ikoktejl

Archiv vydání časopisu Everest

Hindúkuš - Ráj panenských vrcholů

Text: Jiří Novák, Vlastimil Šmída, citace Jozefa Psotky
Foto: V. Heckel, V. Šmída, archiv J. Červinka

Hindúkuš, na rozdíl od většiny nejvyšších pohoří vysokohorské Asie se po dlouhá desetiletí netěšil pozornosti topografů, geologů, dalších vědců i horolezců. Podíl na tom měly především vleklé britsko-afghánské války a další politické komplikace.

První výraznější horolezecké aktivity se objevily až v r. 1929 pokusem o výstup na Tirič Mír. Zásadním zvratem byl rok 1950, korunovaný prvovýstupem norské expedice na nejvyšší vrchol Hindúkuše – Tirič Mír (7706 m). Druhý nejvyšší vrchol pohoří Nóšak (7492 m) pak byl dosažen v r. 1960. Do snah o dosažení těch nejvyšších vrcholů pohoří se významně zapsala 2. čs. expedice do Hindúkuše v r. 1967, a to druhým výstupem na hlavní vrchol Tirič Míru po prvovýstupu SZ hřebenem, a také absolutním prvovýstupem na jeho západní vrchol (7487 m). Čechoslováci se ovšem vydali do tohoto tajemného pohoří poprvé již v r. 1965. Do jejich odjezdu zde působilo pouze 20 horolezeckých expedic.

ev1301-historie a 1624

Neznamenalo to nic jiného než skutečnost, že každá z dalších, tedy i našich výprav, bude mít v následujících letech šanci na řadu objevitelských výstupů na nové štíty a nalezení nových cest v panenských stěnách již zdolaných vrcholů! Naše první výpravy v letech 1965 a 1967 to jednoznačně potvrdily, obdobně jako i další v 70. letech. Přinesly řadu prvovýstupů a přispěly k základnímu průzkumu jednotlivých oblastí a k horolezeckému poznání jejich vrcholů a stěn. Navíc první výpravy v letech 1965 a 1967 měly nejen sportovní program, ale také řadu vědecko-výzkumných úkolů. Tomu odpovídalo složení výprav.

První československá expedice

V roce 1965 I. československá expedice do Hindúkuše, historicky vůbec první čs. vysokohorská výprava, působila ve východní části pohoří, v oblasti Vachánu. V průběhu akce vystoupili naši horolezci na sedmnáct do té doby neslezených vrcholů. Většinu z nich i pojmenovali. Za nejvýznamnější lze označit prvovýstupy na Koh-e-Hevad (6849 m), Koh-e-Qala Panja (6280 m) a na nádherný štít Koh-i-Uparisina (6210 m). Členy expedice byli Vladimír Šedivý (vedoucí), Rudolf Antoníček, Jan Červinka, Ivan Gálfy, Miroslav Jaškovský, Radovan Kuchař, Miloš Matras, Jozef Psotka, Ivan Urbanovič, Jaromír Wolf (lékař), Vilém Heckel (fotograf), Bedřich Roger (filmař), Milan Daniel (vědecký pracovník). Expedici bylo věnováno několik knižních publikací. V časopise Krásy Slovenska vyšla v r. 1966 v prvních dvou číslech řada příspěvků věnovaných této výjimečné akci. Uvádíme část článku Jozefa Psotky „Uparisina nás očarila“, přeloženou do češtiny.
 
„Koh-i-Uparisina nám umožnila prožít nejkrásnější chvíle horolezeckého života. Nádherný ledový vrchol, dominující nad údolím Išmurch, dostal pracovní název „Trapezák“. 28. srpna 1965 jsme změřili jeho výšku na 6210 m a pojmenovali jsme ho starým paštunským názvem Afghánistánu – Hora, kam ani pták nedoletí. Okouzlil nás již v ten den, kdy jsme vstoupili do údolí.

A myslím si navždy…

V 6000metrové výšce těsně pod západním vrcholem se sněhové podmínky zhoršují. Narůstá vrstva prachového sněhu, což ztěžuje postup. Cítíme se výborně, jsme dobře aklimatizováni. Ale i tak se frekvence dýchání neustále zvyšuje. Před polednem chceme dosáhnout vrcholu, abychom se stačili do večera vrátit do tábora č. 2.

V půl sedmé dosahujeme již západní vrchol. Bereme s sebou malou čs. vlajku, kterou jsme zde přiskobovali  před třemi týdny
a sestupujeme strmým hřebenem mezi vrcholy. Čistý vzduch a úžasné rozměry hlavního vrcholu klamou zrak. Vrchol se zdá vzdálený jen na několik délek lana. Hřebenem ostrým jako břitva vystupujeme a opět sestupujeme. Do cesty se nám staví nové a nové věže a věžičky. Některé z nich obcházíme traverzy ve strmých skalních stěnách nad jižní stěnou, jiné přelézáme přímo po navátých sněhových převějích, vysunutých nad severní stěnou vysokou 2000 m. Pohled do této ledové stěny s hlubokými lavinovými brázdami a vysunutými séraky je fascinující. Zde končí naše horolezecká fantazie.

Strmý výšvih hřebene odděluje hluboká trhlina. Pokud se nechceme vrátit, není jiná možnost, než vylézt na levý okraj vysunutého séraku a tím pokračovat asi 80 m až na místo, kde dvě stěny trhliny spojuje navátý sníh. Opatrně přecházím doleva. Radan
s Milošem mne jistí z ledového hřebene. Ještě několik kroků a jsem na vysunutém séraku nad hroznou severní stěnou. Trhlina pode mnou odděluje sérak od vlastního hřebene. Cepínem sonduji – zdá se být vše v pořádku. Najednou to pode mnou prudce zaduní, zapraská. Radan přitahuje lano, Miloš bleskurychle přeběhne ke skalnímu výčnělku, já se snažím dostat zpět na hřeben. Tisíciny vteřin se zdají být nekonečné. Úlomky ledu narážejí na stěny trhliny. Není příjemné spadnout do tmavé trhliny bez dna a ztratit nenahraditelný cepín nebo brýle. Vše dobře skončilo. Most ‚sedl‛, upevnil se, můžeme pokračovat ve výstupu. Přelézáme dvě poslední věžičky zaváté sněhem. Důkladně se jistíme a soustřeďujeme se na každý krok.

Blízkost vrcholu nás vzrušuje jako nikdy předtím. Stopu vedeme z levé strany hřebene na jižní stranu ke skalám. Zde se hřeben svažuje dolů a potom opět stoupá, ale již ne tak vysoko. Vynořují se vrcholy pákistánské části Hindúkuše a tam vzadu osm tisíc metrů vysocí velikáni Karákóramu. 

Nejbližší bod vrcholu je vlevo na sněhové převěji, vysunuté asi 40 metrů nad severní stěnou. Je 28. srpna, deset hodin dopoledne, stojíme na vrcholu. Tělesné útrapy a únava posledních dní se ztrácejí v pocitu nesmírného štěstí. Slzy se nám tlačí do očí. Je to nejkrásnější pocit v mém horolezeckém životě. Podáváme si ruce a dlouho, dlouho nic neříkáme. Z batohu vytahuji malé vlajky – československou, afghánskou a moji oddílovou. Přivazuji je na topůrko cepínu. Je to nádherná, tichá oslava člověka, člověka myslícího, tvořivého, člověka, který obdivuje, dobývá...“

Nová cesta na Tirič Mír

V roce 1967 odcestovala do pákistánské části pohoří II. československá expedice do Hindúkuše. Veškeré předchozí expedice na nejvyšší vrchol Tirič Míru se pokoušely o výstup z jižní strany, kde byl relativně nejsnazší terén. Hlavním cílem čs. výpravy bylo zdolání vrcholu novou cestou, zcela nepoznanými severními údolími a stěnami. Hlavním úspěchem výpravy se stal celkově teprve druhý výstup na hlavní vrchol Tirič Míru s prvovýstupem SZ hřebenem a prvovýstup na panenský západní vrchol Tirič Míru. Dále také výstupy novými cestami na Dir Zom (6875 m) a Aghar Zom (6230 m). Výpravu opět vedl Vladimír Šedivý, účastníky byli Jan Červinka, Ivan Gálfy, Miroslav Jaškovský,  Jiří Mašek, Vlastimil Šmída, Ivan Urbanovič, Bedřich Roger (kameraman), biologové Pavel Rödl a Milan Daniel, Oldřich Mikšík (psycholog), Vilém Heckel (fotograf), Zdeněk Vlč (lékař).

ev1301-historie a 1239

Vyprávění Vlastíka Šmídy o průběhu výpravy: „Doprava čtyř tun vybavení včetně proviantu byla zajištěna zapůjčeným kamionem TATRA 138, jehož vedoucím řidičem byl Miroslav Dryák, někdejší hlavní šofér asijské cesty dvojice Hanzelka–Zikmund. Dopravní družstvo doplňovali ještě Jan Červinka, Miroslav Jaškovský a dr. Milan Daniel. Zbylí členové výpravy cestovali do Kábulu letecky, kam posléze dorazila i nákladní tatra. Stalo se tak 11. června 1967. Další cesta vedla přes Chajbarský půsmyk do pakistánského Péšávaru. Sem dolétají z Karáčí Vladimír Šedivý s Bedřichem Rogerem, a zde se připojuje k výpravě i styčný důstojník, kapitán pakistánské armády Tamur Ali. Lezecké družstvo získává posilu, jímž je příslušník karákóramského kmene Hunzů jménem Aman Aschraf. Je to vysokoškolák, kterého máme vyučit horolezeckému řemeslu. Dodávám jen, že Aman Aschraf se stal později nejpřednějším zdejším horolezcem a prvním Pákistáncem vystoupivším na Čogori (K2). Dnes mu patří prestižní cestovní agentura, zabývající se organizací a vybavením expedic, najímání nosičů nevyjímaje.

Oblast Tirič Mír patřila v té době k nejhůře přístupným lokalitám ve velehorském uzlu Pamír – Karákóram – Himálaj. Stačí zmínit, že ještě tehdy zde existovalo několik údolí, do nichž se nepodařilo proniknout ani militantnímu islámskému náboženství. Možnosti našeho kamionu definitivně skončily ve městě Dir na úpatí Hindúkuše. Před námi byl 3200 m vysoký Lowari Pass, ještě teď koncem června zcela pokrytý zimním sněhem. Došlo k prvnímu transportu s najatými nosiči. Ten proběhl skoro bez problému, nebýt zcela osudové příhody. Jedna z přepravních beden obsahovala vysílačky, o nichž se přidělený nosič zřejmě domníval, že to jsou transistorová radia. Zmizel jak nosič, tak i bedna s vysílačkami vzdor tomu, že islám krádež přísně zakazuje. V další činnosti výpravy se absence radiového spojení podílela na řadě vážných komplikací.

V údolí na severní straně průsmyku se podařilo najmout dva jeepy, s jejichž pomocí se uskutečnila kyvadlová přeprava lidí i materiálu do Chitralu. Sice místy šířka terénní cesty vysekané ve skalních úbočích, byla stejná jako samotný rozchod kol, avšak ve zdraví jsme dosáhli Chitralu v nadmořské výšce pouhých 1500 m. Chitral je správním střediskem oblasti, do něhož spadá i masiv Tirič Míru. Před sebou jsme nyní měli kaňon ledovcové řeky Mastuj a více jak týdenní pochod uzoučkou stezkou s karavanou vyzáblých oslíků. Krajina veskrze aridní, charakterizovaná geografickým výrazem horská poušť. Sem tam kamenná vesnička se sporadicky se vyskytujícím morušovým stromem. Znovu se před námi zvedá mohutný skalní hřeben a v něm sedlo Zani s nadmořskou výškou Matterhornu. Následuje sestup jako do studny a o 3000 m níže je vesnice Shagram, kde jsme znovu najali nosiče, tentokráte už s požadavkem dorazit až do základního tábora. Jak se zakrátko ukázalo, nepostrádal další pochod dramatické situace. Především došlo dvakrát ke stávce nosičů. Druhá z obou stávek propukla jednu pochodovou etapu před základním táborem a pořádně zamíchala rozpočtem výpravy. Nicméně dne 26. června stojí první stany základního tábora, což lze za daných podmínek považovat za úspěch.

Klíčový třetí výškový tábor

Tábor byl rozbit těsně pod soutokem horního a dolního Tiričského ledovce v nadmořské výšce 4100 m. Na sever od něj se rozkládal rozlehlý Istor-o Nal (7389 m) a v dálce na severu, na samotné afghánské hranici pak masiv věhlasné sedmitisícovky Nóšaku.
Ještě v posledních červnových dnech byly zahájeny rekognoskační výstupy, jejichž hlavním posláním bylo stanovení základní trasy a také primární strategie. Samozřejmě k tomu přistupovala nutnost získat dostatečnou aklimatizaci. Spolu s Amanem Aschrafem jsem byl pověřen průzkumem oblasti Tirich Lower Gletcher, jak byl na britské mapě označen Dolní Tiričský ledovec. Jeho průstup se sice jevil jako nejkratší cesta k dosažení vrcholu, jak však ukázal výstup na jeho horní patro, zdolání vstupního ledopádu bylo nejen značně objektivně nebezpečné nýbrž i abnormálně technicky obtížné. Naše pozornost se tedy obrátila na Horní ledovec. Ten byl sice skoro dvakrát delší, stoupal však relativně rovnoměrněji, bez abnormálních ledovcových zlomů. Současně skýtal možnosti aklimatizačních výstupů na šestitisícovky lemující jeho západní okraje. Hned v počáteční fázi aklimatizačních aktivit byl
v ohybu ledovce  instalován tábor č. 1, a dále nad ním v jižním směru, už nad ledovcovým prahem, důležitý tábor č. 2 ve výšce 5500 m pod štítem Aghar Zom (6230 m). Později, když si již organismus uvykl výšce, bylo v našich možnostech překonat v jednom dni úsek ze základního tábora rovnou do tábora 2. Během údobí budování postupových táborů panovalo celkem ucházející počasí, občas narušené sněhovou vánicí či vichřicí. Prakticky celé horolezecké družstvo se podílelo na zřízení třetího výškového tábora. Ten pozůstával ze dvou stanů, krčících se pod skalním převisem v bezprostřední blízkosti sedla mezi panenským štítem Dir Zom (6775 m) a masivem hlavního vrcholu Tirič Míru. Jeho výška byla přibližně 6500 m. Tento tábor lze označit za klíčový prvek v konečném náporu na hlavní vrchol. Z něj také vyrazila skoro kompletní horolezecká sestava na poslední aklimatizační výstup, na Dir Zom. Po jeho zdolání sestoupili všichni ke krátkému odpočinku do tábora 2.

Pět horolezců v dvoumístném stanu

Závěrečný útok započal za mrazivé noci z 16. na 17. červenec 1967. Pětice Gálfy, Urbanovič, Jaškovský, Červinka a Šmída stoupala strmým ledovým svahem o sklonu 60 až 70 stupňů směrem k ústí obrovitého skalního komínu. Samotný komín se ve své nejhornější části změnil v ledový kuloár. Jeho skalní úsek se odbýval v obtížnosti III až IV (dle Welzenbachovy stupnice) a byl vlastně diretissimou vedoucí do sedla mezi hlavním vrcholem a skupinou západních vrcholů Tirič Míru. Silný mráz ztěžoval lezení, už tak vyžadující poctivé skobování ve skále zalité ledovou glazurou. Družstvo, složené z jedné dvojky a jedné trojky, v závěru dne, už po setmění, dorazilo do onoho sedla. Jeho nadmořská výška přibližně 7200 m se opírá o pouhý odhad. Takto byl zřízen poslední výškový tábor, pozůstávající z jednoho stanu, v normálních podmínkách dvoumístného. Aby se do něj směstnalo pět osob, museli jsme jej snížit o postranní podsady. Tím se rozšířila plocha podlahy a pět chlapů se postupně nasoukalo dovnitř, přičemž těla ležela střídavě hlavy – nohy. Následovalo vaření čaje na jednom miniaturním vařiči do pozdních nočních hodin. Po několika hodinách mizerného spánku, či vlastně jakéhosi polospánku, přišel o 2. hodině ranní neúprosný budíček. Byla jasná hluboká noc a měsíc poeticky ozařoval okolní velehorský svět. Mráz byl třeskutý, panovalo však bezvětří. Všechno vyžadovalo hodně času, zejména sbalení horolezecké výbavy a připevnění maček. Ještě, že boty jsme si ponechali celou noc na nohou. Itinerář dalšího postupu byl jednoznačný. Napřed zdolat ledový hřeben, zakrátko přecházející do mixu bez výraznější obtížnosti, přibližně jen II–III. Celou dobu bylo možné postupovat ve smyčkách, zvedl se však velmi nepříjemný ledový vítr. Jen ta výška po čertech pomalu přibývala. Konečně není kam stoupat. Ostatně všech pět nás už stojí na plochém hlavním vrcholu vysněné hory. Jsou čtyři hodiny odpoledne pákistánského času, datum 19. červenec 1967. Viditelnost je jedinečná, východní obzor zdobí řetězec karákóramských obrů a o něco jižněji pak nejzápadnější výspa Himálají, masiv Nanga Parbatu. Ještě pár fotografií a rychle dolů.

Tirich Mir West

Sestup byl moc a moc pomalý. Kumulovala se únava a zakrátko se setmělo. Bez čelovek, dalo by se říci skoro po hmatu, jsme se hodinu před půlnocí dovlekli do našeho přihrbeného stanu. Kupodivu další noc v táboře IV byla podstatně lepší té první. Asi vyčerpání z předchozího dne nás tak dobře uspalo. Ráno jsme se probudili do jasného slunečního dne plného pohody. Útrapy předešlého dne byly zapomenuty a po relativně vydatné snídani se ocitla na pořadu dosud panenská sedmitisícovka, Angličany pojmenovaná Tirich Mir West. Vedla na něj schůdnější cesta, než byla ta včerejší na hlavní vrchol. Vlastně jenom firnový hřeben, navíc příjemně ozářený dopoledním sluncem. Mirek Jaškovský se necítil moc dobře a rozhodl se odpočívat. Naše útočné družstvo se nyní skládalo jen ze dvou zbylých dvojic. Hned po několika desítkách metrů předchozí optimismus poněkud ochabl. Přece jenom se přihlásila o slovo únava z včerejška. Nakonec však přišel závěrečný úsek ledového hřebene, a byl zde lidskou nohou nepoznamenaný západní vrchol Tirič Míru (7487 m). Jeho nejvyšší část byla tvořena ledovým nožem, na němž se dalo sedět jen rozkročmo. Počasí bylo ještě lepší než předchozího dne a vládla opět báječná viditelnost. Těsně před setměním jsme zpět u stanu, kde nás s navařeným čajem vítá Mirek. Všichni se objímáme a jsme rádi na světě. Sestupy jsou velice často spojeny
s nejrůznějšími tragediemi, zejména v případě horolezeckých expedic. Podepisují se na nich jak přestálé útrapy, tak zrádný pocit psychické úlevy. U vědomí toho bylo naše následné slaňování onoho neblahého skalního komínu takřka celodenní záležitostí. Avšak ještě před nástupem noci přijímáme gratulace kamarádů, čekajících nás dole, před 3. výškovým táborem. Tím vlastně skončila sportovně vypjatá fáze expedice. Poněvadž nosiči pro zpáteční pochod byli objednáni dlouho dopředu, nezbývalo než vyčkat jejich příchodu. Ten čas do závěrečného balení jsme vyplnili lízáním si ran. Byl zde Honzův pneumotorax, moje omrzliny, Jirkovy následky horské nemoci a celá řada dalších neduhů a nejrůznějších šrámů, utrpěných v průběhu těch hektických dnů. Až přišla sobota 12. srpna a s ní rozloučení s tímto nezapomenutelným koutem Střední Asie. Snad zbývá už jen dodat, že návrat domů byl opět dlouhodobou záležitostí, neboť nás čekala v Diru naše tatra, s níž jsme v plné sestavě cestovali po ose domů. Tehdejší státní hranici v Petržalce jsme přejeli v posledních zářijových dnech onoho pro nás tolik památného roku 1967“.  

Významné úspěchy zaznamenala také v roce 1969 Bratislavská expedícia Hindúkuš 69. Působila v údolí Horního Tiričského ledovce. Účastníky byli T. Šurka (vedoucí), I. Fiala, M. Mereš, J. Psotka, M. Šajnoha, M. Zaťko, J. Zaťko, M. Šimunič (lékař). Hlavním cílem výpravy byl prvovýstup SV pilířem na V vrchol Tirič Míru. Po průzkumu úseku Dolního Tiričského ledovce dvojicí Fiala – Šajnoha, se snaha o prvovýstup ukázala jako nereálná. Náhradním cílem se stal třetí nejvyšší štít Hindúkuše –
Istor-o-Nal (7403 m). Západním hřebenem po vybudování dvou výškových a jednoho „útočného“ tábora nakonec dosáhli vrcholu M. Mereš a J. Psotka. Dalším výsledkem výpravy byl prvovýstup na štít Lesabar Zom 6000 m.

Tím se uzavřelo první pětileté působení našich lezců v Hindúkuši. Další úspěchy přinesla 70. léta. O tom příště. 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group