ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PAŘÍŽSKÉ KAVÁRNY

Bistro je v Paříži všude, protože Paříž vznikla tak, že několik tisíc opilců postavilo několik tisíc bister a pak si uvědomili, že nemají kde strávit těch pár hodin mezi šestou ranní a desátou dopoledne, takže poslali pro dělníky a zaplatili jim, aby nad ta bistra a bary a café postavili několik pater domů..." napsal řecký spisovatel Theodore Wilden.



Zde se nacházelo i nachází přístřeší, útočiště a zapomnění,
zde se rodilo i rodí umění, zde vřely i vřou politické debaty.

KAVÁRNY MAJÍ SVÉ OSUDY

Jsou kavárny, ze kterých ani moderní doba nedokázala vyhnat jejich genius loci, cosi, co tu přes všechny změny a peripetie zůstalo a co lze zachytit, pokud se člověk umí pozorně dívat. A lze najít i takové, jejichž atmosféra se nezměnila. Jako třeba kavárna Atelier, do které i dnes chodí herci z nedalekého divadla. Budete-li mít štěstí, potkáte tam i ty nejslavnější.

Kavárna Rotonde stojí na rohu dvou rušných bulvárů - Montparnasse a Raspail. Kolem se valí nespočet aut, takže tu člověk pomalu neslyší vlastního slova, ale na počátku století, kdy vznikla, vypadalo její okolí úplně jinak. Bulvár Montparnasse už sice svou dnešní dispozici měl, ale tam, kudy dnes vede nudný a nezajímavý bulvár Raspail, stávala čtvrť se změtí uliček a pochmurnou budovou opatství Abbay-au-Bois. Rotonde byla původně nepříliš velká kavárna s malou terasou, která teprve později, po první světové válce, pohltila okolní obchůdky a vyvinula se v obří podnik. Kromě dělníků, řezníků a stěhováků do ní začala kolem roku 1910 chodit kosmopolitní společnost. Přicházeli Španěl Picasso, Rus Ossip Zadkine, Japonec Foujita, Čech Josef Šíma. Jedním slovem umělci. Malíři, sochaři i básníci. Ti, kteří ve svých ubohých ateliérech, pronajatých za pár sous, a v nezařízených vymrzlých bytech malovali a psali věci, jimž nikdo nerozuměl. Prozatím... V bolestech nového století se rodilo moderní umění. Do Rotonde a do protější kavárny Dome si zvykla chodit řada lidí, jejichž jména měla brzy obletět celý svět. Soutine, Braque, Picasso, Apollinaire a dokonce také Lenin a Trockij. Později sem zavítali i Američané, ale jeden z hostů ji přece jen poznamenal svou přítomností víc, než všichni ostatní. Jmenoval se Amedeo Modigliani, ale nikdo mu neřekl jinak než Modi. Pocházel z italského Livorna. Na Montparnasse se, podobně jako řada dalších umělců, přestěhoval z Montmartru. Rotonde se na několik let stala jeho druhým domovem. Tady maloval, pil, pral se. Jeho přítel Maurice de Vlaminck o něm napsal: "Vidím před sebou Modiglianiho v Rotonde. Vidím jeho velitelský pohled, jemné ruce, ruce s nervózními prsty, ruce inteligentní, kreslící jedním tahem, bez váhání..." Byty a ateliéry střídal, ale do Rotonde se vracel s neměnnou pravidelností. Pil tu většinou pernod. Anebo laciné červené víno. Opíral se o pult a dokázal diskutovat o všem možném, pokud se ovšem zrovna neutápěl v alkoholu a drogách. Hnal se životem v sebevražedném tempu. Obrazy plné dívek s labutími šíjemi se hromadily v ateliéru. Neprodal se z nich ani jediný. Do Rotonde prchal před realitou světa, před mučivými záchvaty tvorby, tady nacházel přístřeší, úkryt, zapomenutí. Rotonde byla také svědkem jeho lásek. Sem za ním chodívaly modelky, Tereza, sestra slavné tanečnice Isadory Duncanové, či distingovaná a přísná Angličanka Beatrice Hastingsová, která o sobě tvrdila, že píše básně, a konečně i láska největší a poslední, Jeanne Hébuternová, dcera z měšťanské rodiny, jež se tolik chtěla naučit malovat. Jenomže v Rotonde potkala svůj Osud. Co všechno se odehrálo v Modiho ateliéru v nedaleké ulici Grande Chaumiere? Když jednoho mrazivého lednového dne v roce 1920 vyrazili přátelé dveře, našli Modiglianiho umírajícího v jejím náručí. Pokrývka, pod níž leželi, byla celá umaštěná od oleje a všude kolem se válely otevřené konzervy od sardinek. Když se pak v Rotonde sešli smuteční hosté, vyprovázeli na poslední cestě oba nešťastné milence, protože Jeanne Hébuternová den po Modiglianiho smrti vyskočila z okna. Zrodila se legenda. Mýtus, který přežil sám sebe. Z kavárny Rotonde, jejíž velká část musela později ustoupit stavbě obrovského kina, je moderní podnik, kde každá vzpomínka na někdejší pařížskou bohému působí jako anachronismus. A tak pokud si chcete připomenout atmosféru, která na Montparnassu panovala v době, kdy tu žil Modigliani, musíte si zajít do baru Closerie des Lilas, který najdete o kus dál na bulváru Montparnasse u sochy Napoleonova maršála Neye. Široké lavice potažené purpurovým moleskinem, velká zrcadla a navoskované obložení stěn, jako by se tu čas zastavil někdy v roce 1925. Měděná tabulka na barovém pultu připomíná, že sem rád a často chodíval Ernest Hemingway.


NA CO DOPLATIL MONTMARTRE

Paříž se v průběhu věků změnila. Největší změnou prošla v letech 1853-1870, kdy se prefekt baron Hausmann pustil do rozsáhlé přestavby. Namísto křivolakých uliček vznikly velké a rovné bulváry, sice usnadňující provoz, ale postrádající jakoukoliv poezii. Velkou změnu s sebou přinesla ve dvacátém století i turistika. "Turismus je okupace!" psali studenti po zdech v revolučním roce 1968. Z ulice Lepic zmizel kabaret U Pomme, kde se ještě v padesátých letech zpívávaly Bruantovy písničky. V Moulin de la Galette se už dávno netančí a hospoda U krásné Gabrielly, která stávala na rohu ulic Mont-Cenis a Saint-Vincent a o níž Utrillo napsal, že v ní strávil nejšťastnější chvíle svého života, musela ustoupit nové zástavbě. Snad jen kabaret Lapin agil, jenž se krčí v ulici des Saules, se na první pohled nezměnil. Vyprávět jeho historii znamená evokovat příběh montmarterské bohémy. Je to místo, kde "Faust prodal svou duši", jak napsal André Warnod. V osmdesátých letech minulého století si tady zřídil hospodu jakýsi "tatík" Salz a pojmenoval ji jménem nahánějícím husí kůži - Kabaret vrahů. V roce 1890 požádal malíře Adrého Gilla, aby mu namaloval vývěsní štít. Gill namaloval králíka prchajícího z kastrolu. Králíka od Gilla. Lapin a Gill. Ustavičným opakováním těchto slov se kabaretu dostalo nového jména - Čilý králík, Lapin agil. V jeho zakouřeném a špatně osvětleném sále se scházeli všichni, kteří Montmartre později proslavili, počínaje Picassem a konče Utrillem. A s nimi kameníci z okolních lomů, dělníci, pasáci a prostitutky z bulváru Clichy. Občas tu vládla nepopsatelná vřava, často docházelo ke rvačkám a majitelova syna tu dokonce za bílého dne zavraždili. Ale večery, kdy se tu scházeli malíři, básníci, herci a šansoniéři, byly kupodivu povětšinou mírumilovné. V roce 1900 koupil kabaret šansoniér Aristide Bruant, jemuž zajistil nesmrtelnost svým plakátem Toulouse-Lautrec. V té době byl z Bruanta slavný a bohatý muž, jenž si mohl do sytosti užívat odpočinku. Bydlel v nedaleké ulici Cortot, nosil dřeváky, plandavé venkovské kalhoty, na hlavě důstojnickou čepici, a na dvoře svého domu pěstoval slepice. Vedení Lapin agil svěřil jistému Frederikovi Gérardovi, jemuž nikdo neřekl jinak než Fréde a který se stal duší podniku, jeho vládcem i hybnou pákou. Existuje jeho fotografie, na níž důstojně sedí venku na terase. Na hlavě má jakousi beranici, na krku dlouhou šálu a tam, kde se v hustém bílém plnovousu nacházejí ústa, má zapíchnutou dýmku. Kde jsou ty časy, kdy tu za doprovodu kytary zpívával staré francouzské písničky ze sedmnáctého století! Pryč je i jeho oslík Lolo, jenž - když si Dorgeles a Warnod chtěli vystřelit z hnutí futuristů - vstoupil do dějin umění obrazem nazývaným Západ slunce nad Jadranem, který k pobavení přítomných vtipálků namaloval ocasem namáčeným do barev. Když milý oslík zestárl, odvezli ho na venkov, ale nebylo mu dopřáno, aby svůj život dožil v klidu. Uklouzl, spadl do řeky a utopil se. Spisovatel Roland Dorgelés byl přesvědčen, že to nebyla nešťastná náhoda. Podle jeho názoru spáchal Lolo sebevraždu, protože se mu stýskalo po Montmartru. Kdoví jestli by se mu stýskalo i dnes.


ZMĚNY SAINT-GERMAIN-DES-PRES

Čtvrtí, která se v posledních letech snad nejvíc změnila, je Saint-Germain-des-Pres. Ještě počátkem padesátých let se podobala dřímajícímu provinčnímu městečku. Opět to byli umělci, kteří rozčeřili zdejší poklidný život. Na rozdíl od Montmartru a Montparnassu to byli tentokráte především spisovatelé, kteří si ze zdejší čtvrti udělali svůj hlavní stan. V jejích uličkách se usídlili nakladatelé Gallimard, Flammarion, Laffont, Grasset. Malé a špatně osvětlené obchůdky, začaly pomaličku nahrazovat luxusní butiky, zakouřené hospody, v nichž se dalo pít na dluh, přenechaly místo nočním podnikům s moderním zařízením. V šedesátých a sedmdesátých letech vzali čtvrť útokem turisté. Říká se, že dnes je tu na poměrně malém prostoru soustředěno nejvíce kaváren a restaurací v celé Paříži. Jsou to neuvěřitelná čísla - 300 restaurací, 200 kaváren a 150 nočních podniků na ploše stejně velké jako je pražské Staré Město! A mezi nimi tři, jejichž sláva daleko přesáhla hranice čtvrti.

Nejměšťáčtější z nich byla odjakživa restaurace U Lippa nacházející se na bulváru Saint-Germain, jen pár kroků od proslulé křižovatky, kde ve stínu saintgermainského opatství se kdysi konaly souboje šlechticů. V roce 1871 tu jeden Alsasan jménem Lippman založil hospodu, kterou nostalgicky pojmenoval Břehy Rýna. Ale nikdo z hostů jí nikdy neřekl jinak než U Lippmana, později U Lippa. Vždycky se tam dobře jedlo a místní choucroute garnie, čili zelí na víně s krkovičkou, bylo proslulé široko daleko. K buřtům s hořčicí se servírovaly hádky mezi přívrženci jednotlivých politických stran. V třicátých letech sem občas zašel architekt Le Corbusier i spisovatel Saint-Exupéry. Před druhou světovou válkou si tu dávali schůzky příslušníci krajní pravice a levicově zaměření intelektuálové raději přešli bulvár a usadili se na terase kavárny Chez Deux Magots, čili U dvou mandarínů, jejichž sochy tu ostatně dobromyslně shlížejí na všechno to hemžení pod sebou dodnes. A pamatují hodně. Třeba jak tu Alfred Jarry, autor skandálního Krále Ubu, střílel z revolveru do stropu. Nebo všechny ty diskuse a hádky! Nejhlučněji bývalo u stolu, kde sedával André Breton. To James Joyce, Oscar Wilde či Paul Valéry popíjeli tiše. A Jean Giraudoux si sem vždycky zaskočil jen na šálek černé kávy. Veseleji bývalo v sousední Café Flore, kterou navštěvovala parta soustředěná kolem básníka Jacquese Préverta. V roce 1938 koupil Flore kavárník s krásným českým jménem Paul Boubal. Během nejhorší válečné zimy v roce 1942 dal do ní instalovat kamínka, věděl, že hosté sem přicházejí nabírat teplo, aby jim vydrželo přes noc. Básník Robert Desnos, který o tři roky později zahynul v Terezíně, psal v jejich sousedství bez oddechu do uzavírací hodiny, jako by věděl, že mu už mnoho času nezbývá. Jednoho krásného dne sem vešel Jean-Paul Sartre, a už zůstal.

A jak vlastně taková typická pařížská kavárna vypadá? Adolf Hoffmeister ji popsal lépe než bych to dokázal já: "Francouzské kavárny, uklízené až desetkrát denně, se vyznačují příkladným nepořádkem. Francouzi házejí vše na zem. Noviny, cigarety, papír, do kterého byl zabalen cukr, popel, krabičky od cigaret, zápalky a vše, čeho se chtějí cestou odněkud někam při zastávce v kavárně zbavit."
duben 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group