ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ukradené děti

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

Marcos Suárez Vedoya z Buenos Aires si jméno i obě příjmení změnil, když mu bylo třicet. „Zvykl jsem si rychle. Jako bych jméno Marcos měl od narození v sobě,“ říká. Nebyl za tím žádný rozmar. Jen se vrátil k tomu, jak ho pokřtili jeho rodiče předtím, než je tajná policie argentinské diktatury nechala na konci roku 1976 zmizet. Tehdy roční batole místo předání nejbližším příbuzným skončilo se zfalšovanými dokumenty v cizí péči. Podobně dala vojenská tyranie do rukou svých stoupenců na čtyři stovky potomků levicových rebelů, které brutálně zabila.

Dosud se našlo 105 ztracených dětí, jimž je dnes přes třicet let. „Já jsem číslo 85. Byl jsem výjimečný v tom, že si mě přisvojila zdravotní sestra. Všichni ostatní byli v rukou vojáků či policistů. Často to byli ti, kteří se podíleli na mučení a vraždění jejich rodičů,“ vypráví Suárez. „Ta žena, která tvrdila, že je moje matka, mě vychovávala se svou setrou. Odmala jsem se ptal po tátovi, ale vždycky mi jen řekli, že zahynul při nehodě. Ale nikdy o něm neřekli žádné podrobnosti. Měl jsem proto podezření, že nejsem jejich. V pubertě mě napadlo, že bych mohl být jedním ze zmizelých dětí,“ dodává.

ko1210 tema argentina otvirak buenos aires - madres de plaza de mayo

Mrtvoly v základech

Krutovláda uniforem skončila v roce 1983 a naplno se začalo mluvit o zločinech nejkrvavějšího režimu v dějinách Latinské Ameriky, který připravil o život nejméně deset tisíc osob. Maximální odhady mluví až o trojnásobku. K určení přesného počtu chybí nejen dokumenty, ale i mrtvoly. Vojáci je totiž jako pádný důkaz své viny schovávali pod betonem nových budov, nebo je opatřené zátěží shazovali z vrtulníků do Atlantiku. Mezi oběťmi byli převážně mladí lidé, takže mnohé z dívek byly v době svého zadržení těhotné. Jejich věznitelé je nechali porodit, matku pak zabili a jejího potomka si přivlastnil někdo z nich pod smyšlenou identitou, aby z dítěte nepřítele státu vychoval „spořádaného Argentince“.

„Ten, co si mě přivlastnil, se jmenuje Norberto Bianco,“ říká u šálku kávy další mladý muž, Pablo Casariego Tato, který si po odhalení své skutečné identity pozměnil pouze příjmení. Bianco je v Argentině známá firma. Působil jako doktor v tajném žaláři Campo de Mayo, kde byly umučeny stovky protivníků. On se na tom také podílel, což mu ve dvou případech soudy dokázaly a poslaly ho, tak jako i nejvyšší představitele tyranie ke dlouhým trestům za mříže. Pablo, který se narodil právě v Campo de Mayo, o svém domnělém otci mluví tiše, bez jediné známky emocí: „Choval se ke mně dobře, to si nemohu stěžovat. Dokonce mi i mé sestře přiznal potom, když jsme po návratu demokracie do vlasti uprchli do Paraguaye, že nejsme jeho.“ Nicméně dobrý vztah k němu nemá a do kriminálu ho navštěvovat nechodí.

Ani Marcos Suárez ke svým přisvojitelům vřelé city nechová: „Ač mi dávali všechnu lásku, cítil jsem se celé dětství, jako bych u nich byl jen na návštěvě. Vždyť celou dobu mi přes opakované otázky lhali,“ zlobí se i teď a nechce o nich příliš mluvit. Radši vypráví to, co se dozvěděl o svých pravých rodičích. „Patřili k montoneros (příslušníci radikální levice, kteří se i pomocí násilí snažili o revoluci). V době jejich zmizení bylo tátovi 21 let a mámě 20 let. Oba studovali medicínu,“ líčí hrdě Suárez a dodává, že přes jejich mládí byl chtěným dítětem. „Stejně jako jiní montoneros si uvědomovali, že jim jde o život, a tak se snažili zanechat svoji biologickou stopu.“
Zatímco Casariego i Suárez, kteří pracují v jedné kanceláři na ministerstvu spravedlnosti, omezili svoje kontakty s těmi, kteří si je protiprávně přisvojili, María Eugenia Sampallová zašla dál. Ty, které léta mylně považovala za své rodiče, dohnala k soudu, jenž je v celým národem sledovaném procesu za obchod s lidmi a falšování identity poslal na osm, resp. sedm let do vězení. Letos v červenci byli za stejný zločin odsouzeni i dva nejvyšší představitelé junty Jorge Videla a Reynaldo Bignone, kteří už nyní sedí v žaláři na doživotí za jiné zločiny.

Z babiččiny krabičky

Za to, že všichni tři mohli objevit svoje skutečné kořeny, mohou jejich babičky, které se nenechaly odradit arogantním mlčením policie. Sdružily se do hnutí „Babičky z Květnového náměstí“, pátraly po nemocnicích a sirotčincích, vytvářely databázi zmizelých vnoučat. Vystříhávaly ze starých fotek svých ratolestí a jejich partnerů jejich oči, obočí, uši, ústa, brady a vzájemně je kombinovaly, aby vyzkoušely různé varianty, jak by jejich vnouče mohlo vypadat. Tuto dost nespolehlivou metodu v 90. letech nahradil pokrok na poli genetického výzkumu. Testy DNA dokážou ve vzorcích krve levně, rychle a spolehlivě odhalit příbuznost. Prarodiče proto vytvořili databázi se vzorky DNA, v níž mladí lidé narození od poloviny 70. do počátku 80. let, kteří mají podezření, mohou podle své krve hledat příbuzné.

ko1210 tema argentina lacienciadelreggae.blogspot.com

Zdánlivě snadné, ale pro ukradená vnoučata to je těžké rozhodnutí. Není jednoduché pohlédnout pravdě do očí. Pablo Casariego samozřejmě s ohledem na známost svého údajného otce tušil, že je nejspíše potomkem obětí režimu, ale testu DNA se vyhýbal. „Až manželka mě přesvědčila, abych to postoupil. Chtěla, aby naše miminko nosilo mé skutečné příjmení,“ říká.

Ani Suárez se k testu nehrnul: „Dlouze jsem o tom mluvil s kamarády, až mě k tomu v polovině roku 2006 dokopali. Když mi pak volali z organizace Babičky z Květnového náměstí, že si mám přijít druhý den pro výsledky, nejdřív jsem se z toho vymluvil. Bál jsem se pravdy, ale nelituji toho. Teď už můžu umřít. Vím, kdo jsem.“ A taky nyní ví, že je ve skutečnosti o rok starší, než uváděly jeho dosavadní papíry.

„Když jsem se setkal se svými čtyřmi prarodiči, v prvních minutách to byly jen výkřiky radosti. V takových chvílích schází slova. Nyní už mám jen jednoho z nich. Lituji, že jsem si test neudělal dříve a nemohl si jich tak více užít,“ říká Suárez. Mnoha ze 106 „nalezenců“ však nebylo dopřáno ani to, a už se setkali pouze se sourozenci, strýci či bratranci. Doposud se jen jednou poštěstilo, aby se ztracené dítě sešlo se svým otcem, který před represáliemi vojáků stihl utéct do azylu v zahraničí.

Stát, kterému od roku 2003 vládne levicový prezidentský pár, se pustil do odškodňování těch, kteří byly zločiny jeho ozbrojených složek v 70. a 80. letech postiženi. „Dostal jsem 100 tisíc dolarů, které jsem investoval do domu. Samozřejmě je to hodně peněz, ale dá se vyčíslit to, že nás připravili o oba rodiče?“ ptá se Casariego.

Téma odcizených mimin je jedním z nejcitlivějších v moderní argentinské historii. Věnuje se mu řada historických i beletristických knih. Působivý film s názvem Oficiální verze, který vypráví příběh jedné nelegálně osvojené holčičky, dokonce získal v roce 1986 Oscara pro nejlepší cizojazyčný snímek.

O zfilmování si říká i příběh, kterým žila Argentina v roce 2011. Dotýká se jedné z nejmocnějších osob v zemi, Ernestiny Herrerové Noblové. Tato žena vlastní mediální koncern Clarín, do něhož spadá řada zdejších periodik i televizních kanálů. V době diktatury, kdy média Clarínu psala podle zadání oprýmkovaných politiků, jeho majitelka podivně adoptovala chlapce a dívku, které jí prý někdo neznámý zanechal v košíku za dveřmi.

Pro Babičky z Květnového náměstí je jasné, že se jedná o potomky jejich zavražděných ratolestí. Jenže Felipe a Marcela, kteří jsou nyní dědici stamilionů z vysoce výdělečného podniku, o tom nechtěli ani slyšet a odmítali podstoupit test DNA. „Babičky“ je proto daly k soudu, který jim po dlouhém procesu nařídil odběr krve k přezkoumání. Argentinci už se škodolibě těšili na senzaci, jenže se ukázalo, že žádný z 1500 vzorků v databance neodpovídá krvi Felipeho a Marcely. „Ale to neznamená, že nejsou z generace ukradených dětí. Spousta rodin byla vojáky kompletně vyvražděna,“ komentuje to Suárez.

Čekání na vnouče

Za to Mirta Acuñová Baravallová svoje vzorky odevzdala už dávno. Bez výsledku. Sedmadevadesátiletá stařena tak společně s dalšími dříve narozenými ženami dělá pomaloučká kolečka před prezidentským palácem. Na rameni třímá transparent, na kterém má fotografii dcery a zetě, které v sedmdesátých letech nechala zmizet tajná policie. Na ceduli je i prázdná silue¬ta, u které je napsáno: „Ernesto nebo Camilo, kde jsi?“. Ještě jsme netušili, jestli to bude kluk nebo holka, ale jména už měli vybrána,“ vzpomíná unaveně seschlá dáma. Ví, že už jí zbývá málo času, ale stále doufá, že nalezené vnouče číslo 107 bude právě to její.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group