ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Všichni svatí

TEXT A FOTO: Michal Kašparovský

Nikde jinde v Americe není koncentrace původního indiánského obyvatelstva tak velká, jako právě v Guatemale. A to i přes drsné zacházení ze strany bílého obyvatelstva ještě v nedávné historii.

Slepičáky, tak jsem si přeložil lehce hanlivý název chicken buses, který mají turisté pro guatemalské autobusy. Tyto autobusy jsou sice tématem pro samostatný článek, nicméně žádný článek o Guatemale se nevyhne tomu, aby se o nich nezmínil. Jsou nejlevnější možností dopravy. Slepičáky se vyznačují neobyčejnou živelností, barevností a různorodostí zážitků. Jedním z důvodů, proč je i pro chudé domorodce cestování slepičáky dostupné, je jejich téměř nafukovací kapacita. Pokud je možné na dvousedačku ve vyspělém světě s pozvednutím obočí usadit tři děti, v Guatemale je možné na stejnou dvousedačku usadit pětičlennou rodinu. Plné zvuků, pachů i chutí, jsou jako neustále se vyvíjející příběh hyperaktivního spisovatele, jenž zapomněl, kdo je jeho hlavní postava. Kromě cestujících do nich neustále naskakují a vyskakují prodejci všeho možného – teplého jídla, pití, hodinek nebo třeba zdravotních mastí, které by dle jejich prodejců vzkřísily snad i mrtvého. Střechy slepičáků také slouží k přepravě všeho, co je potřeba, včetně stavebního materiálu, zboží na trh nebo zvířat.

ko1211 guatemala vsopka

Právě divoká zvěř byla to, co mě zaujalo při pohledu do vlasů malé holčičky, která mi byla bez toho, aby se mě někdo zeptal, posazena na klín. Výjimka potvrzující pravidlo. I ti nejchudší Guatemalci si totiž obyčejně potrpí na vyleštěné boty, perfektní zástřih a čisté šaty, byť to jsou ty jediné, jež mají. Tohle ovšem nebyl případ indiánské holčičky, která byla samá šmouha a u níž pohyb ve vlasech připomínal mraveniště nebo miniaturní zoologickou zahradu. Byl jsem s ostatními účastníky několikadenního horského pochodu z Nebaj do Todos Santos terpve na začátku cesty, a už teď bylo zážitků (neřku-li jiných věcí) na rozdávání.

Vzhůru do hor

Nebaj je městečko v pohoří Sierra de los Cuchumatanes, táhnoucím se na západu země. Jméno hor, které jsou nejvyšším nesopečným pohořím ve Střední Americe, pochází z indiánského jazyka mam a znamená přibližně něco jako Spojeno nadpozemskou silou. Bohužel nedávná historie této oblasti, podobně jako celé země, vypovídá o všem možném, jen ne o spojení. Jak nám na jedné z prvních zastávek ve vesnici Acul náš průvodce z dobrovolnické organizace Quetzaltrekkers vysvětluje, právě indiánské komunity žijící v horských oblastech byly nejhůře postiženy občanskou válkou, která třicet šest let probíhala na pozadí mocenských zájmů. Na jedné straně provládní armáda (částečně financovaná Spojenými státy v době vládnutí R. Reagana a G. Bushe staršího), na straně druhé jednotky guerill, skládajících se z mezinárodních revolučních bojovníků z Argentiny a Kuby, stejně jako guatemalských indiánů a latinos. Jako do kleští byli horští Mayové chyceni mezi bojujícími skupinami…

Utajený masakr

Naše průvodkyně Marcy nám pak vypráví otřesný příběh válečných zvěrstev, které se udály právě v Acul: „V roce 1981 přišla do vesnice armáda, která shromáždila všechny muže na náměstíčku. Tam byli naprosto náhodně a bez dalšího odůvodnění rozděleni na skupinu pomahačů partyzánů, která byla poslána do kostela, a na skupinu „dobrých občanů“, která skončila ve škole. Ti z kostela si pak museli vykopat vlastní hroby a ti ze školy – jejich sousedé, bratři, otcové a příbuzní – je do nich museli pod pohrůžkou zastřelení kopat a skákat po nich, dokud se nepřestali hýbat.“ Takto bylo pohřbeno přibližně třicet mužů, načež vojáci kompletně vypálili vesnici včetně úrody na polích. Nechali stát pouze kostel. Acul byl jen jeden z mnoha případů masakrů domorodého obyvatelstva a jeden ze způsobů jak armáda proti sobě štvala příbuzné. Po válce se však tahle vesnice stala jakousi guatemalskou Potěmkinovou vesnicí, to když vláda nechala vesnici znovu vystavět a pak sem pozvala zahraniční novináře a diplomaty, aby existenci masakru popřela: „Však se tu nic nestalo, vidíte sami, lidé se mají dobře.“ Místním se prý však v cihelných a betonových domech dobře nežije. Sami o tom však nemluví. Po zkušenostech, které s bílým mužem mají, se ani není čemu divit. U indiánů v této oblasti mám pocit odtažitosti, ne každý ovládá španělštinu. Právě tím se Guatemala liší od ostatních zemí Střední Ameriky – přibližně polovičním zastoupením indiánského obyvatelstva, které stále udržuje svoje tradice, oblečení a jazyk. Jen těch jazyků je v zemi dvacet čtyři.

ko1211 guatemala lide

Krajina, kterou procházíme, je sice kopcovitá a hornatá, přesto se však nejedná o severoamerický styl částečně konzervovaných pohoří. Ne, tady je na každém kroku vidět přítomnost lidí. I na prudkých a zdánlivě nepřístupných svazích jsou políčka, hlavně s kukuřicí. Ta taky tvoří základ guatemalské kuchyně v podobě tortil, případně tamales (to je kukuřičné těsto vařené ve vodě nebo páře v palmových listech, někdy s kouskem masa). Na venkově je strava velice jednotvárná, což sami zjišťujeme, protože skoro každý den máme večeři ve vybrané rodině. Tortily, vajíčka, fazole a kafe. Je paradoxem, že v zemi, kde se pěstují ohromná kvanta prvotřídní kávy, obyvatelstvo pije něco, čemu se dá kafe říkat jen těžko. Stěží zabarvená voda s obrovským množstvím cukru má k italskému espressu stejně daleko, jako párek k argentinskému steaku.

Světový mix

Sešla se tu zajímavá skupina. Kromě průvodců (dva Američané a jeden Guatemalec) je v naší skupině páreček z Rotterdamu, holka z Londýna, Slovenka z kanadské Victorie, páreček Indů z Belgie, starší paní z Aljašky a naše česká maličkost. Každý z jiného prostředí, ale všichni toužící poznat Guatemalu jinak než z okna turistického autobusu, autenticky. Naše čtyřdenní putování není až tolik o sportovních výkonech, ale spíše kulturně poznávací výpravou. Hned druhý večer si vyzkoušíme temescal - pravou mayskou saunu, která tady v horách slouží jako jediný způsob očisty těla i ducha. Funguje v podstatě stejně jako kterákoliv jiná sauna – v asi metr třicet vysoké boudě se do ohně položí lávové kameny a na ně se postaví kýbl s vodou, kterou se poléváme. Samozřejmě nezapomínáme cákat ani na rozpálené kameny. Kdo by měl pocit, že sauna je v tropické Střední Americe něco zbytečného, měl by se do guatemalských hor vydat sám. V lednu je v noci prostě kosa, jsem rád za péřový spacák.

Příroda nás limituje i jinak. Slunce zapadá už před šestou, takže vstáváme dost brzo. Když navíc chceme dělat takovou extravaganci, jako vidět východ slunce na náhorní plošině, která se „placatí“ nějakých osm set metrů nad tábořištěm školní budovy v komunitě Chuatuj, nezbývá než vytáhnout svítilny a šlapat asi dvě hodiny potmě. I když se většina účastníků netváří o půl čtvrté dvakrát nadšeně, ranní túra každého probudí, zahřeje, a pohled na převalující se nachové mraky v údolí pod námi je zadostiučiněním. Východ slunce je fenomenální. Navíc je tu snídaně a víme, že zbytek dne budeme šlapat po rovině, takže dobrá nálada je na místě. O kousek výše máme výborný výhled na dobrou polovinu guatemalských sopek. Od nejvyššího Tajamulca nedaleko hranic s Mexikem až po sopku Agua u města Antigua. I odsud vidíme, jak sopka Fuego chrlí do vzduchu každou půlhodinu oblaka popele. Guatemala je součástí sopečného pásu, jehož erupce a zemětřesení odjakživa ovlivňovaly život lidí. Dvacet pět tisíc obětí zemětřesení z roku 1976 je toho důkazem. Kromě sopek a hor dominují výhledu ještě červenobílé věže mobilních operátorů. V zemi, kde je chudoba přítomná na každém kroku, je paradoxně lepší pokrytí než v Česku.

Zde na náhorní plošině je mezi lidmi patrný určitý rozdíl. Ne, lidé tu nejsou chudší než v nížinách, ale obživou číslo jedna je tady pastevectví, na rozdíl od rolnictví v údolích. Asi tu toho moc neroste. Země je zde vyschlá a téměř perfektně rovná. Dokonalost ruší jen náhlé několikametrové průrvy. Přemítám, jak asi vznikly, když tu moji pozornost upoutá tmavý předmět na zemi. Kazeta?! Nevěřícně zírám na rozpadlé a napůl pohřbené, nicméně originální album Back in Black hardrockové skupiny AC/DC. Připadám si, jako bych viděl ufo. Ostatně ten pocit nemám poprvé, o pár dnů dříve do slepičáku nastoupil borec s brokovnicí v ruce. Tu jsem za mimozemský artefakt ve veřejném dopravním prostředku ovšem pokládal jenom já, gringo. Nikdo jiný se nad tím nepozastavil, a přitom jsou přepadení autobusů v některých částech země na denním pořádku. Dělat tu autobusáka je rizikové povolání. Ptám se našeho místního průvodce Sántího na bezpečnost. Vím, že na některých výstupech je to problém. Na naší trase ovšem turisté nechodí, navíc mi Sántí vysvětluje, že když jsme skupina o více než třech lidech, neměl by to být problém. „Ale kdybys tu šel jen ty sám, tak to je v pohodě?“ Odpověď mě překvapuje: „Šel jsem tady asi před rokem a přepadl mě chlap s mačetou. Moje štěstí je, že trochu umím místní jazyk, takže mě nakonec nechal jít.“ Milý Sántí se z toho prostě vykecal.

Pastva pro oči

Kolem nás projde stádo ovcí, za ním pastevec. Podle oblečení není jasné, ke kterému indiánskému kmenu patří, privilegium tradičního oblečení náleží ženám. Po sestupu do městečka Todos Santos (Všichni Svatí), které je střediskem oblasti a koncem naší cesty, se to ale změní. Muži nosí široké a zářivé červenobíle pruhované kalhoty, košili s bohatě vyšívaným límcem, na hlavě klobouk s modrou vyšívanou stuhou. Všechny doplňky jsou ruční práce, na kterých ženy stráví celé dny. Jen cena košilového límce se v obchodě pohybuje kolem sta dolarů. I ženy na zavinovacích sukních mají pruhy, jsou pro změnu modrobílé, k tomu patří tradiční halenka do modrofialova. Jak jsou barevně oblečení obyvatelé, tak barevné jsou i jejich příbytky. Tedy alespoň zvenčí. Vůbec, se sestupem do Todos Santos jako by se všechno rozzářilo. Lidé jsou usměvavější než kde jinde v Guatemale, nemají ten nedůvěřivý výraz, kterým jsme častovaní jinde. Mávají na nás, děti na nás halekají, i fotit se nechají. S tímhle ale opatrně. Vždycky je potřeba se zeptat, v případě dětí raději dvakrát, ideálně rodičů. Tragické nedorozumění se stalo před několika lety, když japonští turisté mj. rozdávali dětem ovoce. V té době kolovaly zvěsti, že gringos kradou děti (případně že jsou satanisté – vyšetřovací verze se liší) a v důsledku toho Japonce rozvášněný dav zabil. S absencí jiných zdrojů informací než je kolektivní pravda (bohužel v tomto případě založená na klepech) místním některé věci jen těžko vysvětlíte. Například, že ne každý gringo je milionář. Poslední večer se jdu projít po městečku, hlavně zajdu na trh, což je středobod každé vesnice. Na ulici se prodává zelenina, ovoce, sýr, vejce a maso, stejně jako veškeré ostatní zboží, od ponožek po mačety. Pevná cena neexistuje, a pokud nechci platit přemrštěnou gringo cenu, musím tvrdě smlouvat.

Náš kulturní pochoďák končí. Jsem rád, že jsme nešli na vlastní pěst. Určitě bylo bezpečnější jít organizovaně a s kontakty, které Quetzaltrekkers mají. Viděli jsme poslední ze zbytků indiánských kultur, které ve Střední Americe ještě jsou. Sice bude ještě dlouho trvat, než se tu turismus rozjede ve velkém, nicméně s příchodem mobilů, televize a brzy i internetu se domorodé vazby a tradice nejspíš rozplynou. Obávám se, že kromě nich i pocit štěstí, který přes všechny trable a bídu indiáni mají.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group