ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Rangůn express

TEXT: Magdalena Sodomková, FOTO: Jana Čavojská

Lidi nejlépe poznáte, když se k nim dostanete dostatečně blízko a strávíte s nimi nějaký čas. Napadá vás lepší místo než vlak, do kterého nastupují lidé všech věků i povolání?

Takže dva lístky? To máme dva dolary,“ říká úředník v bílé košili. Vytáhne razítko a začne vypisovat lejstro. K tomu si vyžádá i naše pasy. Chtěli jsme jen jízdenku. Jízdenku na „Rangún expres“. Na okružní jízdu po prastarém barmském městě (Pozn. red.: Název Barma se od roku 1989 oficiálně nepoužívá, uvádí se Myanma.).

„Proč dolary, když všichni ostatní platí v kyatech? Máte tu snad dvojí ceny? Jedny pro turisty a druhé pro místní?“ ptáme se úředníka. Ten se drbe na břiše. „Proboha, co s vámi mám dělat? Tak dejte tisíc kyatů. Ale zapřísahám vás, nikde o tom nemluvte. To generálové touží po dolarech, je to příkaz shůry. Kdyby se vás ve vlaku někdo ptal, čím jste platily, řekněte, že tvrdou měnou,“ šeptá úředník a po čele mu stéká krůpěj potu.

ko1210 barma barma vlak 14

Dolary jsou právě tím, čeho se barmským generálům zachtělo. Vojenská junta, jedna z nejhorších diktatur světa, začala svou zemi pomalu otevírat cizincům. Dolary dokonce už nemusejí být nažehlené jako bílá košile rangúnského úředníka. Ještě před několika měsíci barmské směnárny odmítaly dolarové bankovky, které byly přehnuté, staré, nebo ty, na nichž obličeje Benjamina Franklina či Abrahama Lincolna „zdobil“ byť jen černý flíček velikosti špendlíkové hlavičky. Výměnou za super fungl nové dolarovky pak směnárnice vydávaly něco, co se víc než penězům podobalo kusu špinavého hadru. V Barmě je vedro, dusno, vlhko a bankovky tu mají jepičí život. Potěšily by snad jen přírodovědce, který by chtěl v peněžence pěstovat nějakou zdejší trepku velkou.

Jezdit, či nejezdit?

Vstupujeme do útrob oprýskaného plechového vagonu s dřevěnými lavicemi a prkennou podlahou. Trochu jsme se bály, že to bude turistická vyjížďka od pagody k pagodě. Zlatých buddhistických svatyň je totiž v Barmě jako hříchů mocných této tvrdě zkoušené země. Tohle dobrodružství ale bude, zdá se, zajímavější. Dva policisté v šedomodrých uniformách okamžitě vyhánějí Barmánce, ať nám uvolní místo. Nesedáme si. Pro sebe si muži zákona vyhradili VIP zónu v čele vagonu, kterou odděluje provaz. Ostatní ať se tlačí. Vlak se neochotně pohne. Policajti jsou v ráži. Jakmile na první stanici do vagonu vskočí stařec-nuzák nebo žebrající dítě, chytnou ho v podpaží a vyhodí nemilosrdně ven.

Barma chce turistům ukazovat svou vyretušovanou tvář. I centrum prastarého Rangúnu policie vyčistila od toulavých dětí, které si o chození do školy mohou nechat jen vyprávět. Jenže když člověk vyjede za město, dojde mu, že si v bistru děti na čistění popelníků nehrají. Stejně tak jako si nehrají malí nosiči, co jim u silnice starší děti nandavají na hlavy koše se stavebním materiálem. Jak nám to říkal King Zero, slavný barmský budhistický mnich, který v roce 2008 rozpoutal Šafránovou revoluci? Mají turisté jezdit do Barmy? Nemají? „Zahraniční hosté se v Barmě musejí ubytovat ve státních hotelích. Čili tím podporují juntu. Živí ji svými dolary. Na druhou stranu tím, že se pro turisty země nyní víc otevírá, mají také sami možnost vidět, jaká bezpráví se tu dějí. Mají-li oči otevřené, mohou informace šířit dál,“ argumentoval svatý muž. Míjíme stanici Insein, která je na předměstí Rangúnu, poblíž mezinárodního letiště. Je tu jedna z největších věznic v Barmě. Jak to v ní vypadá, poznal ledaskdo. U Zaw Nyut, muž, s nímž jsme se daly do řeči na ulici v Rangúnu, si tu poseděl pár let, coby politický vězeň. Dnes je jedním z těch, koho junta propustila na amnestii, aby světu dokázala, že zavádí demokracii. Jenže dá se věřit juntě s lidskou tváří? Jak říká tento statečný muž: „Kdykoli se za mříže můžu vrátit. Jedinou jistotou v Barmě je nejistota.“

ko1210 barma barma vlak 09

Vlak se kolíbá, chvílemi se rozhoupe tak, že už se tázavě rozhlížíme po spolucestujících. Jejich výrazy se ale nemění, takže je to asi v normě. Děti se nerušeně vyklánějí z oken beze skel. Mnich z protější lavice se už tak nemračí, když vidí, že se vesele tlačíme s místními. A policajti konečně vzdávají v parném dni svou snahu o selekci pasažérů. Sundali si dokonce uniformy. Obušky a pistoli si pověsili ke stropu a jen v bílých nátělnících se rozvalili na svá prominentní místa za provazem. Ten mladší žvýká lehce omamný betel, ořech zabalený v listu. Rty se mu zalijí rudou šťávou, krvavé plivance létají z okna. Starší policajt má návštěvu. Jeho stará matka se vyškrábala do vlaku, na šichtu mu v kastrolu přinesla voňavou barmskou rýži. Vlak uhání. Kdepak pagody, projíždíme chudinskými periferiemi asijského velkoměsta. Prastaré kamenné koloniální domy, obrostlé liánami, vystřídaly chýše z bambusu, slumy.

Civilisté ne

Za okny se mihne jedna z těch zdí, zdá se, že za ní je jen džungle. Zeď, kterou zdobí červený nápis psaný místním písmem, připomínajícím cizincům šňůru kroužků propojených provázkem. Už dříve jsme si všimly vojenské základny. Hned vedle ní visel billboard s anglickým nápisem: „Vřele vítejte turisty a pěkně se o ně starejte“. Když jsme se svého překladatele ptaly, zda se totéž píše i na té červené barmské tabuli na oprýskané zdi, usmál se trpce. „Ne. Tam se píše: Vojenský prostor, vstup zakázán. Porušení se trestá zastřelením.“

Strojvůdce se skřípěním brzdí. Na nástupišti se tlačí davy. S koši plnými slámy, s ošatkami růží, s bednami rajčat, ostnatého rambutanu, s táci kropenatých vajec. Všichni chtějí nastoupit. Házejí své zboží oknem, aby si zajistili místo a předběhli ty, co se rvou otvorem, kde kdysi bývaly dveře. Soukají se dovnitř i se dvěma koši zavěšenými na dlouhém bidle. Náš vlak už obkroužil město a vrací se do centra. Na scénu vstupuje žena s tvářemi potřenými tanakou. Kůrou, která na obličeji vytvoří něco jako masku, co má zdobit a chladit. Vůz se třese a žena z hlavy opatrně sundává náklad vařených nudlí, které voní exotickým kořením. Hůlkami zamíchá porci, pak ji nandá do igelitového pytlíku a podává vyhládlým dětem přes prodavače růží, který zrovna otrhává zvadlé okvětní lístky. Výměnou za jídlo dostává špinavou bankovku. Do toho vyvolává kamelot s čerstvým vydáním Nového světla Myanmy – propagandistického plátku, chválícího režim, co Rangún přejmenoval na Yangon, Barmu na Myanmu a co místo Rangúnu vybudoval před sedmi lety uprostřed džungle zbrusu nové hlavní město Naypyidaw. „Kupte si čerstvé vydání!“

Ze sousedního vagonu se také ozývá mužský hlas. Mezi davy vesničanů mířících s proviantem na trh se vztyčil misionář. Rozbalil plakát a ukazovátkem cestující poučuje o božím království, které není z tohoto světa. Dá se uvěřit, že existuje místo, kde je líp než na tomhle hučícím, pojízdném tržišti.

Nekonečný kruh

Represe buď lidi ohne, zkřiví, zlomí, nebo z nich udělá diamant. Diamant se může, jak říká disident U Zaw Nyut, poznat i ve vlaku. Když nám chtěl tento bývalý politický vězeň popsat charakter svého jednaosmdesátiletého přítele U Win Tina, nemluvil o něm jako o věhlasném dvacet let vězněném novináři, pravé ruce političky Madame Su Ťij. Vyprávěl nám příběh, který se seběhl právě na kolejích. „Jak se lidé ve vlaku tlačili, U Win Tinovi vypadla z vozu bota. Ve vteřině z vlaku vyhodil i tu druhou. Došlo mu okamžitě, že on už z ní užitek mít nebude. Tak ať má někdo jiný.“

Po třech hodinách cesty jsme u cíle. A vlastně zase na startu. Vracíme se na stejný peron na centrální stanici, odkud jsme vyjeli. Policajti se líně zvedají z dřevěné lavice. Zády k osazenstvu vagonu, aby na to měli patřičné soukromí, rozepínají kalhoty a zastrkávají si do nich košile. Zas oblékají uniformu. Za opasek zastrčí obušky. Průjezd hlavním nádražím musí mít štábní kulturu. Je to už na kružnici, kterou rangúnský expres opisuje, něco jako rituál.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group