ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Čekání na tapíra

TEXT A FOTO: Michal Kašparovský

Národní park Corcovado je podle některých zdrojů nejbohatší místo na Zemi z hlediska biodiverzity. Mezi tisíci zde žijícími druhy je i můj favorit – tapír. Podle všeho se potuluje všude kolem, zbývá tedy si na něj chvilku počkat.

Kostarika je v rámci ostatních zemí Střední Ameriky ve zvláštním postavení. Dlouhodobě se profiluje jako ideální turistická destinace, která je především bezpečná. Ve srovnání s ostatními zeměmi nabízejícími podobné klima a přírodu, ale také dopady občanských válek v podobě násilností a operujících drogových kartelů, je to unikum. Dá se říci, že Kostarika je přírodní klenot, na který se turisté slétají jako kolibříci na květ. Na mnoha místech ale máte pocit, že těch kolibříků je více, než kolik jich je schopné kvítko napojit. Takový národní park Manuel Antonio musí být dokonce aspoň den v týdnu zavřený, prý aby si zvířata odpočinula od davů. Národní park Corcovado na odlehlém poloostrově Osa je ale odlišná story.

ko1301 kostarika shutterstock 42719857 vladimir melnik

Jsou čtyři ráno a my se probouzíme v baráku o dvou místnostech uprostřed města Puerto Jiménez. Spíme v posteli našeho průvodce Vilmara. Bez přikrývky a s větrákem naplno, i tak bylo celou noc dusné vedro. Vilmar si pudruje nohy a nazouvá holínky, potom dělá gallo pinto (rýži s fazolemi) a z mrazáku bere vodu na cestu. Ještě potmě cestou na ranní autobus Vilmar postaví pár poražených popelnic a hodí do nich odpadky: „Vše pro Kostariku,“ směje se. Asi po půl hodině jízdy zastavujeme v La Palma, kde už na nás čeká místní borec s teréňákem, který nás bere na začátek parku. Krajina je pěkná, víceméně sledujeme tok řeky Rincón, kterou asi dvacetkrát přejíždíme. Během jízdy máme poslední příležitost prohlídnout si krajinu v celku, od stanice Los Patos se už jede uprostřed džungle. Prales tvoří hustou zelenou hradbu, sem tam se tyčí k nebi bílý strom ceiba neboli vlnovec. Vilmar nám vysvětluje, že Rio Rincón je vlastně hranice národního parku, za ní už žijí indiáni z kmene Guaymi, kteří ovšem do Corcovada soustavně pronikají a ilegálně tam loví. K lovu používají psy a jde jim hlavně o prasata pekari a tapíry. Původně přišli z nedaleké Panamy, ale dnes už jsou tu domácí.

Na stopě

Zbystřil jsem, když Vilmar zmínil tapíry. Už v nějakých deseti letech, kdy jsem hltal romány Františka Flose nebo Emilia Salgariho, se mi sbíhaly sliny při představě tapíří pečínky. Vyzvídám tedy, jestli nějaké tapíry uvidíme. „No problem,“ holedbá se náš průvodce. Když vycházíme, je okolo sedmé ranní a už je takové vedro, že jsem během půl hodiny mokrý. Prvními zvířaty, která potkáme, jsou pekari bělobradí. Jedná se o dvanáctičlennou skupinu, která nás sleduje z hustého porostu. Statný samec má dobrých čtyřicet kilo a vyráží výhružné zvuky podobné prudkému funění. „Máme štěstí, že jich není víc,“ říká Vilmar, „když zaútočí, nezbývá než vylézt na strom.“ Stezka je slušně značená, ani sami bychom se neztratili, nicméně průvodce máme z jiného důvodu. „Slyšíte?“ ptá se co chvíli Vilmar a za chvíli nám již ukazuje kamsi do stromů. Jeho vycvičeným smyslům jen tak něco neunikne. Pohotově má vždy po ruce dalekohled a ilustrovanou knihu se zvířaty Kostariky.

Stezka stoupá přes mírné kopečky hustým a vlhkým porostem, druhá část je již rovinatá a stromy vyšší, což nám zlepšuje výhled. Každou půlhodinu zastavujeme a dychtivě chlemtáme vodu, Vilmar nám k tomu přidává historku z období dešťů. Tenkrát musel se dvěma klienty několik dní nouzově bivakovat na kopečku o průměru pěti metrů, to když stoupající voda udělala z džungle jedno velké jezero. Hned z něho tahám rozumy na téma jak přežít v pralese, načež dostáváme obšírný výklad, z které palmy je chutný salát či jaké zvíře se dá lehce chytit. Chvíli bloumá kolem, načež na nás křičí z roští: „Dáte si vodu nebo radši mléko?“ Koukám jako blázen, když mačetou usekne jednu z lián, které tu všude visí, a opravdu během chvilky z ní začne kapat průzračná voda. „A mléko?“ nenechám se oblbnout. Vilmar nasekne jiný strom, na němž se vyrojí několik kapek bílé, trochu lepkavé tekutiny. Chuťově to má sice k mléku daleko, nicméně indiánky tím prý krmí nemluvňata, když nemají dost mléka.

ko1301 kostarika tapir

Stanice La Sirena, kam odpoledne přicházíme, je téměř na pobřeží Pacifiku. S pláží ji spojuje průsek v džungli sloužící jako přistávací dráha pro malá vrtulová letadla, která sem dopravují přírodovědce a turisty na jednodenní návštěvy. Všichni ostatní sem musejí po svých a limity parku jsou přísné – čtyřicet lidí může kempovat ve stanech, dvacet spí na palandách. Tím správa parku kontroluje počet turistů, stejně jako systémem rezervací, bez kterých do parku nikoho nepustí. Vilmar nám říká, že existuje silné lobby, které chce park privatizovat, okolo vystavět luxusní turistické rezorty, že však místní zatím všechno blokují. Tvrdí, že vláda na lidi dá, například když se lidi dohodnou proti pokácení třeba jen jediného stromu, tak zůstane stát.

Právě tady, na samé hranici pralesa, jdeme na obhlídku bahnisek, kde přes den odpočívají tapíři. Opravdu, za chvíli narazíme na čtyřprsté stopy tohoto lichokopytníka. Samotný tapír Bairdův však nikde, jen rozválené bahno. „Byli tu nejméně čtyři,“ ukazuje Vilmar na změť stop, „ale žádné strachy, než odejdu, ještě jich uvidíte spousty.“ Nevadí, počkáme.

Gigolo v pralese

Svěřuju se mu se svým plánem napsat o Corcovadu článek a od té doby se Vilmar snaží dvakrát tolik. Pokaždé, když něco objeví, huláká na mě: „Mike, go picture!“ nebo „Camera action!“ a strká mě s foťákem dopředu. A že je co fotit! S tím, jak silná je tu koncentrace zvířat, si připadám jako v zoologické zahradě. Ani nemusím hledat, stačí se chvíli nehýbat a jen počkat, co se zrovna objeví. Jaké je naše nadšení, když se v korunách stromu ukáže velká tlupa kotulů rudohřbetých, kteří jsou nejmenší ze čtyř druhů opic, vyskytujících se v parku. Včera v noci jsme zase slyšeli vřešťana pláštíkového. To je ovšem macek, je téměř třikrát větší než kotul. Zde jsme již věděli, o co jde, ale když se poprvé rozezněl jeho řev nad hladinou mexického jezera Miramar, mysleli jsme, že jde minimálně o jaguára. Jeho skřeky jsou slyšet na vzdálenost i několika kilometrů. Většinou vřeští za rozbřesku a soumraku, ale občas i přes den, když je vyrušený.

Potkáváme další skupinky návštěvníků, kteří nám vzrušeně vyprávějí, že před chvílí, jen pár metrů od nich, viděli tapíří krávu s teletem. Ihned tam míříme, ale opět s křížkem po funuse. Nezbývá než počkat, jestli se nevrátí. Během toho nám Vilmar vysvětluje, že nejzajímavějšími živočichy podle něj nejsou ani velcí predátoři, ani hejna papoušků, ale mravenci. „Mravenci?“ nechce se mi věřit. Přeci jen mám po pobytu v Austrálii s těmihle šestinohými bestiemi špatnou zkušenost. Místní mravenci sice nevypadají krvelačně, ale přesto jsou zvláštní. Přetínají kolikrát lidskou stezku v jakýchsi zelených dálnicích. Zelení ale nejsou mravenci, ale kusy listů, které uskřípnou, a pak si je na zádech nosí do mraveniště. Tam je jiní mravenci rozkoušou a vzniklou kaší „hnojí“ svoje plantáže podzemní houby. O tu se stará zase další skupina, která ji mechanicky i chemicky udržuje zdravou, načež houba slouží jako potrava pro celou kolonii. Opět se zde ukazuje geniální dělba práce, jíž jsou mravenci proslulí. „No, nejsou snad lepší než všichni tapíři?“ ptá se nadšeně Vilmar.

Asi o tom něco ví, je to muž tisíce dovedností a učí ve škole přírodopis. Vedle toho ale i angličtinu, navigaci a námořní vědu, navíc je pilot a potápěč. Padesátiletý Vilmar má ale nejraději prales: „Já se tady narodil,“ říká a jen si nejsem jistý, jak konkrétně to myslí. Kromě džungle má ale evidentně slabost i pro ženy. V současnosti má čtyři přítelkyně. Jednu v San José, dvě v La Palma a poslední v Puerto Jiménez. Té je šestnáct a je to jeho studentka. Věk prý není problém: „Je to ještě dítě, nebere vztah vážně, chce si jen hrát.“ V Kostarice je prý vysoká promiskuita normální. „Je to kvůli tomu, že vláda nadržuje ženám, takže je prostě musíš jen použít a odhodit do popelnice. Použít, odhodit, použít, odhodit,“ a názorně gestikuluje, jak to myslí.

Na vlastní pěst

Snažím se získat co nejlepší záběry ptáků a malých savců, ale focení v džungli je opravdu frustrující. Husté koruny stromů blokují většinu světla a místo zvířat mi neustále vycházejí rozmázlé fleky nebo vysoký barevný šum. Bez stativu to nepůjde. Lepší je jen setkání s lenochodem tříprstým, ten vypadá, jako by v sobě měl zabudovaný stabilizátor obrazu. Další skupina lidí a další zvěsti o tapírech. Zkoušíme je hledat na jiném místě, ale dopadá to obdobně jako prve. Vilmar má dnes navečer odejít (dá si noční pochod džunglí) a ukázat nám tapíry již bere jako otázku průvodcovské cti. Prolézáme další „spolehlivá“ místa, ale marně, později se musíme s naším kostarickým gigolem rozloučit. Vilmar je možná trochu svéráz, jehož názory by asi v politicky korektní Evropě neuspěly, ale je to správný chlap a díky němu jsme toho z parku vytěžili maximum. Teď už musíme hledat sami.

Kolem La Sirena trávíme další den, vycházky za zvěří prokládáme vzrušenými debatami s ostatními návštěvníky. Kaž­dý se předhání s tím, co viděl. Dozvíme se, že minulou noc byli tapíři uprostřed stanice. Zatímco jsme spali, v poklidu se procházeli po trávníku kolem stanů. Proklatě! Jediné, co jsme z nich dosud viděli, je hromada trusu. Následující den opouštíme základnu a po pobřeží míříme asi dvacet kilometrů do osady Carate. Musíme si dát trochu pozor na krokodýly a hodně velký pozor na příliv. Krokodýli jsou v řekách, které musíme přebrodit, nicméně překážka je to jen psychologická, neměli by být nebezpeční. Zato příliv by nám mohl zahrát skočnou při procházení podél skalnatých útesů. Následující přebíhání u skal pak závisí na správném načasování mezer mezi vlnami. Samozřejmě, že do bot nám nateče až u té úplně poslední vlny. I přes akční vložku je ale cesta krásná. Z jedné strany hustá džungle plná palem, na druhé pláže a Pacifik. Nad hlavou nám létají pelikáni a papoušci z rodu ara. Většinou je vidíme letět v párech vysoko na nebi, vydávají u toho hlasité skřeky. Červenomodrožlutí a téměř metr velcí ptáci se mohou chlubit stejně výraznou vizáží jako rodina tukanů, které potkáme o něco dále. Tito ptáci, kteří upoutají výraznou kresbou velkého zobáku, patří k nejčastěji zobrazovaným tématům pohlednic. Jak ara, tak tukan by určitě skórovali vysoko v žebříčku nejkrásnějších ptáků světa. 
Kousek před příchodem do cíle nacházíme na pláži další stopy tapírů a já tuším, že tohoto tvora vypadajícího jako tele s useknutým sloním chobotem už neuvidíme. Pomalu se s tou myšlenkou smiřuji. Corcovado se ale blýsklo tak rozmanitou faunou, že, tapír netapír, jsem zdejší přírodou unesen. Na rozdíl od ostatních národních parků, které jsme ve Střední Americe navštívili, tady zvířata nezůstala jen na stránkách turistických průvodců, ale nezasažena nadměrným turismem žijí ve svém přirozeném prostředí. Za čtyři dny jsme viděli víc zvířat než jindy za půl roku. Hady, opice, mravenečníky, ohromné zastoupení pernatců, motýlů nebo ještěrů. Jenom ti tapíři…

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group