ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Šibuja nikdy nespí

TEXT A FOTO: Martin Ondráček

Šibuja wa nemuranaj! Šibuja nikdy nespí! Rčení, které zná v Tokiu každý. Dobře vystihuje atmosféru jednoho z nejživějších míst města – místa pulsujícího energií, bláznivých módních kreací, nočních klubů, fashion obchodů a mladých lidí, ženoucích se za zábavou a povyražením.

Tokio patří k unikátním místům. Desetimilionová megapole má neopakovatelnou atmosféru, lze tu najít takovou spoustu zajímavostí, že během jediné návštěvy je prostě nemůžete vidět všechny. Dnes se vypravíme za tanoší, tedy zábavou. Navštívíme Šibuju, Haradžuku a Šindžuku, neboť ta jsou v této souvislosti pověstná. Kaneli tanoší!

ko1210 japonsko bl cosplay

Šibuja je známá svým řešením dopravní situace na hlavní křižovatce, která se také stala inspirací pro londýnskou Piccadilly – v jednom okamžiku blikne automobilům ve všech směrech červená a silnici okamžitě zaplaví ohromné davy lidí proudící ze všech stran. Křižovatka se naráz změní v bláznivé silniční korzo, kde si každý s dychtivostí ve tváři proráží cestu vířícím živým chumlem těl za svým vlastním cílem.

První atrakcí, kterou nemůžete minout, je obchod s teenagerskou módou 109 (japonsky Iči Maru Kjú). Je to desetipatrová výšková budova narvaná obchody. Obsluhují zde prodavačky, které jsou do posledního detailu vystylované a mají na sobě vždycky tu nejodvázanější kreaci svého obchodu. Za všech okolností a za každého počasí je zastihnete na vysokých podpatcích s červeně nalakovanými nehty na nohou.

Ženy a dívky by rozhodně měly zajít do kavárny Butler’s Cafe. Je to kavárna v západním stylu a ideou podniku je zacházet s návštěvnicemi jako s princeznami. Pracují zde atraktivní mladí cizinci, díky nimž návštěvnice zažijí nenápadný půvab flirtování v západním stylu. Kavárna připomíná zašlý domeček pro panenky v životní velikosti. Skvěle by posloužila také jako kulisa surrealistického filmu.

K Šibuji patří i „love hotely“. Hodně jich najdete ve strmých uličkách kousek za Iči Maru Kjú. Love hotel je hodinový hotel, který pronajímá pokoje zájemcům na dvě až tři hodinky (tzv. kjukej = odpočinek), a nebo, je-li večer, i na celou noc. Hotely jsou zhusta využívány páry nejrůznějšího věku, zvláště o víkendech. Zařízeny bývají diskrétně. Po příchodu do liduprázdné recepce si zájemce na světelné tabuli vybere z pestré nabídky pokoj, který mu svým zařízením vyhovuje, zaplatí v automatu a jde se ubytovat. Pokoj si otevře kartou z automatu, objednat si může nejrůznější jídlo a pití, a pak se nerušeně věnovat svým záležitostem. Hotely a potažmo také pokoje bývají zařízeny v různých stylech, od anglického gotického hradu přes architektonickou pohádku tisíce a jedné noci po tropický ráj Karibiku.

Až vás celé to hemžení unaví, můžete se ulicemi, které nikdy nespí, vydat k domovu. Cestu budete mít lemovanou nehybnými těly společensky unavených Japonců.

ko1210 japonsko princezny

Móda a létání v HARADŽUKU

Pokud jste ještě při síle, můžete vyrazit na Haradžuku. Když půjdete ulicemi Šibuje, záhy se sevřená zástavba ulice rozestoupí a před vámi se rozevře volný prostor, ve kterém vlevo váš zrak upoutají nestárnoucí křivky střechy sportovního stadionu National Yoyogi Gym, vybudovaného pro olympijské hry v Tokiu v roce 1964. Před sebou potom uvidíte , vzrostlé stromy rozlehlého Jojogi parku – oblíbeného místa víkendových pikniků. rozdělené rušnou rychlostní silnicí,

Místo se stalo městským parkem teprve v roce 1967, ale známé je už od 19. prosince 1910, kdy odtud vzlétlo první motorové letadlo v Japonsku. Japonským inženýrem Kašparem byl kapitán Jošitoši Tokugawa. Úspěšně se vznesl na francouzském stroji Blériot a několik dramatických minut soustředěně kroužil nad parkem. Jeho čin tehdy ohromně zapůsobil a Tokugawu skvělá kariéra v armádě neminula.

Ovšem to, co je v Haradžuku hlavní, není parková zeleň. Už více než třicet let je Haradžuku zejména o víkendu dostaveníčkem všech, kdo zbožňují výstřední módní kreace, cosplay, převleky a celou tu show okolo. V tomto ohledu je hodně známá i Jokohama, ale Haradžuku jasně vede. Pojem Haradžuku girl se stal světoznámým. A tak každý víkend proslulý most Harajuku Cosplay Bridge (Jingu Baši), který spojuje park Jojogi s vlakovou stanicí Haradžuku, téměř praská pod náporem množství dívek v patřičně bláznivých kostýmech. Děvčata ochotně pózují říčným fanouškům a fotografům z celého světa, i pohledům kolemjdoucích víkendových davů směřujících do Jojogi parku.

Až se dostatečně vynadíváte a až si nafotíte, co vás zaujalo, můžete se vydat blyštivým korzem uličky Takeshita-dori a případně pokračovat na třídu Omote sandó, jež je po Ginze asi nejluxusnější a nejznámější nákupní třídou Tokia – ovšem tady už potkáme hlavně nablýskané výlohy světových módních gigantů.

Mraveniště v ŠINDŽUKU

Ve vlakové stanici Šindžuku se křižují nesčetné linky metra, příměstských vlaků i vlakových expresů z letiště Narita. Stanice je patrně nejrušnějším dopravním uzlem Tokia, denně jí projdou neuvěřitelné dva miliony lidí. Pokud vystoupíte z některé z linek metra či vlaku, které na Šindžuku zastavují, budete se dlouho prodírat obřím mraveništěm, než prokličkujete ze stanice ven – pokud ovšem znáte cestu. Pokud ne, může se hledání východu proměnit v noční můru několikahodinového bloudění v příliš důmyslném bludišti.
Zdejší čtvrť patří k nejrušnějším místům Tokia. Vlaková stanice rozděluje Šindžuku na dvě rozdílné části. Pokud se z metra vynoříte na západní straně, budete mít před sebou bloky administrativních budov, včetně výškové budovy tokijského magistrátu; jejích 240 výškových metrů nabízí možnost krásného výhledu na metropoli. Výtahem můžete zdarma vyjet do nejvyšších pater budovy a odtud se vám naskytne nádherný pohled na Tokio. Ocitnete se ve výšce srovnatelné s výškou ostatních tokijských atrakcí – věže Tokyo Tower či mrakodrapu Mori Building. Pokud budete mít štěstí na pěkné počasí, můžete vidět, jak z hradby vzdálených hor za městem vyčnívá zasněžený kužel hory Fudži. Úchvatný pohled!

Východní strana Šindžuku je naproti tomu místem nakupování a zábavy. Proslulá je hlavně čtvrť červených luceren Kabukičó – místo nočních klubů, host a hostess klubů, restaurací, kin, obchodů, masážních salonů a love hotelů. Na poměrně malé ploše se tu tísní kolem tří tisíc zmíněných podniků.

Nesmíme si ho ovšem představovat jako červeně osvětlené výlohy, v nichž se předvádějí prostitutky, jako kupříkladu v Amsterodamu – místo je japonsky decentnější. Snad lze v dnešních hosteskách spatřovat pozůstatky tradice slavných japonských společnic gejš. Hostesky mají k hostům obdivně vzhlížet, naslouchat jejich povídání, udržovat příjemnou animovanou konverzaci, dolévat hostům pití, otírat jim rosu ze sklenic a zapalovat cigarety. Pouze hra na koto se už v dnešních podnicích nevyžaduje – na rozdíl od dávných domů s gejšami. Zákazník tak platí za několikahodinovou iluzi, že je kvůli své neodolatelnosti středobodem života pěkné mladé dívky.

V podnicích pro opačné pohlaví, host klubech, je ústřední postavou host. Je to osmnácti až dvacetiletý mladý muž s vysoko vyčesanými, na rezavo odbarvenými dlouhými vlasy, oblečený v přiléhavých trubkovitých kalhotách, obutý ve špičatých botách a ověšený šperky. Stojí ve dne na ulici a snaží se kolemjdoucí dívky nalákat do svého klubu. Pokud se mu to s některou podaří, bude k ní sladce hovořit; bude říkat věci, které ženy vždycky rády slyší a zkoušet triky, které muži obvykle na ženy zkoušejí. Útratu platí samozřejmě zákaznice, ovšem přitom jí host šeptá do ucha, že by ji chtěl opět vidět, a že musí určitě znovu přijít. Během týdne jí volá a píše cituplné maily, zkrátka chová se jako milenec. Ale běda, pokud by slečna na příští návštěvu dost nenašetřila!

S Kabukičem sousedí Šindžuku ničóme (druhý okrsek), slangově zvané Ničó, srdce gay kultury v Tokiu. V nevelkém prostoru několika obytných bloků lze najít až tři sta podniků zaměřených na homosexuální klientelu. Ničó za svou dnešní podobu vděčí především americké okupaci Japonska. Dobové americké představy, dané protestantskou morálkou, se totiž jen nesnadno vyrovnávaly s tím, že prostituce má v japonské společnosti své pevné místo. Okupace dala prostor aktivistům bojujícím za rovná práva, ženským spolkům a křesťanským skupinám. Jejich lobování přineslo výsledek po roce 1950, kdy japonský parlament schválil zákon, jímž byla prostituce (poprvé v japonských dějinách) postavena mimo zákon. Zákaz vedl k ukončení aktivit v mnoha čtvrtích červených luceren, Ničó nevyjímaje. Uvolněný prostor pak ponenáhlu zaplnily podniky orientované na homosexuální zákazníky, až vznikla dnešní pestrá směs, od malých specializovaných lokálů až po velké noční kluby, vyhlášené svými víkendovými party.
A tady naše prohlídka Šindžuku, Šibuje a Haradžuku končí. Pokud do Tokia přijedete a zmíněná místa navštívíte, budete moci bouřlivé zážitky vyvažovat třeba návštěvami meditativních zahrad buddhistických chrámů a šintoistických svatyní, nebo ochutnávkou vytříbené a esteticky dokonalé japonské kuchyně. Také ta rozhodně stojí za vyzkoušení.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group