ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Za oponou Nepálu

TEXT A FOTO: Mysha Košťálová

Pro turistu duchovní krajina střežená Himálajem. Pro zasvěcence i místo s tíživými problémy. Co se skrývá za mírumilovnou tváří Nepálu odhaluje naše spolupracovnice, která se již několik let snaží pomoci Nepálčatům ke vzdělání.

„Jak to myslíš, že tvůj táta běžně bije mámu?“ zeptala jsem se nevěřícně, a Sabita na mě koukla podobně vyjeveně. Zamrkala svýma mandlovýma očima, a pak řekla docela klidně: „To je u nás normální, vlastně nevím o žádným muži z vesnice, který by nikdy nepil a nevylíval si zlost na rodině.“ To byl jeden z prvních velkých šoků, které mi Nepál přichystal. Jenže přišel až dneska, napoprvé jsem tuto zemi pod Himálajem poznala jako typický turista, jako idylickou, pohodovou a osvícenou buddhismem.

Bylo to před více než třemi lety, v jedné z možná milionu tamních vesniček v horách. Dům, kde jsem bydlela, patřil řediteli místní školy, ráno co ráno mi jeho žena vyvařovala to nejlepší, co mohli nabídnout, čaj s mlékem, rýži a zeleninu. Potom se navzdory mému vykrucování jala prát mé spodní prádlo, když jsem se bránila, jen nade mnou mávla rukou a se smíchem cosi nepálsky zahalekala: „Ty? Prát si sama prádlo? Pche!“

ko1301 tibet bl

 

Ráno se vesnice koupala v mlze a jedinou měrnou jednotkou času pro mě byl úhel, ve kterém při pohledu z prosté třídy kamenné vesnické školy viselo na nebi slunce. Ředitel, Dipak se jmenoval, se o mě staral někdy až úzkostlivě, a kdyby tam z hadic jednoduše vedených po prašných cestičkách mezi rýžovými poli tekla teplá voda, asi bych si připadala stejně pohodlně jako doma.

„A co Dipak? Ten přece nemůže bít svou ženu...?“ vypadlo ze mě už skoro zoufale. Sabita pokrčila rameny: „Teď už ne. Ale než se jim narodil syn, před pěti lety, fakt hodně pil. To tak na vesnici bývá, že chlapi chtějí syny, a jsou naštvaní, když jim je manželka neporodí. On taky mlátil ženu a dcery. Však to vědí všichni, celá vesnice...“ Najednou se zarazí: „Tys to nevěděla?“

„Jestli se domníváš, že celý svět je špatný, pak si uvědom, že se skládá i z lidí, kteří jsou jako ty.“ Mahátma Gándhí

Situace na nepálském venkově je přitom – když se nad tím člověk zamyslí a zahodí růžové brýle – docela logická. Ať už máte na globalizaci názor jakýkoli, ať už si myslíte, že je fér odstřihnout půlku světa od moderních vymožeností a žít na úkor jejich nevědomosti s tím, že „oni jsou šťastní ve své prostotě“, anebo naopak bojujete za spravedlivý obchod, nevypili byste doušek Koly a půlku příjmu posíláte na charitu, jedno je jisté, globalizace prostě je. Svět se propojuje a otevírá nevídané obzory. V 21. století se zdá nemožné zachovat na zemi skanzen, kde by se „drželo tradic“. A pokud se to podaří, třeba za cenu diktatury, tak tam lidé zůstávají na úrovni dob dávno minulých – a tím nemyslím bez internetu a supermarketů, ale třeba bez silnic a čištěné vody. Ještě do roku 1959 byl Nepál absolutistickou monarchií, kde z dvaceti narozených dětí umíraly tři do pátého roku života. Hlavní město Káthmándú bývalo z hor přístupné jen pěšky, a pokud se tam těch pár vyvolených z „elity národa“ chtělo vozit v autě, ta jim musela být doslova a do písmene donesena z Indie. Nosiči přinášeli součástky a auta se pak ve městě opětovně montovala.

Dnes je všechno jinak. Nejen v nepálských velkoměstech, ale také na venkově chtějí lidé nemocnice a školy. A taky „ty notebooky s jablíčkem“ a širokoúhlé LCD televize. Jenže třetí svět je třetí svět a s ukazateli, kterých Nepál dosahuje – jakožto typický rozvojový stát, jeden z nejchudších na světě – je to těžké. HDP na osobu za rok 2011 byl 275 USD (proti 7912 USD u nás), nezaměstnanost přes 40 %, třetina populace žijící pod hranicí chudoby... Pro drtivou většinu tamních obyvatel zůstává nerealizovatelným snem nejen koupit si iPhone, ale i najíst se víc než dvakrát denně, třeba i něčeho jiného než rýže. Nespokojenost přerůstající v zoufalství, sebelítost a rezignace... s tím už jde alkohol ruku v ruce. Problémy živitelů rodin přerůstají nad hlavu, a když je nejhůř, kam jinam obrátit svou zlost – kde projevit nejniternější pocity, hněv na nespravedlnost světa – když ne právě na ty nejbližší, kteří jsou zrovna po ruce?!

„Jednou mě táta zbil tak, že jsem ještě pár dní potom měla na nohách šrámy,“ vzpomíná Sabita. „Potom se hrozně rozbrečel. A brečel dlouho. Říkal, že ho to mrzí, proč když už jsme na tom tak bídně a tak chudí, proč aspoň já ho nemůžu poslouchat...?“

„Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám.“ Konfucius 

Situaci v Nepálu navíc komplikuje fatalismus, tak typický pro východní filozofie. Jenže mezi osvícením a rezignací je velký rozdíl. Osobně jsem za celé tři roky, co jsem s Nepálci v prakticky každodenním kontaktu, poznala jediného, jenž mi učaroval svou vyrovnaností – mimochodem nešlo o mnicha z nějakého kláštera, ale vysoce postaveného byznysmena, provozujícího vlastní charitativní organizaci.

ko1301 tibet bl 2

 

Odevzdanost osudu je v Nepálu takřka hmatatelná. Podle tradic je dítěti vepsán osud na čelo hned po narození, a to bohyní Bhavi. Odtud pramení zvyk nechávat v místnosti porodu rudý inkoust. Podle Dor Bahadura Bisty, nepálského antropologa, který mimochodem záhadně zmizel ihned potom, co vyšlo jeho dílo Fatalismus a rozvoj, vede právě toto spoléhání na osud Nepálce do záhuby: „Současná generace je ještě vychována k víře, že budoucnost je shůry dána. Pokud je někdo šťastný a úspěšný, tak to znamená, že si to zasloužil v předchozím životě. Spousta chudých Nepálců se dodnes navzájem proklíná; věří, že každému je něco předurčeno, a to nelze změnit, snad právě jen vzýváním nějaké vyšší síly. Za těchto podmínek zdejší venkovani snadno přijímají vnější vlivy jako hybné síly svých životů.“

Byť to na první pohled možná není zřejmé, fatalismus je úzce spjatý s nezaměstnaností. Už Baťa říkal, že „podnikavost je nejcennější zboží, které tvoří největší hodnoty a vždy se zaplatí“. Jenže pokud věříte, že váš osud je beztak už napsaný (na vašem čele) a role ve vašem životě je ho trpět – ne přijímat – tak se těžko někam vyvinete a posunete. Kolika Nepálčat jsem se ptala, co by chtěla dělat, až vyrostou!? Na prstech jedné ruky bych spočítala, kolik mi jich jasně odpovědělo. Za ty ostatní Chandrama: „Víš, já bych chtěla být doktorkou. Jenže to stejně nejde, to pro mě prostě není možný, tak...“ A kruh se uzavírá. V Nepálu zůstávají nespokojení lidé – zavalení svými problémy, pracující od rána do večera na poli – kteří na uvažování nad svým osudem buď nemají čas, chuť, anebo je prostě ani nenapadne, že by nad ním uvažovat mohli.

„Je snad svobodný někdo jiný, než komu je možno život si zařídit po svém?“ Persius

Otázkou je, jak z téhle mizérie ven. Devadesát procent lidí v Nepálu žije z toho, co si sami vypěstují, takřka nepoužívají peníze. Zdravotnictví je placené a neplacené školství nestojí za nic. Když už se někde objeví pokrok, často jej doprovází groteskní – a přitom tragikomická – snaha napodobit Západ. Tak třeba mít čisté uniformy a vyleštěné boty je na soukromých školách často důležitější, než naučit se víc než bezmyšlenkovitě biflovat. Znám postiženého nepálského chlapce, který chodí s velkými obtížemi. Přesto, vyzuje-li si boty a pokulhává v pohodlných pantoflích, stává pravidelně na hanbě.

Na jedné přednášce se mi přihlásil sympatický pán. Povídal toho spoustu o osvícených hodnotách východních filozofií a materiálním založení „našeho světa“, které rozhodně není jistou cestou za štěstím. V mysli mi ale utkvělo něco jiného, a to, že je obdivuhodné, jak jsou Nepálci samostatní. Že většina lidí se dokáže sama uživit, to mu připadalo jako perfektní výsledek. Následovala otázka na lidi v sálu, kdo z nich je soběstačný – a nepřihlásil se nikdo. Přitom je důležité si uvědomit, že ona „samostatnost“ Nepálců není nic víc, než výsledek nutnosti. Kdokoli z nás, rozhodne-li se žít o rýži a vodě, může být rázem samostatný jako Nepálec; obdělávat si zahrádku kdesi v lesích a bydlet v hliněné chatrči vlastní výroby. A pokud by nám snad nevyhovovalo, že zdravotní pojištění nám stát neodpustí, můžeme se do toho Nepálu odstěhovat a obejít se bez doktorů. Zásadní rozdíl je v tom, že nepálský vesničan se rozhodnout nemůže.

„Lidi je třeba učit, jak mají myslet, a ne to, co si mají myslet.“ Georg Christoph Lichtenberg

Zkrátka a dobře, každá mince má dvě strany. Jak je Nepál idylický a pohodový navenek, tak umí být krutý i zrádný po odhrnutí opony. Podobně se to má s charitou, se kterou se musí velmi opatrně... „Když jsem odjížděla do Nepálu poprvé, byla jsem plná ideálů. Nemyslela jsem si, že spasím svět, ale ani jsem netušila, jaké může mít humanitární pomoc ,vedlejší účinky‘, třeba, že potřební se stávají závislejšími na pomoci zvenčí, a když se to přehání anebo dělá necitelně, může se v nich naopak budovat neschopnost podniknout něco samostatně,“ říká Edita Pokorná, dobrovolnice neziskové organizace Thao, jež v Nepálu pomáhá dětem ke vzdělání. Je absurdní, že nejvýkonnější průmysl v zemi – turistický ruch – přináší ročně 250 milionů dolarů, zatímco na zahraniční pomoci Nepál „vydělá“ 500 až 800 milionů. Z toho navíc spotřebuje více než polovinu vláda na své náklady.

Nabízí se otázka, zda má vůbec smysl pokoušet se s tím vším něco dělat. Zda „stojí za to“ pomáhat. Jistým klíčem k rozvoji Nepálu by mohlo být vzdělání – ne certifikáty a vysvědčení, ale získání všeobecného rozhledu. V to věřím já. Vzdělání může být cestou k moudrosti a moudří lidé se nenechají semlít okolnostmi, moudří lidé mohou v osud věřit a zároveň si ho vytvářet. Ono koneckonců možná není na místě se příliš ptát – kdybych se neptala, Nepál by pro mě byl dodnes kraj samých osvícenců, o kterých by mě nenapadlo pochybovat. Na místě je dělat to, co člověk považuje za správné. Edita to po několikaměsíčním dobrovolnickém pobytu v domově matky Terezy pro umírající vyjádřila pěkně: „My dobrovolníci jsme nemohli nahlížet do spisů pacientů, mně to ale jako zdravotní sestře u jednoho pacienta nedalo a zeptala jsem se zodpovědné sestřičky na diagnózu. Tehdy mi řekla: ,Diagnóza není důležitá, důležité je, že on nás potřebuje.‘ A přesně tak jsem to pak cítila. Měli bychom si navzájem pomáhat, protože je to důležité pro obě strany. A tím nemyslím jen zahraniční pomoc, ale i pomoc lidem v nejbližším okolí.“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group