ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Osamocený vulkán

TEXT A FOTO: Lenka Vaňková

Na Novém Zélandu, na západním pobřeží Severního ostrova, dřímá stratovulkán Mount Taranaki. Tato mnohovrstevná sopka je vysoká 2518 metrů a je proslulá jako jeden z nejsouměrnějších sopečných kuželů na světě.

Prvním Evropanem, který horu Taranaki spatřil, byl britský mořeplavec James Cook. Ten jí dal jméno, pod kterým ji většinou známe – Mount Egmont. V současnosti je tato hora nejnavštěvovanějším vrcholem v zemi. Ročně na ni vystoupí téměř 250 tisíc lidí. Již od roku 1881 byly svahy této hory v okruhu téměř desíti kilometrů od vrcholu chráněny, a roku 1900 zde na 33 530 hektarech vznikl národní park Egmont, druhý národní park v zemi. Pro Maory byl vrchol posvátným tabu. V jeskyních a puklinách pohřbívali své mrtvé náčelníky a hustý les na úbočí jim poskytoval úkryt v době nebezpečí.

K Mt. Taranaki se vydáme po silnici Heritage trail číslo 43, což je jedna z nejizolovanějších silnic na Novém Zélandu. V naší dodávce pojmenované Cruzín je nás pět: já, můj přítel Aleš, brácha Mirek, který přijel cestovat měsíc s námi, a kamarádi Fil a Dáda. Cesta je úchvatná, lemovaná divočinou. Občas musíme po štěrku, občas se před námi objeví stádo ovcí s pasákem, které nám zahradí cestu – další častý jev na Zélandu. Prostě ovce všude. Ne nadarmo na hlavy kivíků, jak se místním říká, míří nespočet vtipů, zvláště z Austrálie. Třeba: „Na Novém Zélandu je 40 milionů ovcí a 4 miliony z nich si myslí, že jsou lidé.“

ko1211 novy zeland taranaki 108

Cestou se zastavíme, abychom se prošli k mohutnému Mount Damper Falls, vodopádu vysokému 74 metrů. Kousek od něj si najdeme parádní tábořiště, a nakonec se nám podaří i rozdělat oheň, což je téměř nadlidský výkon – všechno je totiž mokré. Druhý den dopoledne si dáme další výlet k vodopádům, tentokrát k Rerekapa Falls. Voda je tak ledová, že by mi asi upadly nohy, kdybych tam skočila! A pak už pozvolna přejedeme do New Plymouth.

Majestátní kužel Mount Taranaki, náš cíl pro další den, je bohužel zahalen v mracích. Snad to zítra bude lepší. Ze všeho nejdřív navštívíme místní infocentrum. Když všechno dostatečně prošmejdíme, zajdeme se k pultíku zeptat, zda se dá vylézt až na vrchol Mount Taranaki.

„V žádném případě,“ zní odpověď. „To byste potřebovali horské vybavení. Normálně tam jít nemůžete.“ To je pro nás obří zklamání, protože jsme měli v plánu tuhle horu pokořit. Co se dá dělat. Ubytujeme se v Holiday Park u moře, a asi v půl deváté večer přijedou naši další kamarádi Dejv s Verčou. Den všichni ukončíme luxusní dlouhou horkou sprchou.

A přeci vzhůru!

Po mohutné snídani se nakonec kolem půl deváté vypravíme. Dnes máme opravdu štěstí. Je azuro a téměř symetrický vrchol Taranaki se tyčí v dálce. Poslední erupce tohoto vulkánu, zformovaného před více než 135 000 lety, proběhla roku 1755. Tato hora patří k nejvlhčím místům Nového Zélandu. Říká se, že pokud je vrchol sopky vidět, bude pršet, a pokud vidět není, už prší. Se svými 2518 metry není zdaleka nejvyšší místní horou, ale údajně patří k nejkrásnějším. Botanik z výpravy kapitána Cooka, pan Banksse, se prý o ní vyjádřil jako o nejvznešenější hoře, jakou kdy viděl.

Po několika minutách dojedeme do North Egmont, což je jedno ze tří přístupových míst do zdejšího národního parku. Navštívíme pro jistotu i místní informace. Chvilku to tam obhlížíme a zkoumáme, který bychom mohli jít trek. „Dá se jít na vrchol nebo ne?“ zkusíme se ještě jen tak pro jistotu zeptat. „Ano, dá,“ odpoví chlápek, co tu pracuje. „Ale teple se oblečte a nezapomeňte, že je brzo tma a nahoře mrzne, takže je to navečer už hodně nebezpečné a je třeba se zavčas vrátit.“

Tak to je nemalé překvapení a pro nás novinka, která nenadále mění naše plány. Rozpoutává se debata. „Takže půjdeme tady tenhle okruh, Pouakai Circuit, přespíme tady na Holly Hut, a ještě předtím vylezeme na vrchol,“ shrnu nakonec náš ambiciózní, možná až předimenzovaný plán. Na Zélandu totiž mají v parcích vybudovaný systém chatek, kde turisté mohou za poplatek přespat. Což je super. Chaty jsou většinou na krásných místech a je v nich všechno, co člověk potřebuje. Z North Egmont se konečně vypakujeme v jedenáct. To není zrovna ideální čas pro zdolávání vrcholu. Čeká nás kilometrové převýšení. To je dost. A pravda, Egmont nám dává pěkně do těla! Nejprve projdeme stále zeleným deštným lesem. Jsou tu snad všechny odstíny zelené. Pokroucené dřeviny, živé i ty už padlé, jsou silně obrostlé mechy, lišejníky a kapradinami, což působí opravdu pohádkově. Zato stoupání nahoru už je o dost méně poetické.

ko1211 novy zeland taranaki 113

Až nad mraky…

„Musíme dělat krátký, ale častý zastávky,“ razím heslo, a taky ho dodržuji. Když se vyšplháme nad zeleň, čeká nás asfaltka s opravdu strašidelným sklonem. „Proč je tady silnice? Dyť takovej sklon přece nemůže nic vyjet!“ diví se Verča. Všichni supíme jak lokomotivy a chvílemi lezeme nahoru skoro po čtyřech. A batoh je čím dál těžší. Nejvíc obdivuji svého bráchu, který nikdy nic podobného neabsolvoval. Já ostatně taky ne, ale přece jen jsem větší tramp. A on, který ještě před týdnem dřepěl v Praze v kanceláři, s nulovým pohybem, se teď drápe na vrchol Egmontu. Taky se potí jak vepř. To ale my všichni. Na konci asfaltky nás čeká Lodge, jakýsi privátní horský klub. U něho nabereme trochu sil, něco sníme, probereme další strategii výstupu, nakonec tu necháme veškerou naši bagáž a šplháme dál. Tentokrát po dřevěných schodech. Ani nevím, kolik jich bylo – rozhodně nemálo! Cestou potkáme pár turistů, jejich výbava se ale s tou naší nedá srovnat. Většinou vypadají jako profesionální horolezci, a my? Raději ani nevědět, jak asi v jejich očích vypadáme. Pak přijde na řadu štěrk. A ten je nejkrutější. Jeden metr nahoru a půl zase dolů. Nohy se boří, voda žádná – všichni ji v rámci odlehčení nechali u chatky. My pitomci! Ale ty výhledy! Štěstí nám zase jednou přeje, a my máme krásné počasí. Je úžasné dívat se na mraky takhle z výšky. Pod nimi prokukuje země. Jako z letadla! Opravdu nádhera. Proto stojí zato zatnout zuby a drát se dál. Když je překonán i štěrk, nastoupí skála.

„Heve, heve,“ křičí Fil s plnou pusou sněhu. Všichni se k němu hrnou a každý chroupe nebo olizuje zmrzlý sníh – aspoň něco na zahnání žízně. Dáme krátkou pauzu. „No, musíme pohnout!“ ujme se slova Dejv. „V půl pátý je tma, nejpozdějc ve tři se musíme vydat nazpátek, abychom nešli potmě. Teď je půl třetí.“ „Já už nemůžu, počkám na vás tady, mám dost,“ odfukuje brácha zhroucený na nejbližší skále. „Jak daleko ještě může být ten pitomej vrchol?“ dívám se nahoru nad sebe. Nikdo neví. Od této chvíle už to je zoufalý výšplh jednotlivců. A tak se není co divit, že pouze několik z naší skupiny dosáhne vrcholu – Dejv, Fil, Aleš a Dáda. Mě zbrzdí menší kolize. Mám brýle a už delší dobu se mi zdá, že na jedno oko špatně vidím. „To je tou únavou,“ myslím si. Jenže není. Když si brýle sundám, abych je přece jen prozkoumala, zděsím se. „Sakra!“ zakleju, když zjistím, že jedno sklíčko chybí. 
Začnu lítat po skalách s očima upřenýma na zem, ale bezúspěšně. Může být kdekoli, a takové sklíčko se špatně hledá, zvláště bez brýlí.

Chataření, nad to není

Ve čtvrt na čtyři vidíme naše dobyvatele, jak už sestupují, vyčerpaní, ale evidentně spokojení pokořením Mount Egmontu, a pomalu zahájíme sestup. Ten je aspoň dvacetkrát rychlejší než výstup. Štěrk doslova sklouzneme, schody seběhneme, a jsme u našich batohů. „Tak na tu Holly Hut za světla nedojdem ani náhodou, za chvíli je tma,“ hodnotí situaci Dejv. „Kousek dolů po asfaltce jsem viděl rozcestník, kde byla napsaná nějaká chata čtvrt hoďky od toho rozcestníku. To bude asi nejblíž,“ vzpomene si Fil. Nápad se setká s vlnou nadšení, a tak za zbytků světla vyrážíme.

„Tady je to jak v Krakonošově zahrádce!“ jsem nadšená krásou naší cestičky táhnoucí se po hřebenu. I do této chaty dojdeme už téměř za tmy. Nikdo tu není, jen pár vačic ochomýtajících se kolem, a úžasný výhled na Egmont. Neuvěřitelné, že ještě před chvílí byli někteří z nás na vrcholu. Chatka je to luxusní, dokonce nám tu předchozí trekaři nechali i pár svíček, a tak si každý za plápolajícího světýlka ukuchtí večeři a celí utahaní sumírujeme zážitky a pocity.

„To byl pěknej hňup v tom prvním Íčku! Kdyby nám nenakecal takový blbosti, tak jsme to všichni krásně a v pohodě zvládli,“ mumlá Fil, masírující si své zmožené nohy. „Vy jste tam aspoň vylezli. Já bych ho nakopala!“ postesknu si. Nedobytí Egmontu považuji za osobní prohru. Po dostatečné kritice zaměstnance Íčka jdeme spát. A po náročném dni všichni usneme jako miminka.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group