ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nejsem Kryl

V roce 2002 jste vyhrál zlato v moderním pětiboji za dorost, patrně to mohl být dobrý krok ke sportovní kariéře,

Ptal se a nafotil: Martin Dlouhý

Mladý a talentovaný hudebník, textař a herec, z kterého přímo čiší pohoda a vyrovnanost. V rámci kariéry se u něj dá předvídat úspěch, a přesto není namyšlený. Dokonce se o něm psalo jako o renesančním člověku. Takový je Tomáš Klus.

ko1210 rozhovor t.klus otvirak

Jak vzpomínáte na dětství v Třinci?

Na dětství se nedá vzpomínat jinak než s láskou. Osobně si myslím, že jsem měl štěstí na rodiče. Můj táta se rozhodl, že ve mně bude uchovávat dítě co nejdéle, takže jsem měl dětství bohaté na zážitky a žil jsem jako v pohádce. Táta se snažil stírat hranici mezi realitou a fikcí. Například, když jsem přestal věřit na pohádkové bytosti, tak se domluvil s kamarádkami, aby v noci tančily jako víly okolo vykotlané vrby, a o půlnoci mě s kamarádem k té vrbě přivedl a na vlastní oči nás přesvědčil, že víly ještě existují. A v takovém duchu se neslo mé dětství. 

proč jste se sportem přestal?

Tak příklad, který dám, je značně nesrovnatelný, ale řekněme, když Američan Phelps ukončil kariéru s tím, že víc už nedokáže, tak já měl ten pocit prostě stejný. Přišlo mi, že mé dorostenecké zlato je můj strop, a to mi stačí a půjdu dál jiným směrem. Také v době, kdy jsem měl tu zlatou medaili, jsem se dostal do humanitárně zaměřené školy, a tam ty lidi zajímaly úplně jiné věci, bavili se, kdo kde byl v divadle, a já jsem jen řešil své osobní rekordy v běhu. Tím samozřejmě nechci nijak shazovat sportovce, ale já se tím cítil omezen. Lidem na škole jsem nemohl nabídnout žádné jiné téma. Vlastně jsem k té změně byl takto dotlačen společností a jsem jí za to vděčný.

A co vás přitáhlo k hraní?

Můj táta. On sice nebyl profesionálním hráčem, ale hrával nám třeba u ohně. Nebo když jsme jezdili na festivaly, tak to byl ten člověk, který držel zábavu do rána. A v tom jsem se tak nějak zhlédl.

Zmínil jste hraní u ohně, mám to brát tak, že jste jezdil i po vandrech, nebo jen po festivalech?

Ano, jezdil jsem i po vandrech. U nás do Beskyd, ale také hodně na Slovensko. Mé oblíbené místo byly Tatry. Navíc táta rád lezl, a tak i v létě jsme byli spíš v horách než u moře. Zrovna nedávno jsem se o tom bavil s mámou, že vlastně již od mého prvního půl roku života mě táta tahal na zádech po kopcích. A jsem za to hrozně rád, protože jsem díky tomu našel takový velký prostor, kde si člověk může udělat útočiště. Dokonce i dnes jakýkoliv stres nebo nátlak na mou mysl či srdce řeším tím, že utíkám do hor.

Jaké byly vaše hudební začátky?

Vlastně úplně první píseň, kterou jsem kdy složil a zazpíval před lidmi, byla na soutěži Miss mister fines euro region show, což byla soutěž žáků osmých a devátých tříd základních škol a skládala se z disciplín jako aerobik nebo dělání lehů sedů. Mě tam tehdy přihlásil Karel Biringer, ředitel základní školy, kam jsem chodil. Tak mě vlastně již v mládí silně ovlivnil do budoucnosti. Tenkrát jsem k příležitosti té show napsal píseň, jejíž text byl: „Nevím, čí nápad to byl, abych se tu objevil, nevím čí nápad to byl, abych se takto projevil,“ a celá skladba byla o tom, jak se na mě ti lidé dívají, a já mám hroznou trému. A právě tam mě poprvé zaplavil ten pocit, že mě hraní a zpívání velice baví. Tam byl ten prvopočátek.

Hovoří se o vás jako o novém Krylovi, jak sám tuto nálepku vnímáte?

No, vůbec se mi to nelíbí, mně je z toho skoro smutno, že tohle někdo řekne. To není možné. A vždy se to snažím vyvracet, protože si tohle srovnání vůbec nezasloužím. Navíc nežiji v době, která potřebuje hrdinu, jakým byl Karel Kryl. Myslím, že to srovnávání přišlo s hraním písně „Pánubohu do oken“ na komerční stanici v nejkomerčnější čas. Lidi si asi mysleli, že jsme si dovolili něco, co je zakázané v demokratickém státě. Každopádně srovnávání s Karlem Krylem je úplně scestné a vadí mi to. Uvědomuji si, že nedosahuji jeho kvalit, a ani jich dosahovat nechci. Já chci být já.

Čeho byste chtěl v budoucnu dosáhnout? Jak v hudbě, tak v životě?

Chtěl bych to ustát. Nechtěl bych se dožít toho, abych si řekl, tak tohle bylo blbé období. Abych se za sebe nemusel stydět, když se za sebe ohlédnu. Za své písně, za role, ve kterých budu hrát i svůj soukromý život. Chtěl bych si říct, až budu ten starý šedovousý pán, co sedí na verandě, pokuřuje dýmku a pozoruje kolem běhající vnoučata, že ten život byl super a stál za to.

ko1210 rozhovor t.klus 009

 

Máte trefné texty, píšete si je všechny sám?

Texty si vždycky píšu sám, ta slova většinou vzkypí ze života okolo mě, kterého se účastním. Ať už je to báseň, která se mi dostane do ruky, nebo kniha, co čtu.

Nebojíte se jít svými texty i tvrdě do politiků, máte sám politické ambice?

Jakože bych se já někde angažoval? No, to vůbec ne. Dokonce teď s rozjezdem prezidentských kampaní jsem byl osloven k účasti na nich, ale já se k tomu cítím nekompetentní. Já jsem člověk, který věci spíš cítí, jak by měly být, než abych je věděl. Politik podle mě má být člověk, který dokáže věci vystihnout přesně. Navíc bych se zbavil svobody. Kdybych někde řekl například volte růžové, tak bych všechny ty růžové musel znát a dát za ně ruku do ohně. Nikdy bych si neodpustil, kdyby kvůli mně někdo naletěl.

Pokud byste měl tu moc, co byste v našem státě změnil jako první?

Myslím, že když někdo vstupuje do politiky, tak by měl podstoupit nejen potřebné lustrace, ale také psychotesty. Domnívám se, že by tak šlo předejít spoustě zbytečných problémů. Každý neurotik, který se dostane do vysokých pozic, je tam pak na škodu. A takový člověk by se tam díky psychotestům nedostal. Navíc, dnes když někdo řekne, že vstupuje do politiky, tak společnost na něj nahlíží jako na zvláštního či podezřelého tvora. A pokud bych tedy mohl něco změnit, tak by to bylo tohle, to mínění o politice. Aby když mi řekne kamarád „jdu do politiky“, abych si řekl jo, super. A nebál se, že ho to změní a udělá to z něj špatného člověka.

Studujete DAMU a již též hrajete. Jaká je vaše oblíbená role a proč?

Osobně oblíbené role nemám, protože mě baví autorské divadlo. Hlavně mě na tom baví, že si danou roli šijete na míru. Nemáte nikým dáno, že Hamlet je takový a takový, lidi to pak tak očekávají. Autorské divadlo mě baví proto, že přinášíte lidem něco úplně nového. A je to pouze jenom z vás, jak svou roli vyjádříte.

Věříte na osud?

Věřím, ale nepoddávám se mu. Člověka to může v některých situacích uklidnit. Já osobně třeba nejsem křtěný, ale svým způsobem jsem věřící, a myslím, že jsem věřící více než někdo, kdo chodí pravidelně na mše, kam zase nechodím já.

Jak rád relaxujete? Je na nějaký relax vůbec čas při vašem nasazení?

Relaxuji s knihou nebo u dobrého filmu. Teď vyšla série filmů od Woodyho Allana, tak si je postupně pouštím.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Pracovní den? Tak to nevím, já jsem ještě nepracoval. Já jsem naposledy pracoval na střední škole, když jsem dělal telefonního operátora. A bylo to strašný. Aktivně jsem musel vyhledávat zákazníky a zaplavoval jsem je takovou dávkou informací, dokud nakonec na jasnou otázku řeknou ano, to ano je bude stát čtyři sta z jejich peněženky, a já z toho budu mít padesát korun. Přišlo mi to jako hrozný zvěrstvo a stydím se za to. Ale na druhou stranu to byla také životní zkušenost.

Prý rád vyhledáváte nevšední lidi, jaký máte nejsilnější zážitek z těchto setkání?

Ano, to rád. Například když jsem byl v Praze druhý rok, tak jsem strávil večer s bezdomovci na Hlavním nádraží. Popíjel s nimi krabicové víno a přišlo mi to jako úplně geniální, infiltrovat se do téhle skupiny lidí. Je to hrozně zajímavé, zjistil jsem třeba, jak mají rozdělenou Prahu na svoje teritoria, přičemž každé má svého šéfa. Mně to přišlo jako z nějakého filmu.

Jaký máte názor na bulvár? Jak si člověk zvyká na to, když se o něm objeví nějaký lživý titulek v médiích?

Jsem ještě schopen respektovat, když vám někdo hlídkuje před barákem, nebo si vás odchytnou na fesťáku, když obejmete expřítelkyni. To je jejich práce, průser nastává ve chvíli, když si něco vymyslí, a je to fakt skutečná lež. Nemají ani touhu si zjistit, zda je na nějaké informaci aspoň drobek pravdy.

Někde jsem četl, že máte v Chuchli koně. Jak dlouho jezdíte?

Tak to je přesně ono. Také tam prý stavím barák. To je všechno lež, respektive dělal jsem jednou jeden rozhovor, který byl celý vedený jako vtip. Já to věděl a moderátorka také, akorát se toho nakonec chytil nějaký bulvární novinář a převedl to na pravdu. Mně potom volali kamarádi, proč jsem je nepozval na kolaudaci. Takže co se koně týká, tak můj kůň je kachna (smích).

Prý jste strávil několik týdnů v Indii, jak na vás tato země zapůsobila?

Ono to bude působit jako hrozné klišé, ale když se člověk potřebuje srovnat, nalézt odpovědi na otázky, které mu vyvstaly v průběhu jeho života, tak právě Indie tohle nabízí. Už ten první pocit, když vylezete v Bombaji z letadla, tak vzduch kolem vás je jiný. Máte pocit, že ho můžete vykrojit a vzít s sebou. Je takový hustý, prosycený pachem benzinu, odpadků a neuvěřitelně kořeněných jídel. A zároveň jako by byla cítit láska. Oni ti Indové, jak jich je mnoho, tak si jsou k sobě blíž, a je hrozně moc cítit, jak se mají rádi. Jejich rodinné vztahy jsou neuvěřitelně silné, pro rodinu by zemřeli. To je asi nejsilnější zážitek, co na mě v Indii zapůsobil.

Cestujete rád? Případně jaké máte oblíbené destinace?

Mě hrozně láká východ. Je pravda, že cestování jsem propadl až po mé návštěvě Indie. S pětibojem jsem toho projel také dost, ale to bylo zjednodušeně řečeno po stadionech. Nyní bych měl vizi do budoucna podívat se do Vietnamu, chtěl bych vidět Nepál, Tibet a Rusko. Mě hrozně láká Rusko, ale na to asi ještě nejsem dost připravený. Zatím mi tento východ přijde jako Divoký západ.

Kdybyste nebyl hudebník, čím byste chtěl být?

Učitelem, já bych chtěl dělat s dětmi. To vím určitě, protože tak můžete ovlivnit hrozně moc věcí.

Přišel jste v životě o otce a sestru, jak jste se s tím vyrovnával?

Tak táta byl nadšený horolezec a spadl v Tatrách, když lezl, a sestra byla hodně nemocná. Ale pojem vyrovnávat se se ztrátou je scestný pojem, protože já věřím, že ty lidi neodcházejí. Odejde tělo, které máme, a které k něčemu lidi předurčuje, ale jejich energie zůstává. Já tátu i ségru denně cítím u sebe. A to nejsem žádný spiritualista, nezapaluji večer svíčky a neloučím se s nimi. Prostě ten pocit, že to byl můj táta a sestra, ten neumírá.

Co pro vás znamená láska?

To je vlastně takové široké pojmenování toho všeho, co bych chtěl v životě mít. Cítím v tom touhu mít děti a ženu, kterou budu milovat, spokojený domov a to prachobyčejné lidské štěstí. Škoda, že je to slovo už tak vyčpělé, protože s ním lidé zachází jak s hermelínem.

Vaše první vystoupení byla v baru, kde jste hrál lidem k obědům a večeřím. Jak na tuto dobu a vystoupení vzpomínáte?

To bylo po mém příjezdu do Prahy. Seznámil jsem se s kamarádem Tomášem, který měl právě ten bar, a nabídl mi, abych si tam zahrál na silvestra. Lidem se to líbilo, a tak další nabídka byla hrát tam každou neděli. Tak jsem tam chodil pravidelně, asi čtyřikrát. (smích) A jak na to vzpomínám? S láskou, protože to bylo takové naivní. Navíc jsem měl jen jednu píseň v češtině a ostatní jsem zpíval „svahilsky“, ač tuto řeč neovládám. Byla to taková smyšlená improvizace slov bez významu typu amrolstajn wejm am krules ind vór, prostě takové bludy, a jednou se stalo, že za mnou přišel chlapík docela draze oblečený s o dost mladší slečnou, dal mi kilo a pochválil mě, že mám úplně boží texty (smích).

V říjnu vyrážíte na turné, kam všude zavítáte? Máte oblíbené místo, kde koncertujete nejradši?

Ano, čtvrtého vyrážíme, a je to šňůra po Česku, ale také po Slovensku. A to Slovensko je první turné tam. Co se týká oblíbeného místa na koncerty, tak to nemám. Na tom je právě krásné to, že pokaždé je jiné složení publika.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group