ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Dobrodruhem v Afghánistánu

 

TEXT: Aleš Gill, FOTO: V. Popelka

Lze se vůbec vydat do válkou rozervané země na normální vandr? S batohem na zádech, bez průvodce a vojenského doprovodu na každém kroku? My jsme to zkusili. A přežili jsme.

Jako před každou cestou jsem se sám sebe ptal – co o navštívené zemi vím. Lovím v paměti, co se v Afghánistánu stalo – v osmdesátých letech válka a sovětská okupace, na přelomu století vláda Tálibánu. Vím, co v Afghánistánu je – od roku 2001 válka s terorismem, občas nějaký bombový útok v Kábulu. Přestože se v médiích slovo Afghánistán skloňuje ve všech pádech, málokdo z nás ví něco víc. Možná si vzpomeneme na „rozvinuté zemědělství“, zejména pak mák a konopí. Víme, že je tam někde provincie Lowgar, kde pomáhá i naše armáda, a že problémové jsou zejména město Kandahár a provincie Helmand a Vardak.

ko1210 afghanistan dsc06924

Podařilo se mi dát dohromady skupinu dobrodruhů, kterým, stejně jako mně, informace z médií nestačí. Chceme vědět víc. Nechceme jet s cestovkou (a že takové zájezdy opravdu existují), rádi bychom byli v úzkém kontaktu s místními, a tak chceme jet s batohy na zádech normálními autobusy jako místní. Nechceme bydlet v hotelích s obrněnými transportéry u vchodu, chceme bydlet tam, kde se ubytovávají Afghánci. Pražská ambasáda nám vyšla vstříc – po vysvětlení našeho záměru jsme bez problémů dostali víza, cesta byla tudíž otevřená.

Návštěva Afghánistánu byla součástí cesty po Střední Asii, do země tedy vstupujeme netradičně nikoliv na kábulském letišti, nýbrž pěšky, přes hraniční most přes řeku Amudarju, z Uzbekistánu. Jezdí tudy převážně vlaky a kamiony, čtyři Evropany s batohy na zádech tady nemají každý den. Vyzbrojeni pasy, vízy a dvojmo vyplněnými celními deklaracemi procházíme důkladnou kontrolou. První Afghánec, který nás vezl mezi uzbeckou a afghánskou částí přechodu, nás poměrně potěšil – jak s ruštinou, tak s angličtinou bychom si měli vystačit.

Po horské dálnici

Poměrně snadno se nám daří najít ubytování v Mazáre Šarifu, moderním městě s rovnoběžnými ulicemi a s hlavním centrálním náměstím, na kterém v parku stojí komplex Modré mešity a svatyně proroka Alího, který je tady podle jedné z verzí, kterou zastávají především místní, pohřben. Do mešity ani svatyně jako jinověrci nesmíme, můžeme pouze nakouknout. Samotné exteriéry jsou nicméně impozantní, a protože je město poměrně nové a o moc více atrakcí nenabízí, jsou jak chrámový komplex, tak i přilehlý park oblíbeným cílem místních mužů a dětí. Žen je vidět pomálu, a když, tak od hlavy k patě zahalených. Muži jsou většinou oděni tradičně po afghánsku, prosazuje se ale i téměř evropský styl. Chodí se sem modlit nebo jen posedět v parku a zakouřit dýmku či poklábosit s přáteli.

Den v Afghánistánu začíná s voláním k první modlitbě hodinu před východem slunce. Pro nás to znamená zejména to, že je čas opustit hotel a začít hledat dopravu do Kábulu. Autobusy podle všech dostupných informací odjíždějí mezi druhou a šestou ranní, nejpozději v pět bychom tedy měli být na cestě. Pětisetkilometrová cesta trvá od osmi hodin inšallah – tedy dá-li bůh, po hodin dvanáct i více. Vede totiž přes přes 3878 m n. m. vysoký Salanžský průsmyk v pohoří Hindúkuš, který může být, přestože je květen, nevyzpytatelný. Pokud je průsmyk zavřený, jezdí se náhradní, tzv. starou, cestou. Tou to trvá dva až tři dny.

Z nabídky místních autobusů, které kdysi brázdily důmyslný systém německých dálnic – stále si zachovávají originální polepy „Touristisch...“ nebo „...Reisen“ – vybíráme jeden ze zachovalejších, dokonce s funkční klimatizací, a vyrážíme nádhernou krajinou jihovýchodním směrem. Prvních pár hodin je zřejmě rychlostní zkouškou, asfalt je kvalitní, náš řidič předjíždí stylem Fernanda Alonsa a žádná rovinka pro něj není příliš krátká. Polovinu cesty máme za sebou snad po třech hodinách, nicméně povrch silnice se začíná horšit, asfalt nahrazuje uježděná hlína, kameny a všudypřítomné bláto. Kolem jedenácté zastavujeme, již obklopeni pohořím Hindúkuš, v poslední čajchaně před průsmykem, a z posunků místních – pán na hraničním přechodu jazykové schopnosti místních opravdu přecenil – chápeme, že bude dostatek času dát si čaj i nějakou místní lahůdku. Volíme místní variaci kebabu, ražniči na jehle pečené na dřevěném uhlí, ze skopového masa s játry, s nezbytnou cibulí a kořením. Jako tradiční příloha je zde opravdu výborný chleba, afghánský nám připadá ještě lepší než sousední uzbecký.

ko1210 afghanistan dsc08207

Jednoduchý řidičák

Salanžský průsmyk není místo pro slabší povahy. Samotné serpentiny vlnící se krajinou, skála na jedné, rokle na druhé straně, to je něco, na co jsme byli připraveni. Co jsme ovšem nečekali, je intenzita dopravy, jaká tady panuje, zejména počet kamionů naložených převážně ropou, které zásobují z postsovětských republik afghánský jih.

Afghánští řidiči jsou srdcaři, vesměs dodržují jen základní pravidlo – jezdí se vpravo. Ale ani to neplatí univerzálně. V tříkilometrovém Salanžském tunelu, který Sověti prokopali v nepřístupných horách, širokém sedm metrů, tak jedou v každém směru dvě auta, z toho obvykle dva kamiony, jeden autobus a jedno osobní auto. Že se sem nemohou vejít? Nemohou, takže se různě pouštějí, předjíždějí, hlavně ale troubí. Tříkilometrová cesta tunelem tak trvá klidně půl hodiny. Že tunel není větraný, nemá únikové východy nebo značení a je v něm oblak výfukových plynů hustý tak, že by se dal krájet, už asi ani není třeba dodávat.

Když po třinácti hodinách na cestě přijíždíme do Kábulu, začíná se slunce povážlivě sklánět k obzoru a máme docela problém najít hotel. Buď mají plno, nebo nás nechtějí ubytovat, protože jsme cizinci. Už včera jsme si vyzkoušeli, že policie v noci obchází hotely a provádí, zřejmě namátkové, kontroly. Už vám uprostřed noci bušil na dveře pokoje po zuby ozbrojený chlapík s kalašnikovem v ruce? Taxíkář nás vozí k hotelům, které zná, kde se běžně ubytovávají cizinci. Počtem hvězdiček a tím pádem cenou ovšem převyšují naše cenové možnosti. Nakonec se nám ale daří najít rozumný hotel bez ochranky a s ochotným mladíkem na recepci, který nám poskytne pokoj, a hned donese i čaj.

Čaj, kam se podíváš

Čaj je nezbytnou součástí místní kultury, pije se všude, a to buď černý nebo zelený, obvykle neslazený a bez západních příkras jako mléko nebo citron. Stojí pakatel, anebo je zdarma úplně, třeba v podniku vedle našeho hotýlku. Z ulice může neznalého kolemjdoucího zmást svým názvem „KFC“ a logem s plukovníkem Sandersem, nicméně uvnitř je stylově vybaven koberci, na kterých odpočívají místní, kouří vodní dýmku, popíjejí čaj a baví se nebo sledují fotbal. Oficiální název podniku je na zdi – Kabul Fried Chicken – a podle jídelníčku vidíme, že kromě kbelíku křidélek si zde můžeme dopřát hamburger nebo pizzu.

V Kábulu jsme strávili tři dny, a za tu dobu jsme centrální město prochodili křížem krážem. Centrum tvoří síť pravoúhlých ulic a přesto, že některé jsou v délce někdy i několika bloků uzavřené, aby tak vytvořily hlídané superbloky ambasád a ministerstev, je pohyb po něm i podle velmi jednoduché mapky snadný. Na okraji centra, za řekou Kábul, je bazar, který opravdu dýchá Orientem tak, jak jsme si jej vysnili z knih Karla Maye. Změť uliček, kde se prodává všechno, na co si jen vzpomenete – od oblečení přes nádobí, koření, živá kuřata, sýry, domácí potřeby ke knihám, zákazníci smlouvají a obchodníci živě gestikulují. Samozřejmě, pokrok nezastavíš, takže i tady je 21. století – můžeme si koupit pračku, mikrovlnku nebo mobilní telefon. Je to bazar pro místní, nic takového jako suvenýry, které známe z bazarů v Marrákeši, Istanbulu či Damašku tady nenajdeme. Zatím se tady s turisty nepočítá. Příslušníci misí v rámci operace Trvalá svoboda a přítomných nevládních organizací zřejmě nakupují ve sterilních supermarketech – jeden takový máme přímo před hotelem.

Otevřely se nám oči – pokud chceme vidět pravý Kábul, musíme ven z centra, pryč od zdí, závor, nekonečných kilometrů žiletkového drátu a kalašnikovů. Obloukem se vyhýbáme americké ambasádě a vyrážíme na sever, na návrší, ze kterého si můžeme udělat představu o městě. Město leží v nadmořské výšce zhruba 1900 metrů nad mořem, pro našince tedy poměrně vysoko.
Životnost člověka?

Dosud jsme chodili všude pěšky, a až na několik ne úplně příjemných kontrol, kdy po nás chtěli novinářský průkaz, protože nemohli pochopit, že bychom byli jenom obyčejní turisti, jsme se cítili velmi bezpečně. Slyšel jsem, že se mezi spojeneckými vojáky, kteří se do Kábulu odvažují pouze ozbrojeni a v neprůstřelné vestě, traduje, že životnost člověka na ulici je jedna hodina. My jsme se po městě pohybovali pěšky tři dny a největší riziko jsme pociťovali z nezakryté kanalizace a přecházení širokých bulvárů plných troubících aut.

Pro návštěvu kábulského muzea ve schované, neoznačené, na první pohled nezajímavé budově na samém okraji města, jsme ale museli použít taxi. Vyznat se v síti lokálních autobusů může opravdu jen místní. Muzeum utrpělo při řádění Tálibánu, kdy byly zničeny i obě známé sochy Buddhy v údolí Bamjánu, obrovskou ránu. V národní galerii se kurátorům ještě podařilo zachránit desítky „závadných“ děl jejich prostým přemalováním vodovými barvami na neškodné krajinky, u třírozměrných exponátů v muzeu toto bohužel nebylo možné. Řada exponátů tak byla zničena a ostatní rozkradeny, takže dnešní expozice sestává z darů jiných světových muzeí, fotografií a archeologických nálezů z poslední dekády.

Pro cestu zpět do centra volíme autobus, který jede přibližně správným směrem – k Báburovým zahradám. Přestože všichni místní již vystoupili, plativše 3 afghání, autobus s námi jede dál, až nás vysazuje u Báburových zahrad. Netušíme, jak systém funguje, jeli jsme asi tři kilometry sami na místo, které jsme si řekli. Platím 50 afghání, což mi přijde přibližně adekvátní. Výběrčí děkuje, zdraví nás a ukazuje nám vchod. Později nám dochází, že jsme si asi za 1 dolar pronajali autobus. U zahrad potkáváme dvojici studentů z nedaleké univerzity, mladé kluky kolem dvacítky, se kterými si dáme vydatný oběd v jedné z místních restaurací, a vzhledem k jejich znalosti angličtiny probíráme různá témata, od politiky a názorů na Američany či Rusy, které oni znají jenom z vyprávění, po informace o zapojení Armády České republiky na rekonstrukčních pracích.

Nádech starověku

Poslední místo, které chceme vidět před odjezdem, je Balkh. Starověká Baktrie, jedna z nejvýchodnějších výsep obrovské říše Alexandra Makedonského a významná křižovatka na Hedvábné stezce. Po několika epidemiích malárie a moru bylo v podstatě opuštěno, veškerá jeho moc se přesunula do sousedního Mazáre Šarifu, a z popela se zvedá až v posledních desetiletích. Vidět je to zejména na síti ulic – centrum tvoří kruhová ulice, uprostřed které je park, místo odpočinku a zábavy dětí, které hrají kriket, v celém regionu jeden z nejpopulárnějších sportů, a dále mešita a hřbitov. Od centra vybíhá osm ulic navzájem pospojovaných několika dalšími soustřednými kruhovými ulicemi.

Severní radiála vede z „nového města“ do původní Baktrie, ze které zbyly jen základy domů. Kolem města byl, a v podstatě pořád je, prstenec přibližně deset metrů vysokých hradeb tak, jak jej známe z jiných měst Hedvábné stezky, například z uzbecké Chivy. Město bylo ale nesrovnatelně větší, průměr je určitě přes dva kilometry, mohlo tedy být pětkrát větší než Jeruzalém. Dnes leží opuštěné na nádherných, trávou porostlých pláních, kde se prohánějí místní mladíci na koních, motorkách a v oprýskaných japonských autech. Místní mládež, se kterou jsme se dali do řeči, už o zašlé slávě nic neví. Neví, že město je jedním z nejstarších na světě, určitě nejstarší v Afghánistánu, a že hrálo důležitou roli v celém regionu.

Víme, že se to změní. Válka skončí, přijdou archeologové, přijde UNESCO, přijdou turisti, přijdou západní peníze. Ty dnes Afghánistán zoufale potřebuje. Oblasti, které jsme viděli, totiž patří mezi těch několik, které lze navštívit bezpečně. Všude jinde se stále drží Tálibán se svou partyzánskou válkou. Rádi bychom navštívili i další místa – výklenky po sochách Buddhů v Bamjánu, Národní park Band-e-Amir, město plné historických památek Herát na západě země, u hranic s Íránem. Nezbývá tak než věřit, že se situace uklidní a bude možné po zemi cestovat bezpečněji a svobodněji. Snad to nebude trvat dlouho.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group