ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Světlo z výkalů

TEXT A FOTO: Vlastibor Čermák

„Cože, on používá bioplyn? Tady v Tanzanii?“ „Ano, už několik let,“ odpovídá průvodce. Zvědavost mě zavedla na venkov, kde panuje černočerná tma, než ji rozřízne světlo z místní farmy.

Byli jsme v centrální Tanzanii již několik dní, a i když tu elektřina byla, často vypadávala, a to i přesto, že za ni lidé platili nemalé peníze. Nespolehlivost dodávek elektrického proudu znepříjemňovala život těm, kdo elektřinu zavedenou měli, a její cena (především cena zavedení) zase odradila ty, kdo po ní zatím jen toužili.

Bioplyn by tak spoustě lidí žijících mimo městskou aglomeraci mohl umožnit splnění dlouhodobého snu, mít kvalitní světlo i po setmění. Příchod tmy je v Tanzanii přesný jak švýcarské hodinky, po celý rok nastává kolem půl sedmé, země totiž leží přímo na rovníku. Tma je tu černočerná, zvláště tady na venkově. Skutečnost, že ulice většinou nejsou osvětlené, není pro chodce zrovna příjemná. Na druhou stranu to ovšem znamená minimální světelný smog a překrásnou hvězdnou oblohu. Hvězdy se tady zdají tak blízko, že se jich chcete dotknout.

ko1302 tanzanie bl 7

Bio farmář

„Myslíte, že by nám to mohl ukázat?“ ptám se okamžitě, protože takovou příležitost si nechci nechat ujít. „Můžeme tam zajít hned a zeptat se ho přímo. Nasedáme do pronajatého auta a vyrážíme. Zprvu jedeme po prašné cestě mezi domky nejrůznějších velikostí a kličkujeme mezi dětmi, chodci, slepicemi a kozami. Když vyjedeme z Manyoni, dostáváme se na kvalitní asfaltovou silnici. Domy postupně mizí a místo nich se objevují pastviny, políčka či neupravený porost, tu a tam roztroušená stavení. Po několika minutách jízdy u jednoho zastavíme. Majitele najdeme za domem, zrovna pracuje na poli, i když je mu kolem šedesáti, je stále plný energie a síly. Nezanedbává ani svůj zevnějšek: jeho tvář je hladce oholená, jen na bradě má šedivé strniště.

„Shikamoo,“ zdravíme svahilsky. Je to výraz, který je pozdravem a zároveň projevem úcty. „Marahaba. Co vás sem přivádí?“ Krátce vysvětlíme, proč jsme přišli, a ptáme se, zda by nám ukázal svůj bioplynový systém. Po tváři mu přelétne úsměv. „Samozřejmě. Pojďte se podívat,“ říká. Opře motyku o strom a vede nás k domu. „Je to tu vlastně díky mému synovci. Jednou byl v Dodomě, zrovna když tam nějaká neziskovka předváděla bioplynovou technologii. Zaujalo ho to a pozval je, aby přijeli udělat tu prezentaci i tady. Oslovilo to pak i mě, a tak jsme si to tady zařídili.“ „A funguje to?“ „Přijďte v noci a uvidíte! Ale teď pojďte dál, ukážu vám, jak je to udělané.“

Bez zápachu

Bioplyn byl zavedený do třech místností: obývacího pokoje, studovny a kuchyně. V obýváku a ve studovně se používal na svícení, v kuchyni na vaření. Dům měl ještě další dvě místnosti, ale kvůli menší kapacitě nádrže tam přívody zavedeny nebyly. Samotná nádrž se nacházela na levé straně domu. Betonová, umístěná v podzemí. Obsah nádrže tvořily výkaly skotu i lidí. Dokud jsme neotevřeli poklop, necítili jsme žádný zápach. Má zvědavost stoupala. „Jak to svítí? Dají se při tom světle dělat domácí práce? Dá se při něm číst? A co ten plynový vařič v kuchyni, je efektivní? Věděl jsem, že odpovědi na tyhle otázky se dozvím, až přijedeme podruhé, v noci.

Zdravice po africku

Nemohl jsem se dočkat, až se setmí. Na farmu jsme dorazili poté, co už tma byla tak hustá, že by se dala krájet. Když jsme přijížděli, nikoho jsem neviděl, ale jen co jsme vystoupili, podle hlasů bylo jasné, že na nás čeká hned několik lidí. Následovaly pozdravy ve svahilštině a africké potřásání rukou. Říkám africké, protože v Africe, tedy alespoň v té východní, podání ruky není jen zvyk, ale téměř obřad. Ruce se podají a… drží. To může trvat několik sekund, minutu nebo i déle. Záleží na tom, jestli se pouze pozdravíte, anebo hned po pozdravu začnete konverzaci. A řekl bych, že také na tom, jak moc je ten, s kým se zdravíte, rád, že vás vidí. Když už má konečně dojít k puštění rukou, ani to se neděje překotně rychle. Pomalu se sjede dlaní po dlani druhé a zdravící se chvíli drží za konečky prstů. Toto je obvykle konec, ale ne vždycky. V některých případech se prsty pustí, ale ještě se jimi pěkně luskne.

ko1302 tanzanie bl 6

Žádné plýtvání

Čekali tu na nás farmář, jeho žena, jejich asi osmiletý syn a také synovec, ten, který s myšlenkou používat bioplyn přišel jako první. Jakmile jsme vstoupili do domu, všiml jsem si, že na druhém konci chodby je vidět tlumené světlo. Vycházelo z obývacího pokoje. Tam na nás čekal další člověk, zdejší stařešina. Doslechl se, že máme v noci přijít, a rozhodl se také zúčastnit. Opět následovalo vítání, pak jsme se usadili a začali si vykládat o všem možném. A samozřejmě, jakmile se naskytla příležitost, stočil jsem řeč na bioplyn.

„Nesvítí to moc silně...“ „Svítí, podívej,“ řekl farmář a pootočil knoflíkem lampy zavěšené ze stropu. Bylo to, jako kdyby se ranní šero náhle změnilo v jasné odpoledne. „Nepustil jsem to naplno, protože zásoba plynu je omezená. Zatím se nám nestalo, že by to pro naši běžnou spotřebu nestačilo, ale ani tak neplýtváme.“ „Můžete mi ukázat i ty další místnosti?“ byl jsem zvědavý. „Samozřejmě, pojďme.“ Temnou chodbou jsme prošli až na druhý konec domu. „Tohle je naše kuchyň,“ řekl farmář a vedl mě do menší místnosti, kterou jsem v té tmě spíše tušil, než viděl. Farmář se nad něčím sklonil, škrtl zápalkou, něčím pohnul, lehce to zasyčelo, a pak už jsem jen viděl modrozelený plamen plynového sporáku. Ve stejnou chvíli jsem také ucítil nevábný zápach, který však rychle zmizel.
„Tady vaříme.“ „A světlo?“ „Zavedli jsme to sem pouze do vařiče.“ „A jak to, že když jsme byli v obýváku, necítil jsem vůbec žádný zápach?“ „Ten zápach je cítit pouze tu chvilku od otevření plynu do zapálení. Když už to hoří, necítíš vůbec nic.“ „Takže kdyby někdo omylem nechal otevřený ventil, asi bych si toho rychle všiml, že?“ „Přesně tak,“ zasmáli jsme se všichni při té představě. Vařič jsme vypnuli a zamířili do další místnosti. Někdo nás ale předběhl. Byla to jeho žena se synem. Pomáhala mu s domácími úkoly, a tak tu lampa běžela naplno. V místnosti byl pouze stůl, nějaké krabice na zemi a na stole a v rohu police. Nechtěli jsme vyrušovat, a tak jsme jen nakoukli a šli zpátky. Světlo už bylo opět ztlumené a diskuse ve svahilštině běžela na plné obrátky.

Zrádná bludička

Když jsem pozdě v noci odemkl dveře svého pokoje, automaticky jsem nahmatal knoflík vypínače a zmáčkl. Vypínač cvakl, ale světlo se nerozsvítilo. Ach, ta elektřina! Ještě štěstí, že mám v batohu čelovku. Nahmatal jsem ji a zapnul. Objevila se bludička, která během několika vteřin zhasla. Posadil jsem se na postel a potmě si sundal boty, svlékl kalhoty, oblékl si čisté tričko a zalehl do postele. Zítra ráno musím koupit monočlánky.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group