ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Teritorium gigantů

 

TEXT A FOTO: Anna Sedláčková

Na blátivé stezce vládne zvláštní ticho a příšeří. Vše je jaksi mimo měřítko – do nadměrné velikosti vyrostly stromy, kapradí, ale i šťovík. Ve společnosti sekvojí s výškou přesahující petřínskou rozhlednu se člověk neubrání pocitu, že je součástí čehosi vznešeného.

Sekvoje vždyzelené z pobřeží Pacifiku žijí déle než většina jiných organismů na zeměkouli. Podle nálezů fosilií rostly stromy příbuzné dnešním sekvojím již v jurské periodě druhohor před 160 miliony let, takže se okolo nich kdysi mohli procházet již dinosauři. Z kalifornských lesů pochází též legenda o bigfootovi, obrovském stvoření podobajícím se napůl opici a napůl člověku. Tento divý tvor, vysoký přes dva metry a vážící půl tuny, s chodidly delšími než 40 centimetrů (odtud pojmenování bigfoot, tedy velká noha) byl v lesích na západě Spojených států údajně mnohokrát spatřen, vyfotografován a dokonce zachycen v krátkém videu. Přesvědčivě prokázána jeho existence nicméně nebyla.

ko1210 usa dl dsc03514

Do Národního parku Redwood přijíždíme s mým americkým společníkem z jižního Oregonu, což je severní soused Kalifornie. Vztah mezi Kalifornií a Oregonem mimochodem tak trochu připomíná hašteření mezi Prahou a Brnem. V Oregonu se traduje pověst o značení na křižovatce starobylé cesty mezi těmito státy. Na tabulce, která v dávných časech ukazovala na jih ke kalifornským zlatonosným nalezištím, byl namalovaný pytel zlata. Na ukazateli mířícím na sever stálo „Do Oregonu“. Pointa? Do Oregonu se vydali pouze ti pionýři, kteří uměli číst. My podobně jako negramotní zlatokopové směřujeme dále do Kalifornie po malebné silnici číslo 101, jež lemuje celé americké západní pobřeží. Po asi stu kilometrech zastavujeme v návštěvnickém středisku národního parku, abychom si vyřídili povolení ke kempování. V některých amerických parcích se platí jak vstup, tak za kempování (například vjezd do Národního parku Grand Canyon v Arizoně vyjde na 25 dolarů a jedna noc kempování na 15 dolarů), v Redwoodu ale poplatky pro turisty nezavedli. Spolu se souhlasem přespat mezi sekvojemi si z návštěvnického cen¬tra odnášíme i informaci, že otec místního zaměstnance žil v Sudetech. Stává se nezřídka, že Američané zachytí můj přízvuk a zajímají se, odkud pocházím. Česká republika tu není tak neznámá, jak jsem se domnívala – lidé obyčejně znají Prahu, pivo, a také Český Krumlov. Z cizinců ve svém „tavicím kotlíku“, jak se rasově různorodým Spojeným státům přezdívá, mají podle mé zkušenosti radost. Jeden muž mi dokonce děkoval za to, že cestuji, protože „je to důležité, a vůbec by se mělo vyslat víc Američanů ven“.

Ze zlaté na červenou

Auto parkujeme ve vesničce Orick a brzy odpoledne vyrážíme vstříc dvanácti kilometrům mezi nejvyššími stromy na světě. Před dvěma sty lety pokrýval sekvojový les na severozápadě USA 800 tisíc hektarů (o něco menší rozlohu má celý Jihomoravský kraj). V současnosti však prastaré stromy rostou pouze na dvou procentech této plochy, tedy na 16 tisících hektarech (což odpovídá třetině Prahy). O polovinu z této zbývající plochy se starají správci Národního parku Redwood. Za drastickým úbytkem deštného pralesa stojí zlatá horečka. Lidé – mimo indiány – zavítali na severní pobřeží Kalifornie až roku 1850, kdy tam zlatokopové narazili na drahý kov. Na slabé zlaté žíle se však nedalo dostatečně vydělat, a tak bílí muži po roce obrátili svoji pozornost k těžbě dřeva. Dnes je na turistické stezce mezi chráněnými sekvojemi těžké uvěřit, že do lesa mohly ještě před několik desítkami let vjíždět buldozery a nákladní automobily a že načervenalé dřevo sekvojí zdobilo novostavby viktoriánských domů v San Franciscu. Znepokojení ochránci přírody se o oblast začali zajímat počátkem 20. století – v roce 1918 založili dodnes činnou Ligu pro záchranu sekvojí. Národní park Redwood vznikl až v roce 1968 a dvanáct let poté se ocitnul na Seznamu světového dědictví UNESCO. Turistická stezka do tábořiště Elam Camp slouží zároveň jako cesta pro vyjížďky na koních. Pro pěší to má tu nevýhodu, že se příjemná chůze po hlíně a jehličí místy mění ve slalom mezi trusem lichokopytníků. Mimoto je koním nutno uhýbat z cesty, což se v příkrém a bahnitém terénu může proměnit v náročné manévry. 

Místo duchů

Kůň je ovšem jedním z vítaných zvířat, která lze v hustém sekvojovém lese potkat. Informační letáky v turistických centrech národního parku varují před medvědy, kojoty, jeleny, rysy či pumami. Existuje několik základních doporučení, jak se blízkému setkání s divokou zvěří vyhnout: chodit na výlety nikoliv o samotě, ale ve skupinách, být ostražitý a dělat hluk – halekat či tleskat. Narazí-li člověk na pumu, doporučují správci národního parku zůstat v klidu, neutíkat a pomalu se vzdálit, aby mělo zvíře možnost odejít. Pokud se puma přibližuje, má se křičet, mávat rukama a něco po šelmě hodit, v případě útoku se bránit a zápasit. Jeden z mála živočichů, na něž jsme narazili my, zato však téměř při každém kroku, byli takzvaní banánoví slimáci rodu Ariolimax. Tito měkkýši se pyšní jasně žlutou barvou a dorůstají do délky až čtvrt metru. Na starém ekosystému sekvojového lesa jim vyhovuje chladné a vlhké klima. Banánoví slimáci jsou v Národním parku Redwood velký hit – v návštěvnických střediscích lze jejich obrázek zakoupit nejen na pohledech, ale na i keramických hrncích či tričkách. Významní byli slimáci i pro indiány z kmene Juroků, kteří je jako bílkovinu začlenili do svého jídelníčku. Jurokové žijí na pacifickém pobřeží lemovaném sekvojemi po staletí a dnes patří s 5500 členy k nejpočetnějším v Kalifornii. Gigantické sekvojové lesy uctívají jako místo duchů. Na území Národního parku Redwood se v minulosti usadily tři indiánské kmeny s rozdílnými zvyky i zákony: kromě již zmíněných Juroků to byli Tolovové a Chilulové. Indiáni využívali padlé sekvoje k výrobě prken pro svá obydlí, či z kmenů vydlabávali kánoe. Jurokové a Tolovové se ve svém původním teritoriu stále vyskytují. Převážná část kmene Chilulů však splynula s Hupy, obývajícími hlubší vnitrozemí Kalifornie.

ko1210 usa dl dsc03607

V mlhách

Když na stezce mezi sekvojemi střídavě stoupáme a klesáme už nějakou tu hodinu, začne být na cestu hůře vidět. Není ale ještě tak pozdě večer, a tak pátravě zakloním hlavu, abych mezi korunami zkontrolovala oblohu. Jenže ta zmizela. Na vrcholcích stromů se namísto toho usadila hustá mlha. Mlžný opar je tu na denním pořádku – tvoří se při pacifickém pobřeží vzájemným působením nízké teploty oceánu a teplého vzduchu na pevnině. Sekvoje z mlhy ročně čerpají asi třetinu vody, kterou potřebují k životu. Teplota severního Pacifiku se však za poslední léta vlivem globálního oteplování zvýšila a mlhy ve vyšší nadmořské výšce ubylo. Dopad oteplování na nejvyšší stromy světa zkoumá v současné době v Národním parku Redwood tým vědců ze dvou kalifornských univerzit. Zachování prastarého pobřežního ekosystému je významné pro život na celé planetě, sekvoje uchovávají více oxidu uhličitého – jenž výrazně přispívá ke globálnímu oteplování – než jakýkoliv jiný organismus na světě. Zablácení a hladoví doputujeme do kempu právě včas, abychom stihli postavit celtu a uvařit večeři ještě za světla. Příbytek zhotovený z maskáčové plachty zanedlouho stojí a na kempovém plynovém vařiči bublají čínské nudle. Do tak trochu mdlého pokrmu přidáváme tajnou ingredienci – mletou papriku, která jídlu dodá šmrnc. S červeným vínem, jímž jsme se také rozhodli zatížit bagáž, chutnají skvěle. Na tábořiště padá noc. S přibývajícími stíny vykouzlí má představivost za každým stromem obávaného medvěda (ti v národním parku také žijí). Podobné myšlenky má zjevně i můj americký spoluvýletník. Polekám ho totiž svým prohlášením, poté co zahlédnu kempem proletět netopýra: „We have a bat visitor.“ Slovo bat (netopýr) si v mém podání vyloží jako bad (špatný, nepříjemný) a honem se rozhlíží, odkud se k nám domnělý medvěd blíží. Nepřiblížil se naštěstí celou noc. S ránem se vydáváme na túru z deštného pralesa zpět do civilizace, cesta uteče jako nic. Naposledy se ohlížíme za stromy, které pamatují začátek letopočtu, a tajně doufáme, že si odnášíme něco z lesní moudrosti.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group