ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Pověsti z mořských vln

TEXT A FOTO: Daniel Pečeňa

 

Neskonalá krása i zdánlivá krutost severoirského pobřeží berou dech. Stejné je to také s příběhy, které se v této zemi tradují. Podivuhodné legendy se na nás valí stejnou intenzitou, s jakou divoké vlny ukrajují z rozmanitého pobřeží.

Kdysi dávno plula bouřlivým Atlantikem k severoirskému pobřeží dlouhá vikinská loď. Vesla válečníků pravidelně čeřila hladinu oceánu, a když už byla pevnina téměř na dosah, zvolal velitel ke svým mužům: „Ten, kdo se jako první dotkne rukou této země, tomu bude půda patřit!“ V posádce mezi vikingy byl také irský žoldák a přeběhlík O‘Neill. Když uslyšel tato slova, neváhal a mocnou ranou meče si usekl ruku a švihem ji vrhl na pobřeží. Ulster, jak se tato část země nazývá, byl jeho, a zkrvavená ruka se stala symbolem oblasti, jež se po věky věků pohroužila do násilných bojů za právo na toto teritorium.

 

ko1209_irsko_dpp_03

Světlo na konci tunelu

Z vesnice Bushmills je to k pobřeží jen co by obr kamenem dohodil. Předtím, než se vydám vstříc oceánu, příjemně se zdržuji návštěvou nejstarší výrobny whiskey na světě. Ta je v provozu již od roku 1608. Ochutnáváním si vybírám nejlepší vzorek, který v sychravých dnech zahřeje. Mým prvotním cílem je jeskyně Port¬coon, což je jedna z několika desítek jeskyní nacházejících se na úpatí skalních stěn přilehlých k moři. Přístup do jeskyně u malé zátoky není přes skalní výběžky a kluzké balvany zrovna jednoduchý, ale nakonec dosahuji pukliny vytvořené působením eroze. Na jejím konci nacházím další otvor, který mě přivádí až do temného skalního tunelu spojeného s mořem. V prostoru srovnatelném s katedrálou se ozývá ohromné burácení. Jedna vlna za druhou doráží do téměř 250 metrů dlouhého tunelu. Slaná voda stříká po stěnách tak, že z temného koutu vylétnou vyrušení ptáci. Nezbývá mi nic jiného než čekat. Jestli chci spát v přilehlé puklině, musím zjistit, kde kulminuje příliv. Podle jedné legendy kdysi dávno sem přišel dožít své dny poustevník. Tomu tehdy rozhodně nezáleželo na tom, zdali jej příliv odřízne od civilizace. Na začátku pobytu navíc sám sobě přísahal, že už nikdy nepřijme potravu z lidských rukou a poslední čas na zemi trávil půstem a modlitbami. Když byl na pomezí života a smrti, připlaval k němu z moře do tunelu lachtan a přinesl mu jídlo. Lachtan nemá ruce, a tak poustevník usoudil, že je to znamení od Boha a jídlo si vzal. Lachtan za ním občas připlaval a vždy mu něco přinesl, a tak poustevník přežíval.

Obrův chodník

Nejlepší čas k návštěvě Giant’s Causeway, neboli Obrova chodníku je brzy zrána nebo kvečeru, kdy už houf turistů významně prořídne. A proto po probuzení mířím k tomuto geologickému fenoménu, který začal vznikat přibližně před 60 miliony let, když roztavená hornina v podobě lávy vybředla puklinami ve vápencovém podloží na povrch. Láva na vzduchu rychle chladla a tím se smršťovala. Proces ochlazování postupoval do hloubky, až vytvořil pravidelné čedičové sloupy tvaru pěti a vícebokých hranolů. Jejich počet zde je neuvěřitelných čtyřicet tisíc sloupů různé velikosti. Svým vzhledem připomínají včelí plástev. Ovšem současná podoba krajiny je o dost mladší, protože vznikala až zhruba před 15 tisíci lety, kdy se pobřeží „vynořilo“ z časů doby ledové. Ledovce postupně roztávaly, až úplně odhalily tajemnou přírodní architekturu. Po příchodu prvních lidí v období neolitu (přibližně 8500–4500 př. n. l.) dlouho přežíval v myslích příběh, který přisuzoval vznik kamenných útvarů mytologické legendě, obru Fionnu mac Cumhaillovi. Tento obr chtěl soupeřit se svým protějškem Banandormem ze skotského ostrova Staffa (kde se také nacházejí podobné útvary) a proto postavil mezi Irskem a Skotskem kamenné schodiště, kde měl probíhat souboj mezi těmito obry. Když byl zdejší přírodní útvar objeven na začátku 18. století pro vědeckou obec Královské společnosti, nikdo z jejího okruhu ještě netušil, jakým způsobem čedičové sloupy vznikly. Tajemné místo bylo potom zpopularizováno po celé západní Evropě v akvarelech irské umělkyně Susany Druryové. Mnoho lidí si tehdy lámalo hlavu otázkami, zda je to celé dílo přírody či dokonce dílo neznámých sochařů, nebo snad skutečně práce obra mac Cumhailla? Průlom o původu atrakce přišel až v roce 1768, když se vědec Nicolas Demarest poprvé zmínil ve Francouzské encyklopedii o tom, že původ čedičových sloupů vězí v dávné vulkanické aktivitě.

 

ko1209_irsko_dpp_04

Druhý den

Stojím v zaplněném vlaku, který v nedělním ránu odjíždí z města Londonderry k moři. Osazenstvo vagonu tvoří převážně rodiny s dětmi. Důvod pro velký počet pasažérů se najde snadno. Je jím celodenní jízdenka za pouhých 6 liber (asi 170 Kč), platná po celém Severním Irsku, a také fakt, že výlet k pobřeží má svoje kouzlo. Vystupuji v Portrushi a jak je vidět na plážích kolem městečka, lidé si užívají slunečný den mnoha způsoby. Je pravdou, že Atlantik zrovna nepatří k nejteplejším vodám, a proto má řada lidí na sobě neopren. Na mumraj v moři i kolem něj zde dohlíží pobřežní hlídka, která se stará o všeobecnou bezpečnost. Šumění vln je doprovázené hlasem racků chechtavých i povykem dětí. Písčitá pláž dlouhá více než tři kilometry vypadá jako velké zrcadlo. Bosou nohou kráčím v mokrém písku vstříc bílým skalám v dáli. Tu a tam mi zalije nohy zpěněná voda – má teplotu vody téměř mrznoucí. Z pláže vyrůstají písečné duny zarostlé vysokou trávou a na druhé straně se z moře zvedají neobydlené ostrůvky Skerries. Odtud v minulosti přišel vzorek horniny, jenž pomohl potvrdit teorii, že ostrovy a části pobřeží byly formovány vulkanickým procesem. Tyto útesy byly vytvořeny ve stejném období jako slavné Bílé skály u anglického Doveru (před 142–65 miliony let). Ale severoirské skály jsou mnohem tvrdší než jejich protějšky v jižní Anglii, protože tzv. ulsterský vápenec byl stlačen lávou, která pokryla jeho povrch v třetihorách (před 65-7 miliony let). Při západu slunce se opět procházím po pláži, a v tomto čase není romantičtějšího místa. Slunce zapadlo za obzor a z mého rozjímání mě vyrušil až hlas ryšavého muže s kulatým obličejem. „Teď, když jsem v důchodu, tady venčím psa téměř každý večer,“ pronese. Dáváme se do řeči a John, jak se muž jmenuje, pokračuje dál v hovoru: „Tady na pláži jsem vyrůstal. Pamatuji si, že za mého mládí byly duny daleko vyšší. Jednoho dne však dorazily obrovské vlny a třetina výšky dun zmizela v moři.“ Něco se mi nezdá a můj pohled těká po klidné hladině oceánu. Velká ploutev „rozřízne“ hladinu a zmizí v hloubce. „To jsou sviňuchy, mořští savci podobní delfínům, sem se často připlouvají krmit rybami,“ dodává John. Můj dnešní pobyt na pláži je tak náležitě odměněn podívanou na kytovce při večeři.

Osudná vlna

Čas se klene k půlnoci, když dorazím ke hradu Dunluce. Obrysy tajemné zříceniny lze v šeru stále rozeznat. Pod útesem, na kterém se tyčí hrad, najdeme jeskyni jménem Mořská panna, do níž také zabíhá voda z oceánu. Ze vchodu od pevniny vylétávají netopýři s typickým pisklavým zvukem. Hrad byl postaven už ve 13. století Richardem de Burghem, hrabětem z Ulsteru. A tak jako k ostatním památkám, i k této se pojí zajímavá pověst, která se odehrála v době, kdy byl hrad obýván rodinou MacQuillinů. Jediná dcera Roe Meave si odmítla vzít za manžela Roryho Oge, což rozhněvalo jejího otce tak, že ji dal vsadit do věže. Po pár dnech přišla bouře a Roe se jal vysvobodit její milenec. Oba sestoupili do jeskyně pod hradem, kde měl připravenu loďku. Jakmile vypluli na rozbouřené moře, zamířili k městečku Portrush, ale proud je zanesl příliš blízko ke skalám. Zřejmě to tak osud chtěl, protože obrovská vlna oba mrštila na tvrdá skaliska. Tělo Roe Meave se však nikdy nenašlo a podle zkazek její duch stále bloudí ve věži. S náladou lehce pochmurnou při vzpomínce na duchy bloudící v okolí uléhám, abych s ránem mohl vyrazit vstříc novým cestám.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group