ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Tanzanií na motorce

TEXT A FOTO: Lenka Vaňková

Chtěli jsme poznat Tanzanii, ale profláklý sever se svými světoznámými národními parky a Kilimandžárem je drahý a turisty tak nabitý, že doslova praská ve švech. „Na to se vykašlete, tam můžete jet jako důchodci,“ poradil nám kamarád Dan, který v Tanzanii žije. „Já vám půjčím motorku a můžete si to tu projet podle svého.“

Po pár dnech strávených v Dar es-Salaamu, největším městě Tanzanie, konečně nasedáme na motorku, čínskou stopětadvacítku, a společně s přítelem Alešem vyrážíme. Hned po prvních dvou kilometrech nás staví policajti, že prý jsme se na křižovatce nedovoleně otočili do protisměru. V zemi, kde si každý víceméně jezdí, jak chce, mi to přijde naprosto absurdní. Ale jsme mzungu, běloši, v čemž páni policisté vidí svou šanci něco z nás vytřískat. Rozumná konverzace není možná, takže jen smlouváme o výši „pokuty“. Nakonec se ze 150 000 šilinků (asi 100 dolarů) dostaneme na 10 000. Náš první úplatek… O dalších 35 kilometrů dál zjistíme, že máme prázdnou gumu. Naštěstí jsou tady všude ochotní lidé a servis je nedaleko. Leč tam zjistíme, že nám z pneumatiky trčí dráty a nakonec nám ji po velkém smlouvání vymění za 105 000 šilinků, což je pořádná pálka. Myslím si, že horší už to být nemůže. Omyl! Když po dvou hodinách tady strávených chceme konečně odjíždět, zjistíme, že chybí foťák.

 

ko1212_tanzanie_045cestadomikumi27

„Máme problém, „zmizel nám foťák. Ležel tady na stole a teď tam není,“ sdělujeme šéfovi servisu „Žádný problém, počkejte tady!“ odpoví nám, skočí na motorku a odfrčí. Asi za čtvrt hodiny profrčí na druhou stranu a za další půl hodiny se vrátí a naloží Aleše. Za dalších deset minut jsou zpátky i s naším foťákem.

„Tak co, jak to probíhalo?“ ptám se. „No, dojeli jsme do nějakýho baru, kde už stálo asi 40 lidí kolem jednoho týpka. Šéfík vytáhl z kapsy foťák, zeptal se mě přede všema, jestli je náš a jestli poznávám toho uprostřed. Poznal jsem ho, dával jsem mu cígo, když nám opravovali gumu. No a pak už se na něj začali ti ostatní vrhat, chytli ho pod krkem, ale to už mě šéf naložil na motorku a jeli jsme zpátky.“ Příště si to asi dvakrát rozmyslí, než někoho okrade. Šéf to samozřejmě nedělal jen tak z dobroty srdce a požaduje po nás bakšiš 6000. Dostane tisíce dva a my konečně můžeme pokračovat v cestě.

Z prvního dne jsme poněkud rozpačití. Ujeli jsme méně, než jsme chtěli, a utratili třetinu našeho rozpočtu. Jestli to takhle půjde dál, ještě budeme hořce litovat, že jsme se na motorce někam vydali…

Jako v ZOO

„Vyjde-li v červenavém úsvitu z houštiny lev a dunivě zařve, i za padesát let se lidem sevře srdce. Bez ohledu na to, zda budou mluvit anglicky, svahilsky nebo německy. Budou stát oněmělí a hledat ruku souseda, spatří-li poprvé v životě, jak dvacet tisíc zeber táhne nekonečnou stepí…“

To jsou slova Bernharda Grzimeka, německého spisovatele, zoologa a ochránce zvířat, na adresu jednoho z nejznámějších národních parků nejen Tanzanie, ale celé Afriky – Serengeti.

My jsme sice nenavštívili právě Serengeti a neviděli řvoucího lva, ani dvacet tisíc zeber, přesto i mně se sevřelo srdce a stála jsem oněmělá, a to v národním parku Mikumi, čtvrtém největším parku Tanzanie. Park byl založen v roce 1964 během výstavby silnice Morogoro–Iringa. Po té teď jedeme. Za projetí parku se neplatí. Pokud tudy projíždíte busem, nic neuvidíte. Řidiči tady totiž nedodržují povolenou rychlost a mastí si to tu minimálně stovkou. To my na naší motorce jedeme nejvíc čtyřicet, aby nám nic neuniklo.

„Volné pozorování zvěře nebo fotografování je přísně zakázáno,“ hlásá cedule na začátku parku. My hodláme dělat obojí. No co, přinejhorším zaplatíme. Takže jsme v našem prvním africkém parku. Těším se jak malej Jarda a jsem napnutá jak struna – uvidíme něco…? Prvních třicet kilometrů to vypadá, že ne. Zahlédneme jen pár antilop impala. Jsou krásné, ale já se těšila na slony a žirafy… Když už pomalu začínám ztrácet naději, začne to jako mávnutím kouzelného proutku! Najednou se vynoří sedm žiraf, hned vedle silnice! Nemůžeme se na ně vynadívat. Vůbec se nebojí, natahují své dlouhé krky a pozorují nás. Nakonec ladně odkráčí. A pak už to jen graduje. Vtipná prasata bradavičnatá, hejna marabuů afrických, stáda antilop, buvolů i zebry. Asi deset metrů od silnice se pase stádo slonů, takových padesát kousků. A jako bonus jeden pavián. Připadám si jako Alenka v říši divů. Je neuvěřitelná nádhera pozorovat tato úchvatná majestátní zvířata ve volné přírodě! I naší motorce odpouštím všechny trable, protože tohle opravdu stojí za to!

 

ko1212_tanzanie_061cestadomtambo01

Na ugali v Mangule

Po Mikumi se vydáváme na jih, do národního parku Udzungwa Mountains. Cesta je úžasná. Jsem překvapená, jak je Tanzanie krásně zelená. U silnice si hraje hejno paviánů, ale jsou plaší a utíkají, když s motorkou zastavíme. Potkáváme také místní a je neuvěřitelné, co všechno na svých kolech nebo hlavách přepraví! V Kilombero vidíme z mostu přes řeku Ruahu ještěra. Krokodýla ale žádného, bohužel. Tady začíná prašná cesta, poměrně špatná. Po pravé straně jsou zelené kopce národního parku Udzungwa, po levé jen rovná planina, kam až oko dohlédne. Potkáváme ještě pár opic, včetně gueréz pláštíkových.

V Mangule je ústředí národního parku. S průvodcem se domluvíme na zítřejší osmou ranní, kdy společně vyrazíme k vodopádu Sanje. Bez průvodce se do parku nesmí. V Mangule si najdeme ubytování a zjišťujeme, že jsme někde cestou ztratili krém na opalování. To je průšvih… Teď už s tím ale nic neuděláme. 
Vyrazíme na obhlídku. Po chvíli se k nám přidá muslim jménem Otmar. Diví se, že u nás nežijí opice a ostatní africká zvířata. V lokální vývařovně si dám tradiční tanzanské jídlo – ugali. Donesou mi nevzhlednou hroudu z kukuřičné mouky, k tomu fazole, trochu špenátu a pár kousků hovězího v omáčce. Nejistě se na to dívám. Objednám si lžíci. „Ty nepotřebuješ lžíci,“ zapojí se Otmar, „Já ti ukážu, jak ugali jedí Tanzanci!“ Jak řekne, tak udělá. Sáhne mi do ugali, rukou „uhňácá“ váleček, namočí ho do příloh, nabere si špenát a sní to. Spoustu citlivějších turistů by tím pravděpodobně uvedl v pohoršení. Já si nedělám iluze, dozajista se to vyrábí dost podobným způsobem. S hygienou se to zde nepřehání, taky tu voda není samozřejmost jako u nás.

Setkání se zelenou mambou

Ráno si dojdeme pro čapátí, placky pocházející z Indie, které se tu jedí k snídani, a vyrazíme na ústředí. Trek k vodopádu začíná 15 kilometrů odtud a nám se nechce platit další dolary za odvoz, proto přemluvíme průvodce, že ho Aleš odveze na motorce, a pak se vrátí pro mě. S nelibostí souhlasí. Vydáváme se do pralesa. Stále stoupáme a z nás v tom vedru solidně teče. Mnoho rostlinných druhů zde je endemických, tzn. vyskytujících se jen v této části světa. A z toho asi 150 druhů je považováno za léčivé. Žije tady také hodně vzácných plazů, obojživelníků, ptáků, savců i hmyzu. Nejvzácnější, tudíž těžko spatřitelní, jsou endemičtí primáti, červenohlavá gueréza stříbřitonohá a mangabej chocholatý. Největší raritou tohoto parku ale je v roce 2003 nově objevený primát paviánec kipunji. Máme štěstí a vidíme jak paviány, tak guerézy pláštíkové i stříbřitonohé, i když fotit se moc nedají. Kromě opic potkáváme obrovské mravence, neuvěřitelné pavouky, krásné motýly i další zajímavý hmyz. „A jak je to tu s hady?“ zeptá se Aleš. Ani nestačí svou otázku dopovědět a najednou, jako na povel, se odněkud vynoří asi metrový sytě zelený had a kličkuje mu pod nohama. „Áááá,“ vykřikuje Aleš a skáče před ním. Těžko říct, kdo se bál víc, jestli Aleš nebo had. Ten mizí v džungli a Aleš přestává skákat. Já s průvodcem jen zíráme. Taková náhoda! Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak mu snad ani nevěřím. „To byla zelená mamba, je prudce jedovatá!“ povídá průvodce, kterého to očividně také rozhodilo. „To se mi tady teda ještě nestalo…!“

Zbytek treku už proběhne bez větších dobrodružství a my staneme na vrcholu 170metrového vodopádu Sanje. Je odtud přímo neskutečný výhled na krajinu, která se rozprostírá pod námi. Nádhera! Pak nás čeká koupání pod vodopádem, což je v tomhle vedru vyloženě třešnička na dortu. Konečně studená voda! Sníme si tu čapátí a kolem druhé se vydáváme na cestu zpátky. „Dejte mi 2000 šilinků na autobus a můžete mě tady nechat,“ povídá průvodce na konci treku. Asi se mu už nechce jet na motorce. My jsme rádi, ušetříme cestu i čas. Rozloučíme se s ním a vydáme se zpátky do Manguly a odtud dál na jih do Ifakary.

Problémy na nádraží

Ifakara nás překvapí. Po šílené „polňačce“ se najednou objeví asfalt a my se z ničeho nic objevíme v „civilizaci“. Ze všeho nejdřív chceme jet na nádraží, zítra bychom odtud chtěli pokračovat vlakem do Kisaki v horách Uluguru. Je to dost těžký úkol, protože nás každý posílá na jinou stranu. „To je daleko, to je asi sedm kilometrů, já vás tam za dva tisíce zavezu,“ navrhuje nám jeden mladík, kterého se ptáme na cestu. „My tam nechceme zavézt, jen nám ukaž směr, to stačí. Vždyť je to jenom informace.“ Nic z něj ale nedostaneme. Nakonec nádraží přeci jen najdeme. Leč zbytečně – nezjistíme nic. Žádný jízdní řád tu nevisí a nikdo od dráhy tady není. Jen lidi, co už teď čekají na vlak. Mezi nimi i nádherná rodina Masajů, která se zřejmě někam stěhuje. Jejich majetek je nevelký – kraví kůže smotané do role a pytel s nádobím… „Nevíte, kdy to pojede do Kisaki?“ ptáme se jednoho pána. „To neví nikdo. Ale měl by jet někdy kolem páté ráno,“ odpoví. To mě tedy pán nepotěšil.

Jedeme se ubytovat. Z recepční po dlouhé a vyčerpávající rozpravě nakonec dostaneme číslo na místní vlakovou infolinku, kam Aleš zavolá a zjistí, že zítřejší vlak očekávají kolem jedenácté dopoledne. Ze srdce mi spadne velký kámen! V pohodě si prohlédneme Ifakaru. Tady už jsme poměrně za exoty. Sem očividně moc bílých nejezdí… Další den kolem desáté jsme opět na nádraží. Nic se tu nezměnilo, pořád titíž lidé, tatáž masajská rodinka, se kterou se vzájemně zvědavě okukujeme. Aleš jde zjistit, kdy to tedy jede a jak s motorkou. „Tak mi řekli, že vlak je porouchaný a kdy přijede, nevědí. Mám se znovu zeptat kolem čtvrté,“ zní výsledek, „A na motorku prý potřebujeme nějaký kryt.“ Co ten „kryt“ ale znamená, jak ho máme postavit a z čeho, to nám nikdo neřekl. Jen, že prý má být z prken. „To je nějaká kravina, ne?“ nechápu. „Jak si to jako představujou, jak ho asi máme vyrobit? Z čeho? To tu musejí nějaký mít, ne, který si budeme moci pronajmout…“

Jdu zjišťovat situaci. Asi po hodině zjistím, že kryt nám je ochotný vyrobit jeden chlapík za 50 000 šilinků. Takže jízda vlakem by nás přišla na 70 000 a to ještě nevíme, kdy ten vlak pojede… Prý jsou tu naprosto běžná jednodenní i větší zpoždění. Chvíli to zvažujeme, pak si řekneme: „Kašlem na to!“ Holt si to projedeme ještě jednou. Zase bágl připevníme zpátky na motorku, natankujeme a vyrážíme. Je šílené vedro. Jsme spálení už ze včera, slunce je zde opravdu velmi agresivní, a sehnat tady krém je nadlidský výkon. Takže musíme jet ve větrovkách. V bundách tu mimochodem jezdí i někteří Tanzanci, i když z úplně jiných důvodů než my – jim je vážně zima! Chudák Aleš má úplně spálené vršky rukou. Tak rudou barvu jsem na těle ještě neviděla. Zchlazení v potůčku s paviány kolem je opravdová slast…

V barevných horách

Potřetí a naposled projedeme národním parkem Mikumi. Dnes je díkybohu zataženo, jedu v mikině a užívám si to. V Morogoru, hlavním městě tohoto regionu, objevíme i supermarket a v něm, konečně, opalovací krém. A pak už se vydáme do hor Uluguru. Pokud se nám polňačka do Ifakary zdála hrozná, oproti téhle cestě to byla krása. Tomuhle tady se snad ani nedá říkat cesta, přesto tu jezdí místní autobusy i náklaďáky. Je to tady ale úžasné! A to je právě ono, kdyby tu vedla normální silnice, jistě by to tady na svém kouzlu něco ztratilo. Cestou nám lidé pořád mávají, ukazují palce nahoru nebo na nás volají: „Mambo!“ nebo „Mzungu!“ Připadáme si jako nějaká vzácná delegace. Už zase je hrozné vedro. Cestou objevujeme krásný potůček v pralese, úplná oáza. Vypadá to tu jak z filmu Cesta do pravěku. Hned se tam naložíme, čímž vyvoláváme údiv a pobavení okolo jedoucích. V Matombu se ubytujeme v jediném hostelu, co tu je, a jdeme na studené pivo. To bodne!

„Hele, tamhle jde bílej,“ ukazuju udiveně Alešovi. Turistu bych tady opravdu nečekala. Když se ale přiblíží, zjistíme, že to není bílý turista, ale albín! To nás velmi překvapí a myslíme si, jakou nevidíme raritu. Leč později zjistíme, že to není až taková vzácnost. V Tanzanii žije kolem 200 tisíc albínů. Ti rozhodně nemají jednoduchý život. Často jsou terčem útoků nebo jsou zabíjeni při rituálních obřadech. Na mnoha místech Afriky se stále věří, že lektvary vyrobené z krve a částí těl lidí s bílým zabarvením kůže zaručí štěstí a bohatství. Ač to zní neuvěřitelně, tahle víra převládá ještě dnes…

Cestou zpět se chceme vyhnout Morogoru a jet trasou, co nám poradil Dan. Je to nádherná cesta zarostlá z obou stran vysokou trávou. Tady snad ani busy nejezdí… Budíme pozdvižení, dva běloši na motorce se tu jen tak nevidí! Užíváme si to a připadáme si jako David Livingstone. Nakonec se ocitneme tam, kde náš výlet před týdnem začal – v Mikese. Paní z hostelu z nás má velkou radost. Směje se na nás a dokonce mi políbí ruku! Bodejť by ne, celý týden tu neměla žádného hosta.

Týden utekl až moc rychle, ale jsme nadšeni. I když problémy na začátku nás trochu vystrašily – to ale k dobrodružství patří – výlet stál rozhodně za to a určitě nebyl poslední.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group