena byla.“

 

ko1209_vysehrad_img_8864

Na hraně

Roku 1654 začaly kolem Vyšehradu vyrůstat mohutné hradby, zevnitř obezděné opukou a zvenku režnými cihlami. „Tehdy měl kostelík opravdu namále,“ vypočítával můj průvodce důvody: „Zaprvé stál na okraji svahu a zadruhé byl viditelný i zdálky, takže nastalo dilema – buď bude zbořen, nebo sice zůstane zachován, ale přijde o presbytář zavěšený na svahu, bude mu sejmut strop i věžička a budou v různé míře odstraněny části obvodových konstrukcí.“

Zvítězilo druhé řešení, a tak svatostánek přišel nejprve o svoji východní část, zanedlouho také o věžičku vykukující z hradeb, které tehdy měly hotové pouze postranní zdi a teprve čekaly na zmíněný mohutný násep. Když byl i ten dokončen, ztmavl kostelíku interiér a stal se „neviditelným“. Roku 1725 do kostelíka přinesl bavorský zednický tovaryš Michal Hoch vyřezanou sošku Panny Marie Loretánské. Pak však přišel 26. listopad roku 1741, kdy Prahu obsadili francouzští, saští a bavorští vojáci, aby v ní 7. prosince téhož roku prohlásili za českého krále samozvance – bavorského kurfiřta Karla Albrechta, hodlajícího využít domnělé nezkušenosti o rok dříve na český trůn legálně dosazené Marie Terezie. Francouzi se usadili na Vyšehradě a rozhodli se kostel Stětí sv. Jana zbořit. Vyšehradská kapitula se však proti tomu ostře postavila a Francouzi udělali něco pro mne zcela nepochopitelného: nejenže upustili od svého záměru, ale zchátralý kostelík přestavěli na nový barokní svatostánek. Ten byl o pět let později zasvěcen navíc i Panně Marii Loretánské, zřejmě roku 1750 přistavěli na severní straně rovněž ve fortifikačním valu sakristii a roku 1764 přidali vstupní kapli se stanovou střechou a vížkou, předchůdkyni dnešní bílé kaple Panny Marie Šancovní, s níž byl jistý čas propojen. O sobotách se v něm údajně sloužilo až 30 mší. Na moji námitku, zda je opravdu možné, aby francouzští generálové takto zareagovali na „pouhý“ nesouhlas kapituly, mi můj průvodce odpověděl: „Ano, můžeme tomu věřit. Vyšehradská kapitula sice byla v 15. a 16. století oslabena, ale od 17. století si opět budovala svoji pozici. A navíc v té době měla církev jako taková nesrovnatelně větší vliv než dnes, což respektovali i Francouzi.“

Orel a lev

Roku 1787 zrušil Josef II. kostel i přilehlý hřbitov, loretánská soška Panny Marie byla přenesena do kaple sv. Anny u presbyteria kapitulního kostela sv. Petra a Pavla a bývalý svatostánek si zakoupili za 60 zlatých (což byla hodnota sedmi či osmi sudů piva) dva vyšehradští měšťané – zámečník Josef Hoch a řezník Antonín Pohan, kteří z něj odnesli vše, co se dalo. Zrušena byla i kaple, do níž se nastěhovala chudina, a svého času sloužila jako stáje.

Bylo poněkud paradoxní, že obě stavby zachránila před zbouráním vojenská správa, pod niž přešly, a která v nich zřídila skladiště, zbrojnici a obydlí, a v sakristii údajně chlév.
Někdy na přelomu roku 1882 a 1883 odkoupila obě budovy z inicia¬tivy probošta Mikuláše Karlacha vyšehradská kapitula, upravila sakristii k bydlení a zbořila spojovací chodbičku mezi kostelem a kaplí. Po zrušení vyšehradské pevnosti odmítla roku 1889 kapitula dát souhlas, aby kaple nadále sloužila loretánskému kultu, a tak byla přestavěna a rozšířena, dostala lurdskou jeskyňku a 6. října téhož roku byla znovu vysvěcena. V současnosti nejvíce poutá pozornost její věžička v podobě osmiboké lucerny a na ní měděná kopule se zlaceným křížem, neseným orlem se žezlem a lvem třímajícím v tlapě meč. Když skleněnou výplní dveří nahlédneme do jejího interiéru, uvidíme v jeskyňce repliku sošky Panny Marie Lurdské z 80. let 19. století.

V době psaní této reportáže mi připadalo trochu nespravedlivé, že ukrytý objekt se přes všechny překážky udržel při životě, ale foto¬aparát na něj zaměřovali nanejvýše novináři či filmaři. Krátce po jejím dokončení však oznámil ředitel Národní kulturní památky Vyšehrad Ing. František Stádník, že právě v září letošního roku bude kostel zpřístupněn veřejnosti.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group