ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Když v Evropě padne smog

Text: Irena Páleníčková, foto: Jiří Páleníček

Pro nelyžaře je docela sympatické pomyšlení, že v době, kdy střední Evropa má před sebou ještě převážnou část zimy a spolu s ní i absolutní nedostatek slunce a modré oblohy, je možno i po vlastní ose dojet někam, kde dennodenně svítí slunce. Jednou z takových zemí je Maroko.

Sedím v křesle, za zády mi praská oheň v kamnech a já zavírám oči a v duchu se opět koupu v loňském zimním teple. Výraz koupu je docela na místě, vždyť v marocké poušti u jejích největších dun Erg Chebbi v těsném sousedství vesnice Merzouga existují dokonce tzv. písečné lázně. Jejich popis se ale někomu může zdát až trochu morbidní.

ko1301 maroko 1a

Když v létě vystoupají teploty na 55 °C, přijíždějí sem Maročané trpící revmatismem. Vesničané po východu slunce vyhrabou na okraji dun jámu připomínající hrob, v poledne ji vystelou čistým prostěradlem, nemocného do něho zabalí a na pět až sedm minut zaházejí až po hlavu rozpáleným pískem. Po vyhrabání ho zavinou do nového prostěradla a odvezou do hotelu na minimálně hodinový odpočinek, protože člověk je vedrem značně vyčerpaný. Teprve pak se pacient může osprchovat. Procedura se opakuje každý den. „Přijedou s berlemi, po týdnu odcházejí bez nich,“ chlubí se vesničané, kteří tak mají zajištěn alespoň minimální příjem.

Merzouga po mnoho let žila z turismu podporovaného nejen přítomností dun, ale i ralley Paříž–Dakar, jejíž trasa kolem zdejší největší marocké duny vedla v posledních letech závodu předtím, než ho v roce 2008 zrušili a posléze od roku 2009 začali pořádat v Jižní Americe. Ještě dnes sem sice přijíždějí majitelé terénních aut i proto, aby si slavnou trasu projeli, ale za hlavní lákadlo pro zahraniční turisty lze dnes označit dunu Erg Chebbi a přilehlou, asi patnáct kilometrů dlouhou oblast pravých saharských dun. Většina marocké pouště je totiž kamenitá. Písečné lázně zajišťují přítomnost turistů v létě, zatímco turisté z chladnějších částí světa sem jezdí v zimě (nejideálnější je prosinec až začátek března).

Evropa v Africe

Než jsme do Merzougy dorazili my, projeli jsme velkou část pobřeží Maroka a najeli hodně přes tisíc kilometrů. Protože jsme volili cestu vlastním autem, začali jsme Ceutou, španělskou enklávou na severu Maroka na africké straně Gibraltarské úžiny, kam je to ze španělského Algeciras pouhých čtyřicet minut trajektem. Pokud bychom chtěli použít pro Ceutu obrazné přirovnání, mohli bychom o ní říct, že je evropský strom zasazený do marockého květináče. Španělsko i Maroko by se o květináč rády staraly samy, ale s květináčem se nedá hnout.

Dnešní obyvatelé Ceuty, tzn. občané Evropské unie, jsou ale se situací spokojeni a po změně občanství netouží. Naučili se využívat výhod obou stran i své strategické polohy coby „vstupní brány do Afriky“. Španělsko dalo Ceutě autonomii i daňové úlevy, a např. pohonné hmoty jsou zde dokonce levnější než v Maroku. Levnou pracovní sílu mají z Maroka (pro Maročany z nedalekých vesnic je zřízen zvláštní hraniční přechod, aby mohli ráno přijít brzy do práce), a dělníci jsou opravdu potřeba. Celé město se rekonstruuje, dává do pořádku, rozšiřuje marinu a má velký přístav. Je zde např. moderní veřejné koupaliště s bazény o ploše 17 tisíc m2, které by jim mnohé vyspělé evropské město mohlo závidět.

Obyvatelé Ceuty mají od celníků označené pasy, protože zdejší hraniční přechod je velmi frekventovaný, takže mohou bez front přejít do Maroka. Turistické informace v Ceutě doporučují: „Do Maroka jezděte ráno a z Maroka odpoledne. Ráno je fronta do Ceuty, protože sem přicházejí dělníci, a večer se vracejí domů, do Maroka.“

Hranice mezi Ceutou a Marokem jsou místem, ze kterého má každý, kdo přijíždí do Afriky poprvé, trochu obavy. Blížíme se k čáře. Všude plno lidí, navádějící ukazatele žádné. Vrhá se k nám první pomahač, mává papíry. Byli jsme informováni předem a očekávali jsme něco podobného. Nechá nám čas, abychom je vyplnili, odběhne vše vyřídit, celní kontrola žádná. Za službu požaduje pět eur, ale my si nechali v peněžence jen tři, musí mu stačit. Stačily. Po pár metrech začala africká exotika – pohodová, a tak nějak normální. Nejexotičtější bylo asi to, že maročtí celní úředníci dokonce běhali, aby nás a ostatní odbavili co nejrychleji.

ko1301 maroko 16a

Marocké nečekanosti

Když jsme se po třech měsících vraceli, podle našeho názoru jako „ostřílení mazáci“, pomahače jsme odmítli, resp. nabídli mu cenu odpovídající marockým poměrům. „No, to je bída,“ pokrčil rameny a odešel něco říct celníkům. Papíry jsme si vyplnili a k okénku odnesli sami bez problémů, ale celníci si nás pak vychutnali, a zpočátku to vypadalo, že nám rozeberou auto do šroubku. Vysvětlení pro svou činnost si najdou lehce – snaží se zabránit pašování marocké marihuany do Evropy.

Co nám Maroko nakonec přineslo? Po třech měsících jsme poznali, že jeho venkov je bezpečný a že pobyt v něm je opravdu vynikající způsob přežití české smogové zimy. Navíc je plné překvapení. Rozhodně bych nečekala, že budu na okraji pouště kupovat za babku šťavnatá rajčata a pomeranče a vybírat si je z velkých hromad či přímo z náklaďáků. V zemi je totiž vybudována síť vodních nádrží, a proto se i u pouště může celoročně pěstovat výborné ovoce a zelenina. Překvapil i internet, dostupný v mnoha zapadlých vesnicích. Mnoho Maročanů totiž pracuje v zahraničí a internet je nejjednodušším spojením s rodinou, která zůstala doma.
Rabat i Casablanku jsme raději objeli po dálnici a zabrzdili u Atlantiku v místech, kde dálnice skončila, a kde čekal opuštěný břeh s vlnami, za kterými sem jezdí i čeští surfaři. Zůstali jsme pár dní u jejich oblíbené vesnice Moulay. Nebyla sezona, břeh byl opuštěný, nebylo s kým povídat, jen s rybáři nabízejícími nám ryby a s dětmi, které nám prodávaly čerstvé, doma pečené chlebové placky a nabízely tlusté pletené čepice. Byla přece zima, tj. okolo dvaceti stupňů. Pokračovali jsme proto do dvacet kilometrů vzdáleného městečka ­Essaouira. „Tam mají fantastické croissanty a presíčko,“ doporučovala kamarádka, jejíž přítel holduje surfování na vlnách a prožili tam minulou zimu.

My ale neochutnali croissanty, přestože je Maroko coby bývalá francouzská kolonie opravdu umí. Dali jsme přednost pizze, protože ta marocká je opravdu unikum, i když typickým marockým jídlem, které nabídnou každému turistovi, je tajine a kuskus. Rozpálená pekárna byla plná lidí, kteří proudili sem tam. Všichni jsme překáželi pekařům, kteří sázeli do pece jednu placku za druhou. Na pizzy se stála fronta. Kupující napsal na papírek své jméno a jakou pizzu chce a papírek nalepil na připravený těstový polotovar. Ten vznikl­ rozmačkáním vykynulého bochánku do silné placky asi dvacet centimetrů v průměru. Papírek se do těsta zapekl a kupující pak podle něho identifikoval svou hotovou pizzu na polici mezi ostatními. Pro náplně běhali poslíčci s plastovými krabičkami. Do řeznictví pro nadrobno nasekané skopové nebo kuřecí, smíchané s cibulí. Na tržiště pro zelenou cibulku a jinam pro bylinky. V pekárně do směsi vmíchali vajíčko, vysypali na placku, přikryli další plackou, po okrajích spojili a rozmačkali do šíře třiceti pěti centimetrů. Výsledek stál okolo eura a byl tak vynikající, že jsem si od návratu z Maroka v Čechách klasickou pizzu ještě nedala.
Za další jídelní zastávkou jsme se vydali dále na jih do velkého města Agadir. Chtěli jsme poznat to, co nám doporučovalo mnoho majitelů karavanů, když jsme se ptali na nákupy – Marjane. „Tam koupíte i víno, maso a sýry,“ básnili. V tom měli pravdu, víno se zde prodávalo volně, bylo docela dobré, jen cena už byla dobrá méně.

Nečekané oázy v Agadiru

Síť hypermarketů Marjane, které jsou u velkých měst, prodává evropské zboží (nebo zboží tvářící se jako evropské) evropským stylem (tedy s pevnými cenami a bez smlouvání). Je to rychlé, bezpečné, nekonfliktní... a nudné, stejně jako např. indonéský McDonald´s. Ale všechno je k něčemu dobré. Na parkovištích to v sezoně vypadá jako na největší evropské výstavě karavanů v Düsseldorfu a hlídači jsou zvyklí. Na parkovišti Marjane ve městě Fes jsme tak bez obav nechali u boudy hlídače na celý den obytné auto a levným taxi se nechali odvézt do medíny. Vyspali jsme se na parkovišti u moře a stejným způsobem jsme druhý den odjeli na zdejší golfová hřiště. Ne hrát, ale projít se.

Nemávejte nad marockými hřišti svou drsnou cestovatelskou rukou, oblečte si alespoň trochu čisté kalhoty a košili a jděte ochutnat tyto oázy uprostřed pouště. Marocký turismus totiž podporuje golfovou turistiku, a hřištím se věnuje velká pozornost. Jsou dokonale zavlažovaná, chlubí se svými hustými trávníky, vlhkým vzduchem a vzrostlými stromy, do jejichž korun se slétají ptáci. Pokud právě nekvetou pomerančovníky, je zde dokonce rozprašována vůně jasmínu či růží. Tak nějak si Prorok určitě představoval část muslimského ráje. Na jižním okraji Agadiru jsou tři, jedno z nich je na místě bývalých písečných dun, a kontrast mezi ním a vysušenou okolní krajinou je úžasný.

I když se z Agadiru dá uhnout na silnici N10, vedoucí rovnou do východních pouštních oblastí, my pokračovali ještě kus podél oceánu na jih do Tiznitu a na východ uhnuli až z tohoto města obehnaného zajímavými hradbami, které ale nešly vyfotografovat kvůli vzduchu tetelícímu se horkem. Do Merzougy jsme přijeli přes nádhernou bizarní krajinu růžové žuly v Antiatlasu v okolí městečka Tafraoute a za ním po cestě odbočili do jiného pouštního turistického místa M´Hamid.

Ve vesnici Merzouga jsme měli před sebou ještě Střední a Vysoký Atlas, město Fes, pohoří Rif a pobřeží Středozemního moře. Do jednoho tříměsíčního pobytu se nám sice podařilo vše vtěsnat, ale do jednoho článku se druhá část naší cesty už nevešla. Snad příště. Nebo že byste se do Maroka raději vypravili sami a zažili si ho na vlastní kůži? Troufám si tvrdit, že v současné době je to nejpohodovější země Afriky.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group