ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Oblečeni do kostí

TEXT A FOTO: Petr Jahoda

„Kombajové.“ Jen jsem to vyřkl, malému domorodci přede mnou ztuhly rysy, přesto jsem chtěl k jejich znepřátelenému kmeni jít. „Komabjové ne,“ odpověděl po chvíli rozvážně. „Kombajové nás zabijí. Nikdo z nás s vámi nepůjde na území Kombajů. Ani vy tam nechoďte! Nevrátíte se! Od Kombajů se nedá vrátit!“

Sedím s kamarádkou ve stínu chatrného přístřešku a přemýšlím co dál. Dal jsem dohromady peníze a vypravil se na západ ostrova Nová Guinea, tehdy nazývaný Irian Jaya. Mám tam jasné cíle – navštívit co nejvíce přírodních národů. Mám na to jen dva měsíce, delší vízum mi nikdo nedá. Píše se rok 1998. Korowajové byli fantastičtí. Domy vysoko v korunách stromů, kamenné sekery, kostěné nože. Prošli jsme mnoho vesnic a strávili spoustu času s těmi úžasnými lidmi, ale nestačí mi to. Chci víc. Chci ke Kombajům. Dívám se na kamarádku. Pot z ní jen lije, může být kolem 45 °C ve stínu. Nemusíme mluvit. Je také rozhodnutá. 

ko1210 papua bl img 3664 4

Odcházíme opravdu sami. V kapse mám ručně obkreslenou, padesát let starou mapu, o které vím, že na ní už skoro nic nebude pravda. Kompasy mám pro jistotu dva. O navigačních přístrojích GPS si ještě mohu nechat jen zdát. Když o tom přemýšlím dnes, byli jsme blázni, že jsme se do toho pustili.

Hned za vsí je hustý prales. Jen stěží dokážu sledovat stezku. Jako by to nestačilo, po chvíli se ztrácí, je skoro metr pod vodou. V této oblasti stačí jeden tropický liják, a níže položená místa se i na několik dní zatopí. Naštěstí je voda průzračná a dokážu neznatelnou linku cesty sledovat, i když jsem už po pás ve vodě. To ještě nevím, že zítra pěšina zmizí úplně, že v bahně rozšlápnu jeden kompas, že se nám do cesty postaví veliká řeka, že si při stavbě voru mačetou přeseknu šlachu a dvě žíly u zápěstí levé ruky, že mi bude hrozit otrava krve, že se nám vor potopí, že řeku i navzdory ošklivě poraněné ruce přeplaveme a že budeme mít takový hlad, že „ukradneme“ Kombajům měkkou část sága, kterou náhodou najdeme. Ještě vůbec netušíme, že další den je náhodou potkáme na stezce, že budeme bezbranní stát proti jejich napjatým lukům a dívat se přímo na hroty jejich kostěných šípů. A už vůbec netušíme, že Kombajové budou našimi hostiteli dalších několik dní a že nás jiní Kombajové nakonec okradou úplně o všechno, a že se nám to podaří zase získat zpět. Ještě ani netuším, jak dobré pro nás bude, že se každý den snažím odhadnout naši polohu a zakreslit ji do neumělého náčrtku a že to bude to jediné, díky čemu nakonec dokážeme najít v nekonečné džungli malou vesničku Korowajů, ze které jsme vyrazili a ze které se vrátíme zpět domů. Ještě netuším, kolik fotografií Kombajů a jejich předmětů dovezeme, a už vůbec netuším, kolikrát se k nim ještě vrátím a že o nich v roce 2001 vydám knihu s přiléhavým názvem „Nazí a divocí“…

Ale nezdržujme se cestou, pojďme společně k cíli, ke Kombajům. K lidem, za kterými už patnáct let jezdím několikrát ročně. Za lidmi, které jsem si zamiloval a dnes u nich mám opravdové přátele. Papua se pro mě stala druhým domovem.

Domy na stromech

Asi nikdo na světě mi nedokáže vysvětlit, proč na ostrově, kde jsou všechny domorodé chýše na zemi a kulaté, si tihle domorodci staví své domy v korunách stromů, ve tvaru obdélníku a se sedlovou střechou, tvarem úplně stejné, jak je známe z dnešní Evropy. Proč? Jak na ten tvar přišli? Proč jsou „stromoví lidé“ jediní, kdo to na Papui tak dělá? Jejich domy jsou někdy až čtyřicet metrů vysoko, až na samotných vrcholcích stromů. V oblasti, kde rituální kanibalismus z pomsty byl dlouholetou tradicí, jim tyto domy slouží jako nedobytné pevnosti a zároveň jako ochrana proti všudypřítomné malárii, protože komáři se drží při zemi. Nahoru do domu se musí všechno vynosit po malých kulatých kůlech se záseky, jež jen stěží připomínají žebříky. Dříví na oheň, vodu, děti, psy, malá prasátka, potraviny, luky, šípy, prostě všechno se musí nahoru vynosit nebo vytahat na liánách.

Oblékají se jen do kostí

Kombajové jsou považováni za jeden z nejdivočejších kmenů stromových lidí. Svým vzhledem předčili moje očekávání. Muži se oblékají jen do kostí. V nose mají provlečené do tenka zbroušené kančí kly, na špičce nosu někdy rohy z brouka nosorožíka a na penisu koteku – ozdobné pouzdro na penis. Je ze zobáku zoboroha. Kolem pasu mívají pásek zdobený malými kostmi kuskusa. Někdy si do nosu vkládají zbroušený korálový kámen a občas si nos ozdobí dlouhými kostmi z netopýřích křídel. Ženy tuto „kostěnou kulturu“ porušují jen sukýnkami, upletenými z lýka sága. Kolem krku Kombajové nosí náhrdelníky z prasečích nebo psích zubů. Dlouhé „řetězy“ psích zubů, které se nosí křížem přes tělo, se shromažďují dlouhá léta a dědí se z generace na generaci, stejně jako korálové kameny na ozdobu do nosu, pro ty se chodí desítky kilometrů přes nepřátelská území k moři.

ko1210 papua bl img 3664 7

Neuvěřitelné setkání

Píše se rok 2004. Vracíme se s přáteli z další expedice. Těšíme se konečně na sprchu a na pivo. Na pivo asi víc. Vejdu do restaurace a vidím tam další skupinu bělochů. Jeden zarostlý vstane a hlasitě volá: „Pururambo!“ Neuvěřitelné. Dávný kamarád, který se ke mně několik let chodil radit právě o cestě za Kombaji. Poprvé je viděl v moji knize. Daroval jsem mu ji a on toužil od té doby se k nim vypravit. To snad není možné! Pavol Barabáš mě vítá v hospodě v Sentani hlasitým kombajským pozdravem pururambo, podle nějž později pojmenuje svůj film. „Právě jsme se vrátili od Kombajů. Bylo to přesně, jak jsi říkal, malé vesničky, koteky ze zoborohů, fakt lidi oblečení jen do kostí, bylo to úžasné,“ pokračuje nadšeně Paľo a oči mu jen září. Je špinavý, zarostlý, ale šťastný. Také viděl Kombaje, splnil si další sen. A nebyl poslední.

Bojovník Nambinge

Těsně před setměním za mnou kradmo přišly ženy a naznačovaly mi, ať ihned odejdeme. Pochopil jsem, že další den, kdy jsme skutečně chtěli odejít, nás muži přepadnou. Poznal jsem to už z jejich večerního chování. Nebylo to poprvé, co nás Kombajové přepadli. Je to jediný způsob obchodování, který znají. Neumějí věc koupit nebo vyměnit, umějí si jen vzít.

Věděl jsem, že „půjdou po mně“, protože já jsem pro ně byl náčelníkem „našeho kmene“. Ráno byli muži zamlklí, podávání rukou na rozloučenou bylo vlažné, pohledy šly bokem, muži s námi v podstatě nemluvili a ženy se držely stranou.

Do džungle jsme odešli sami. Jen pár minut za vesnicí nás bojovníci skutečně přepadli. Vedl je mladý Kombaj Nambinge. Mířili na nás napjatými luky se šípy. Nambinge mě tehdy obral v podstatě o všechno, a to i přesto, že jsem mu řekl, že nebudeme mít ani co jíst. Věděl jsem, že nikoho nesmí okrást tak, aby neměl co jíst. Přesto to Nambinge udělal. Byla to tatáž vesnice, kde o několik let později v „Pururambu“ Paľovi Barabášovi rozbili kameru.

Několik dalších let jsem Nambinga potkával. Zval mě do své vesnice, ale vždycky jsem odmítl, protože mě tenkrát obral tolik, že jsem měl dlouho hlad. Věděl jsem, že je pro něj potupa, když to říkám před ostatními příslušníky jeho kmene.

Asi před třemi lety vyvstal v jiné vesnici velký spor. Byli jsme v právu, ale domorodci byli jiného názoru. Celá vesnice se postavila proti nám. Luky a šípy jen chrastily. Kamarády jsem schoval do jedné chatrče a šel ven vyjednávat. Vesnice byla velmi bojovně naladěna.

Najednou se stalo něco nepochopitelného. Nambinge ještě s jedním kamarádem vzali luky a postavili se vedle nás proti celé vesnici. Věděli, že nemůžou vyhrát, ale dokázali urovnat situaci natolik, aby se dalo vyjednávat. Od té doby jsme s Nambingem přátelé. I Kombajové se umějí omluvit.

Náčelník náčelníků

„Můžeš se kdykoli vrátit, budeš mým hostem. Nikdo z kmene Kombajů ti nesmí ublížit! Jsi pod mou ochranou.“ To byla slova loučení Urijaré, náčelníka všech Kombajů, když jsem se s ním setkal poprvé. Byl to jeden z nejkrásnějších a nejnazdobenějších Kombajů, jaké jsem kdy viděl. Miloval, když někdo chválil jeho ozdoby. Byl to právě on, kdo mě trpělivě učil správně a pevně přivázat pracovní kámen ratanem ke kamenné sekeře. Dobře věděl, že umět vyrobit luk a kamennou sekeru jsou nejdůležitější dovednosti muže. Nechápal, jak je možné, že to neumím, a snažil se mě to naučit, abych přežil, aniž bych byl odkázán na druhé. Ukázal mi, jak lovit ryby a raky „vypuštěním řeky“, kde vykopat jámu, do které ulovím kasuára, největší původní zvíře na ostrově, jehož maso chutná tak skvěle.

Pravěké přátelství

Je mi zle. Ležím, občas zvracím a čekám na přílet letadla. Místo něj vidím, jak se přibližuje druhý břeh a Cháron čeká na svoji minci. Asi jsem nezaplatil. Tvrdá postel mě tlačí všude, kde může, je mi zima. Otevřel jsem oči. Z ruky mi vede hadička kapačky s chininem a z dálky slyším Luďkův hlas. „No konečně, už jsem se o tebe začínal bát. Donesl jsem ti něco k jídlu. Potřebuješ jíst.“ Veterinář Luděk Uzel je moc dobrý kamarád. Sedí vedle mé postele a je mu jasné, že třináctá malárie mě fakt skoro dostala.

Ani ne za týden jsem zpátky u Kombajů. Začíná další expedice. Civilizovaní Kombajové jako obvykle čekají na travnaté ploše malého letiště, aby se podívali, kdo přiletěl. Jsou zvědaví jako malé děti. Vystoupili jsme, říkám lidem, kam mají vykládat batohy, a najednou se stane něco, co nikdo nečeká. Kombajové zapomenou, že se mají držet stranou do letadla, dokud neodletí, a běží k nám. Sesypali se na mě jako roj včel. Skáčou po mně, objímají mě, všichni se mě chtějí dotknout. „Pitere, Pitere,“ je jediné, co slyším. Některé ženy mají slzy v očích. Nechápu, co se děje. Přiletěl nebo přišel jsem sem už mnohokrát, proč je to dnes tak jiné? Co se mohlo stát?

Když nadšení opadlo a Kombajové se rozestoupili, mám konečně možnost zeptat se „radisty“, co se stalo. „Když jsi naposledy odlétal, slíbil jsi, že se za týden vrátíš, ale my jsme věděli, že se nevrátíš. Byl jsi tak nemocný, že jsme si mysleli, že umřeš.“
Kombajové, nejdivočejší z divokých, měli o mě strach. Lidé, kteří mě tolikrát přepadli, se o mě teď báli. Patnáct let stačilo, abychom se stali přáteli. Tohle je nejemotivnější situace, jakou jsem na Papui zažil. Nambinge stojí u vrtule našeho letadýlka a usmívá se. Cítím, že i mně teď stéká po tváři malá teplá kulička…

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group