ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SLUNCE

 

Když se jednoho dne kynik Diogenés vyhříval na slunci před svým sudem, domníval se v duchu své filozofie, že mu tento svět nemůže poskytnout větší blaho. Proto když k němu přistoupil Alexandr Veliký a zeptal se, jaké přání by mu mohl vyplnit, řekl Diogenés: "Ustup mi prosím ze slunce, děláš mi stín. To jediné si přeji."

 


Paprsky životodárného slunce byly pro něj skutečně největším bohatstvím. Nedivím se mu. Všimněte si někdy té žhavé koule v pravé poledne, jak sálá do rozpálené země, toho sladkého oranžového pomeranče, jen jej nakousnout, těsně před západem, toho bledého odrazu skrze měsíc za jasných nocí a toho jásavého úsvitu s orosenou trávou.

 

Zastiňuji si tvář, aby mě neoslnilo, a napadá mě otázka, jestli je na Zemi život proto, že jej dává Slunce, nebo bylo-li stvořeno Slunce, aby dávalo život Zemi. Je to náhoda, že vesmír umístil svou hvězdu přesně do míst, odkud oživuje Zemi? Je v nekonečném vesmíru ještě jiná taková hvězda jako naše Slunce? Všimněte si, že říkám naše, jako by nám patřilo...

 

Ale slunce není jen filozofem, je také básníkem. Když dokáže projasnit kapky rosy na drobných lístcích kopretin, na jemných pavučinách poutníků mezi větvemi bezového keře, na borůvkách přichystaných do drobenkového koláče, na obilí, z kterého už voní chleba, na římsách renesančních zámků, na jabloních, odkvetlých pampeliškách a kamenech, na jehličí v mraveništi. Když dokáže rozeznít namrzlý sníh jako sonátu stříbrných zvonků, hladinu jezera pokrýt hromadou zlatých zrcátek. Když se dokáže vtisknout do naší kůže na písečné pláži, takže naše těla pigmentem rozkvétají, ohřát vejce za sklem jedoucího auta, že se dají hned jíst, zapálit oheň, vysušit nevlídnou bažinu, rozpálit písek pouští, rozlít nad mořem zlatavý jazyk svého stínu. Ne, to není kouzlo, to je poezie.

 

Když v roce 1874 namaloval francouzský malíř Claude Monet obraz "Dojem, východ slunce", položil tím základ směru tehdy posměšně nazývanému impresionismus. To si říkáme teď, ale když se Monet díval na východ slunce a potom ho namaloval, myslel hlavně na sílu, kterou ten okamžik dává, myslel na barvu vycházejícího slunce, která prosycovala prostor, teplou, žhavou a silnou, ale přitom vyváženou. Seděl možná na kraji Seiny, nebo na pařížském chodníku, možná někde na venkově pod platanem, možná u moře pod tamaryšky a palmami, to není důležité.

 


Slunce tedy není jen filozofem a básníkem. Je také malířem. Umělcem dynamickým, přesto pečlivým, démonickým, přesto dobrým, vrtkavým, přesto vytrvalým. Slunce je malířem všech barev světa. Někdy v ostrých kontrastech, jindy ve změti odstínů. Jeho paleta je nekonečně pestrá. Dává světlo všem věcem tohoto světa, abychom je viděli po svém, živé a přirozené, ne jako sádrové odlitky dokonalých antických soch. Dává také stíny, abychom dokázali ocenit jasnost světla. Dává trávě zelenou a sněženkám bílou, hroznům šťávu a jahodám sladkost pro mlsné jazýčky dětí.

 

Zastavte se někdy na své cestě tímto světem, zvedněte hlavu, trochu si dlaní zastiňte tvář a zadívejte se do slunce. Nebojte se ráno slunce pozdravit a večer se s ním rozloučit. I když téměř jistě víte, že zítra znovu vyjde.
září 1999

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group