ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PĚTIDENNÍ HIMÁLAJSKÉ PEKLO

Na vzedmutých hřebenech himálajského masivu se běhá jeden z nejtěžších ultramaratonských závodů této planety Himalayan Run. Jsou to vlastně dva závody v jednom. Běžci absolvují 100 mil v pěti dnech, třetí den měří trať Mt. Everest Marathonu regulérních 42 kilometrů. 13. ročníku, který se konal na hranici mezi Indií a Nepálem, se na přelomu loňského října a listopadu zúčastnilo 43 závodníků. Michal Weiss byl jediným Čechem.

PŘÍPRAVA - 25 KILOMETRŮ DENNĚ
„Ultramaratonští běžci jsou taková podivná skupinka lidí. Na trati většinou běží sami, myslí celý den jen na blbosti a kamarádí se převážně s jiným magorem, který má pod postelí také běžecké boty,“ poodhaluje Michal svůj svět. Dříve než mu letuška na ruzyňském letišti řekla: „Připoutejte se!“ naběhal Michal Weiss 107 maratonů. V přípravě na Himalayan Run běžel maratony v České Lípě, v Praze. Speciální časovky, kdy se běží například šest hodin nebo nonstop přeběh v Nízkých Tatrách. Velkou zkouškou pak bylo Kladno, kde se spíše hodí napsat „24 hodin le Kladno“. Už jenom představa, že bych strávil 24 hodin na oválu někde v Kladně, mě přivádí k šílenství. Nicméně Michal se i poté cítil spokojen a neopomněl se pochlubit, že si z Kladna přivezl 135,5 kilometru. Na počátku září se také konal oblíbený Jungfrau maraton, kde nechyběl. V průměru naběhal při přípravě 25 kilometrů denně. „Pak zbývalo jen dobalit věci, sehnat sponzory a vyrazit,“ vypráví Michal. Sponzorů se pár našlo, ale žádná sláva. Přeci jen není tento sport magnetem pro televizní přenosy a věnuje se mu jen hrstka lidí. Žádná masovost, žádná televize. „Nakonec se mi podařilo peníze sehnat. Náklady jenom na startovné jsou kolem 1500 dolarů, letenka kolem 21 000 korun a rázem jsem v režii světových sportovců,“ glosoval Michal. Po dlouhodobé přípravě a dlouhé cestě přes Vídeň a Dillí dorazil do horské vesnice Mirik, kde už vše bylo připraveno na 13. ročník Himalayan Run.

DEN PRVNÍ
Závod Himalayan Run pořádá každoročně společnost Himalayan Run & Trek. Její ředitel Pandey, stále usměvavý Ind, nezapře, že se narodil v horách. „Vždy mě to táhlo k horám. Sám také běhám, a proto byl krůček k tomu vymyslet a zrealizovat tento závod. Přihlásí se přes padesát účastníků, pořadatelů bývá kolem dvou set. Je zapotřebí domluvit eskortu vojáků, kteří běžce a doprovodné týmy hlídají, zajistit ubytování, auta, autobusy,“ vysvětluje Pandey.
Z Miriku se vyrazilo brzy ráno. Tři zaplněné autobusy odvezly závodníky na start do horské vesnice Maneybhanjang, kde už všichni čekali na slavnostní zahájení. Hudební skupina na zablácené ulici neúnavně hrála tradiční hudbu, starosta vesničky si přišel potřást pravicí s cizinci. Bylo jich přesně 43. Z Evropy měla největší zastoupení Anglie, přijeli běžci z USA i z Japonska.
„Běžte všichni za startovní čáru! Za minutu odstartujeme!“ křičel Pandey pět minut před startem. Hudba utichla, diváci hltali běžce a alespoň na dálku se s nimi zdravili. „Místní lidé jsou velmi milí, ale jakmile vidí foťák, ztuhnou a čekají, než je vyfotíš,“ svěřil se mi Mike, kanadský fotograf. Byl z toho mírně nešťastný, neboť je chtěl zachytit přirozeně v pohybu. Marně.
Konečně zazněl povel ke startu. Zapnout čas na hodinkách a vyrazit vpřed na první kilometry první etapy. Celkově měla 38 kilometrů a její profil byl víceméně stereotypní - pořád do vrchu. „Prvních nějakých osm kilometrů vedlo jenom do kopce. Tam se také peloton okamžitě roztrhal. Rychlejší zmizeli za druhou třetí zatáčkou serpentiny,“ vzpomíná Michal Weiss. Běh rychle vystřídala rychlá chůze. Pokusit se o zdolání osmikilometrového stoupání v běhu by byla sebevražda. Na vrcholu čekalo na závodníky občerstvení. Banány, brambory, sušenky a voda. Žádné energetické tyčinky, gely. Žádné energetické nápoje.
Michal se držel kolem desátého místa. Během cesty jsem měl možnost spatřit ho jen párkrát. Trasu jsem absolvoval ve stařičkém džípu, který nejspíš pamatoval anglickou nadvládu. Starý naftový motor ale vydržel i ty nejstrmější kopce, jen scenerie za zádí auta mi halil černý dým. „To musí být velmi nepříjemné běžet za autem a dýchat z plných plic,“ řekl jsem indickému řidiči. Asi moc nerozuměl, neboť v klidu dál řídil svůj vehikl vzhůru ke mrakům.
V polovině tratě jsem si v malé vesničce o čtyřech domcích, mnišském klášteru a jedné vojenské budově počkal na Michala. Na hrbolaté a kamenité horské cestě to nebyl žádný med. Angličanka Hilary, několikanásobná držitelka světových rekordů, si právě na tomto úseku zlomila dva prsty pravé ruky. Ale stačil obvaz a celý závod úspěšně dokončila.
„Mám problémy s břichem. Taky jsem měl problémy se stolicí,“ stačí mi říct na občerstvovací stanici, kterou střeží dvojice vojáků. Zdravotní problémy si Michal přivezl z domova, v Indii se potíže jen umocnily. „A můžeš mě vyfotit tady uprostřed těch dětí?“ zeptal se. Vypůjčil si na závod malý digitální foťák, který skoro nic neváží a v batohu nezabere moc místa. Tak proč to nevyužít. Závod nezávod.
Cíl prvního dne byl v Sandakphu, kam Michal Weiss doběhl na dvanáctém místě, v čase 6 hodin a 19 minut.

SANDAKPHU
Horská vesnice Sandakphu leží ve výšce přes 3600 m n. m., tedy pokud mě přístroj GPS na hodinkách nezklamal. Bohužel byla mlha, takže se celé volné odpoledne omezilo jen na jídlo a postel. Přestože se jednalo o první den závodu, na tvářích běžců je patrná únava a možná i šok z náročnosti tratě. Pandey mezitím trochu uklidňuje, že druhý den je takový „trochu rekreační“. Má se běžet kolečko, tedy úsek tam a zpět s přespáním opět v Sandakphu.
Sandakphu je jedním z míst, kam místní turistické kanceláře vozí turisty. Ubytování je sice ve velice skromných podmínkách, ale to jaksi k trekkingu patří. Vyvýšená bouda hned vedle vojenské chaty je kuchyní. Všude nápisy Sherpa Lodge. Jídelna je rozdělená na tři místnosti: chodbu, kde se podává jídlo, a dvě místnosti s jedním fungujícím krbem. Z nádob se už kouří, polévka je z pytlíku, ale futruje každý. Dalším chodem jsou špagety, brambory, chleba, placky, rýže, maso a nakonec sladkost. Dostane se i na pivo s vysokohorskou přirážkou za nějakých 80 korun. Stmívá se rychle. Naftové agregáty se rozběhly naplno. Zářící žárovky se pohupovaly ve tmě jako majáky na moři. Každý ještě vyndavá čelovku. Běžci mají tři boudy, pokoje jsou až pro osm lidí. Na postelích je přikrývka, ale vzhledem k ranním mrazům se všichni zavrtali do spacáků. Chrápání ve třinácti jazycích se rozléhá už od sedmé večer, takže byl problém přinutit se usnout.
S prvním ranním paprskem slunce není po mlze ani stopy a na východě se rýsuje scenerie čtyř osmitisícovek. „To je jeden z důvodů, proč je závod Himalayan Run tak oblíbený,“ vysvětloval Pandey při pohledu na velikány. Nejvyšší hora Indie Kančendženga byla poprvé zlezena v roce 1955 novozélandskou horolezeckou výpravou pod vedením George Banda a Joe Browna. A další neopakovatelný pohled na Lhotse, Makalu a Mt. Everest. I japonská výprava vylezla ze spacáků a hbitě nasměřovala své digitály na všechny světové strany. Pak jsem jen slyšel pravidelné cvakání spouště na nekonečném paměťovém disku. Během čtvrthodinky je celý tábor vzhůru. Byla zima, takový ten holomráz. Ranní rosa zmrzla na špičkách trávy a keřů. Chyběl jen sníh. Napadne prý v prosinci a v průměru ho bývá okolo metru a půl. „To je tu pak pusto a prázdno,“ svěřil se jeden z vojáků, kteří drželi stráž na hraniční cestě mezi Indií a Nepálem. Pravda, čas si zkracovali hraním karet. Mastit karty vydrželi od snídaně do večeře. Pak už byla tma, a oni zásadně hrají karty venku.

DRUHÝ DEN
Přestože si každý sáhnul na dno sil, vyrazili druhý den v 7.30 na start všichni. Před sebou měli 34kilometrovou trať do vesnice Molle a zpět po stejné cestě do Sandakphu. Doprovodné džípy vyrazily se značným předstihem, aby se na vybraných místech postavila provizorní stanoviště. Tam byla vždy přichystána nějaká pochoutka v podobě brambory, banánu nebo sušenky. Kdo by neodolal? Za prvním a druhým džípem vyrazila kolona novinářů a auto s vojenským osazenstvem. Zelené uniformy, indické knírky a na kolenou starou pušku.
„Běh nahoru a dolů po hřebenech, přede mnou Everest, vpravo masiv Kančendžengy. Kašlu na pořadí a fotím. Sblížil jsem se se dvěma Španěly - kluci okolo 25 let. Sergio je špička, neustále vpředu, Fernando je můj člověk, do kopce mu utíkám, z kopce mě dožene. Dneska ale zvrací, takže na mě nemá,“ vypráví Michal.
„Cestou doprava! Doprava!“ donekonečna křičel naučenou frázi jeden z indických pořadatelů. Cesta doleva totiž vedla do Nepálu. V kronice závodu jsem se dočetl, že v předchozím ročníku jedna běžkyně zabloudila do Nepálu. Hledali ji celý den, až ji přivedli rolníci. Celá zmatená utekla do Nepálu bez pasu, bez požehnání úřadů. Teplota se teď vyšplhala na příjemných 15 stupňů, běžci odhodili dlouhé kalhoty a běželi jen v krátkých trenýrkách a tričku. Polonahé běžkyně se náramně líbily indickým vojákům. Nemohli z nich odtrhnout zrak.
V poledne CÍL, Michal má čas 4 hodiny 03 minuty, 17. místo. „Polévka, krátký spánek, pak se jim podaří spojit mě telefonicky s Prahou. Poprvé to vypadne, podruhé v pohodě. Stojí to 300 rupií, ale jsem rád, že jsem mohl dát o sobě vědět domů. Odpoledne mítink na Lodge hut B na zítřek. Pandey nastínil nástrahy zítřka. Návštěva blízkého kláštera se zvláštním nepálským mnichem. Západ slunce s ozářenými vrcholky je famózní. Večeře. Pivo s indickými kámoši. V 19.17 zalézám do spacáku a nemůžu usnout,“ píše si Michal do deníku.

PEKELNÝ TŘETÍ DEN
První kilometry byly jako předcházející den přes kopírák. Cesta do Molle byla stejná, ale pak přišlo peklo. Nekonečný seběh z horského hřebene do údolí. Celkových 42 kilometrů. Regulérní maraton „Mt. Everest Marathon“, který je součástí stomílového Himalayan Run. Dva závody v jednom. „Včera jsem řekl běžcům, že je čeká nejtěžší část závodu. Nejen co se týče vzdálenosti, ale též náročnosti tratě. Ti pomalejší si musejí přibalit čelovky a teplé oblečení, protože v Rimbiku je brzy tma,“ shrnul Pandey. Proto byl start přesunut na 6.45 ráno. Snídaně nestačila ještě ani slehnout a už se běželo. Cesta vedla po hranicích mezi Indií a Nepálem. Místní lidé si přišli sednout na kopec, aby se podívali na ultramaratonce. Sami tomu moc nerozumějí, proč lidé běhají, ale přinášejí sem peníze, tak není důvod to řešit.
Michal Weiss si do pravidelně aktualizovaného deníčku poznamenal: „Úterý, 3. etapa - 42 km. Sandakphu-Molle-Phalut-Rimbik. To, co pro mě v Marathon des Sables (pozn. red.: běžel ho v roce 2002 v Africe) byla 4. etapa, to je v Himalayan Run dnešek - etapa pravdy. Běží se v podstatě nahoru dolů po hřebenech. Jsem tak napůl, začínám toho mít dost, ale zvládám to. Poslední pohled na velikány. Po 28. kilometru seběh do vesnice Shiri Kula, seběh, jaký jsem v životě neabsolvoval. Změť cestiček tropickou vegetací, cesta nemá konce, občas se ukáže údolí, ale neskutečně daleko. Bolí mě levé koleno tak, že ho musím odlehčovat, o bolesti stehen ani nemluvě.
Zato vesnice Shiri Kula stojí za tu námahu. Krávy, slepice, děti, vesničané spínající ruce s pozdravem Namaste (indický pozdrav na uvítanou), přitom stále seběh po šutrech mezi chýšemi, zvířaty a močůvkou. Dobíhám Angličana a Ira. Ačkoliv o nic nejde, rozhodl jsem se, že jim uteču. Nebyl to velký problém, i když Ir to chvilku lámal. Ty poslední kiláky byly nekonečné. Když už se na kamenité stezce objevily první domy, trvalo ještě 10 minut, než jsem dorazil na něco jako náměstí.“
V cíli se objevil po bezmála sedmi hodinách, za sebou regulérní maraton. Nejrychlejší běžci běhají maraton přes dvě hodiny. Ale ve městě. Tady to je jiné!
Až se setměním dorazily džípy, které musely sráz objíždět. Pandey pobíhal trochu nervózní sem a tam. „Chybí ještě jeden běžec,“ řekl a nasedl do připraveného džípu s vojenským doprovodem. Vyrazili do poslední vesnice v údolí hledat zbloudilce. Pátrací tým se objevil po dvou hodinách. Angličan odmítl místo v autě a závod za hurónského povzbuzování ostatních dokončil. „Je to pro všechny výzva. Hlavně závod dokončit. Bohužel moje noha nevydržela a já musel vzdát. Jsem z toho nešťastný,“ řekl mi Španěl Fernando, který musel se zničenou nohou k lékaři. Pro něj závod skončil.
Ještě že následující dvě etapy jsou ze soudku lehčích. Ale ne pro Michala Weisse.

POSLEDNÍ DVA DNY
„Přispali jsme si. START je v 9.00. Co se zdálo legrační - 22 km - stává se malým hororem. Seběh po asfaltce desítkami a desítkami serpentin až k řece, stehna bolí, že spíše podivně skáču, než běžím. Pár kilometrů rovina mezi chýšemi a náznaky vesniček. Začíná stoupání. Je hrozné, ale chytly mi saze a jde to samo. Předbíhám jednoho po druhém, silnička vede kolem obrovských bambusů, tu a tam skupina baráčků a domorodců, občas můstek s říčkou a s výhledem do džungle. Běžím ve velké pohodě do CÍLE - tam je super atmosféra: focení, objímání tak, jako by byl konec. Skončil jsem na 11. místě v čase 1 hodina 59 minut. Něco tu ale hapruje, brzy zjišťuji, že močím krev. Jsem z toho nervózní, snažím se hodně pít, abych to proředil,“ píše si Michal do deníku.
Každý už cítil konec závodu. Vůle je nyní nejsilnější hnací motor ztuhlých těl závodníků.
Poslední den byl stejně nekonečný jako předcházející. Hlavně to vydržet. Vstávalo se v pět hodin, rychlá snídaně, zabalit si věci a vyrazit. Posledních 29 kilometrů. Poslední zbytek sil. Poslední den závodu. A pak domů. To koluje v hlavě každému. Španěl Fernando si jen povzdechl. „Proč tohle sakra děláme?“ Možná právě pro ten pocit.
„V 8.00 START, běžíme dále do kopců, tam, kde jsme včera skončili. Úzká silnička, napravo i nalevo džungle a nekonečná údolí. Jinak nic. Pocity jsou smíšené. Blíží se závěr. Pociťuji radost, na druhou stranu mě každou chvíli zlobí křeč v podbřišku. Během pár kilometrů čurám snad desetkrát. Hodně piji a lepší se to. V příšerné vesnici se kopec láme, ale seběh je utrpení. Po kontrole na 18. kilometru se vše mění - bolest ustupuje, blízkost cíle mění problémy v euforii. Poslední kiláky se nekonečně táhnou, ale předbíhám oba Kanaďany i Anglána.
Když se za zatáčkou objeví vesnice, vše je jasné - další rok a půl běžeckého života je za mnou. Scénář je stejný jako v Maroku: objímání, fotky, gratulace, vše je trochu skromnější, možná však upřímnější. Vesnice závody žije,“ to je poslední zápis z Michalova deníku.
Dorazil starosta. Dvacítka dětí z nedaleké školy zpívá finišujícím na uvítanou lidové písně. Cílová páska čekala na každého ze 42 účastníků. Jen jeden nedoběhl...


Jak se dostat na závod?
Vcelku je to jednoduché. Stačí pevné zdraví, něco naběháno, a pak také 1566 dolarů na zaplacení startovného. Všechny informace jsou na www.himalayan.com nebo si napište o podklady na adresu: Himalayan Run & Trek Pvt. Ltd., T-5 Manish Chambers Plot No-6, Block-B Mayur Vihar Phase-2, Delhi-110091, India, e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. , Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Obdržíte přihlášku, která obsahuje informace o samotném závodě i nezbytné lékařské podklady k lékařské zprávě. Dozvíte se také, za jakých podmínek budete přijati na závod. Další závod Himalayan Run se uskuteční v termínu od 29. října do 5. listopadu 2004.

 

Výsledky Himalayan run 2003:
Muži:
1. Sergio Fernandez Perez (Španělsko) 16 h 17 min
2. Noel Hanna (Irsko) 16 h 50 min
3. Ronald Rogab (Anglie) 17 h 37 min
Ženy:
1. Lynne Stark (Irsko) 19 h 49 min
2. Grethe L. Petersen (UK) 21 h 37 min
3. Amanda English (UK) 24 h 26 min
Výsledky Michala Weisse (44 let):
I. etapa - 38 km 6 h 19 min 12. místo
II. etapa - 34 km 4 h 03 min 17. místo
III. etapa - 42 km 6 h 46 min 13. místo
IV. etapa - 22 km 1 h 59 min 11. místo
V. etapa - 29 km 3 h 14 min 17. místo
celkově 22 h 21 min 13. místo
březen 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group