ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Život je vitráž

Ptal se: Martin Dlouhý, Foto: Martin Dlouhý, archiv Jana Pirka

Vlak, kterým vyrážím na domluvený rozhovor, se rozjíždí a v tu chvíli mi zvoní mobil. „Dobrý den, tady IKEM, sekretariát profesora Pirka. Nemohl byste přijet dříve, pan profesor má naléhavý případ a půjde na sál,“ ozve se z něho. Po příjezdu do Prahy běžím z vlaku do metra, pak na autobus a v běhu dorážím i do IKEMu, kde mi sekretářka sdělí, že musím počkat, než skončí první operace. Asi po půl hodině čekání pan profesor Jan Pirk, světová kapacita kardiochirurgie, přichází. Čiší z něj klid a vyrovnanost, ač je ve stresu i časovém skluzu, protože mu na sál právě přivážejí nového pacienta.

Jaké bylo vaše dětství?

Měl jsem krásné dětství, byli jsme tři sourozenci, dvě sestry a já. Já byl nejstarší. Rodiče žili hlavně pro rodinu, takže nám připravili skvělý vstup do života. A zážitků z mládí mám spoustu, dokonce jsem o tom napsal i knihu Srdce a srdíčka Jana Pirka, kde jsou mé zážitky popsány. Ale nedá se říci, že by některý byl ten největší. Každopádně rád vzpomínám na vesničku Konojedy, kde jsme trávili dovolené, jezdili s rodiči pod stan a při žních jsme také pomáhali zemědělcům na polích. Tenkrát to ještě byli soukromí zemědělci.

ko1302 rozhovor pirk 008

Jak probíhala doba studia?

Nejprve byly tři roky na gymnáziu. Následující studia na fakultě pak probíhala ve dvou etapách. První čtyři roky jsem byl svobodný, studovali jsme tak, abychom studovali, ale hlavně si užívali života, jak to studenti dělávají. Chodili jsme na pivo, za holkami, sportovali jsme. Pak jsem se oženil a narodilo se nám dítě, to byla druhá etapa. Takže poslední dva roky jsem se hodně učil, abych měl prospěchové stipendium a mohl přispívat na rodinu.

Jste velký sportovec, ještě běháte maratony?

Běhám, pozvolna se připravuji na novou sezonu. Ale nyní je spíše běžková sezona. (Rozhovor se uskutečnil v půlce prosince. Pozn. redakce) Nicméně nejradši mám dlouhé běhy mimo dráhu, a také běžky a triatlon. Když jsem byl ve škole, tak jsem provozoval pozemní hokej za pražskou Slavii, ale u tohoto sportu hodně trpí ruce, a když děláte medicínu, tak je potřebujete mít zdravé, proto jsem pozemního hokeje nechal. Ovšem skrz tento sport jsem začal cestovat. Když jsme byli mistry republiky nebo aspoň do třetího místa, byla možnost jednou ročně vyjet na utkání na Západ. Takže jsme ve velice nuzných poměrech projeli za „totáče“ celou Evropu.

Co vás nejvíce táhne ke sportu?

Je staré sokolské heslo, nebo ho možná Tyrš odněkud převzal „Ve zdravém těle, zdravý duch“. Víte, když chci, aby mi to myslelo a abych mohl fyzicky náročnou práci tady zvládat, musím být fit. Navíc se při sportu vyplavují endorfiny, hormony dobré nálady, takže mě to baví. Možná také hodně dělá to, že pocházím ze sokolské rodiny z maminčiny strany.

Slyšel jsem, že rád cestujete a klidně vyrazíte s báglem na zádech. Co vás k cestování táhne?

Tak s báglem na zádech už ne, to bylo dřív. Jezdili jsme i na vodu a dělali jsme s přáteli léta letoucí jachting. Také jsme jezdili s dětmi pod stan, ale dnes, ve svém věku už jezdím po penzionech a hotelech.

Kde jste všude byl?

Ono bude jednodušší říci, kde jsem nebyl. (smích) Jak jsem se zmiňoval, Evropu jsem sjezdil už za „totáče“ s pozemním hokejem, po otevření hranic jsme veškeré finance, co se daly postrádat, věnovali na cestování. Takže když to shrneme, nebyl jsem na Novém Zélandu, jinak prakticky všude.

Je nějaké místo, kam byste se chtěl ještě vrátit? Máte nějakou srdeční destinaci?

Rád bych si do navštívených míst doplnil ten Nový Zéland. A pokud mám zmínit, kam se rád vracím, tak rozhodně Maledivy. Když si potřebujeme odpočinout, tak Maledivy jsou takový kouzelný kout světa na relax a jezdím tam jednou za dva roky. Většinou ovšem cestujeme za poznáním, naposled jsme s přáteli jeli okruh Vietnam, Korea, Filipíny. Kdybych měl zmínit srdeční destinaci v rámci poznání, tak rozhodně Peru, to nás opravdu uchvátilo.

Říká se, že lékaři jsou nejhorší pacienti, co si o tom myslíte? Jak je to u vás?

Není to pravda. Nejsou špatní pacienti, já tu mám shodou okolností zrovna tři. My jsme kdysi dělali průzkum výskytu komplikací u pacientů doktorů v porovnání s nemedicínskými pa¬cienty, a není v tom žádný rozdíl. Myslím, že jediný rozdíl je, že když dojde ke komplikacím u kolegy doktora, tak se to více vryje do paměti.

Máte rád červené víno, doporučil byste ho i na krevní tlak?

Tak na krevní tlak určitě ne, to s tím nemá nic společného. Má to blahodárný vliv proti rozvoji aterosklerózy. Ovšem víno se nepije na krev, víno se pije na chuť, k jídlu a meditování. Ale jinak mám rád nejen červené, ale i bílé a růžové.

ko1302 rozhovor pirk jachta-chorvatsko

Přejdeme-li k vaší profesi. Uskutečnil jste náhradu srdce dvěma pumpami. Kam až si myslíte, že v tomto ohledu může pokrok zajít?

Dělat prognózy do budoucnosti je velice ošidná věc. Mechanická čerpadla místo srdce v budoucnu do jisté míry nahradí v rámci transplantací srdce jako takové.

Domníváte se, že by v budoucnu bylo možné, aby člověk s nepoškozeným mozkem fungoval jen s umělými orgány?

Tak v současnosti již funguje ledvina a srdce, ale orgánů má člověk daleko víc. Například umělá játra ještě neexistují. Jak jsem říkal, pokrok jde dopředu, ale je ošidné říkat, co bude.

Jak na vás dopadla smrt pana Halíka, který žil 200 dní s vámi voperovanými pumpami?

Na nás na všechny, nejen na mě, to dopadlo smutně. Byl to moc příjemný člověk a za tu dobu, co tu byl, jsme se spřátelili. Jako by byl jeden z nás. Dokonce ti, co mohli, šli na poslední rozloučení.

Jaká je vaše největší motivace k zachraňování životů?

Tak mě to baví. (smích)

Vzpomínáte si na svou první operaci?

Myslíte operaci srdce nebo první operaci vůbec? První operace byla v Nymburce, kde jsem začínal, a byla to triviální operace na loketním kloubu. První srdeční byla na jaře 1983 a šlo o defekt mezisíňové přepážky. Je to taková jednoduchá operace srdce a dopadla dobře.

Operace jsou jednodušší a náročnější, je nějaká, kterou děláte s větším respektem?

Každou dělám s maximálním respektem, protože i z triviálního zákroku se může vinou nepředpokládané komplikace stát těžký případ. Tudíž ke každé operaci přistupuji s respektem.

Jaká byla vaše nejdelší operace?

Tak to nevím, já jsem to nikdy neměřil. Některé jsou kratší, některé delší, můžou trvat osm i deset hodin, ale takhle dlouhé operace jsou již výjimečné.

Pokaždé se nevyhrává, jaké to je, když ztratíte pacienta? Dá se na něco takového vůbec zvyknout?

Vždy je to velmi smutné, ale také se to odvíjí od toho, jaký to je pa¬cient. Jsou lidé, kteří sem přijdou s takovými obtížemi, a tak nemocní, že již nemohou žít. Spí v sedě, nezavážou si tkaničky u bot, zadýchají se při jídle a podobně. Probereme s nimi možnosti operace a třeba jim předem říkám, že riziko operace je 60% neúspěšnost. A ten člověk většinou prostě řekne „podívejte, mně je to jedno, já už takto žít nemůžu“. Na základě toho se dohodneme, do té operace jdeme, a pokud nepřežije, tak jsme počítali my i on s tím, že se to může stát.

Jaký máte názor na eutanázii?

Podívejte, já nechápu, proč nás doktory do něčeho takového zatahují. Pokud si svobodně lidé eutanázii odhlasují, ať vznikne instituce, která se jí bude zaobírat, a mně osobně to nebude vadit. My jako lékaři jsme přísahali na něco jiného, my nepřísahali na to, že budeme lidi zabíjet, ale léčit je. Tak proč by to měli dělat doktoři, ať to dělá někdo jiný.

Říkáte, že ač jde vývoj kardiochirurgie dopředu, tak vždy stojí na šikovných rukou chirurga. Myslíte, že v budoucnosti bude možno operovat pomocí stroje?

Určitě ne.

Jste čtvrtá generace lékařů, nemrzí vás, že vaši synové nejdou ve vašich stopách?

Popravdě ze začátku mě to trochu mrzelo, ale pak jsem si uvědomil, že jde o jejich život a že jsou spokojení, tak jak to mají. A to je pro mě to nejdůležitější.

A co vnoučata?

Samozřejmě bych se rád dožil toho, že aspoň některé začne studovat medicínu, ale nedělám si naděje, že bych se dožil toho, že dostudují. Ale byl bych rád.

Máte zálibu v motorkách, obrážíte i motorkářské srazy?

Ano, motorky mám rád, ale veterány. Ty moderní stroje mi nic neříkají, ale ty staré motorky, to je krása. Moje nejstarší je z roku 1932 a stále jezdí, přijde mi, že moderní stroje jezdí pár let, a pak končí. Tohle je poctivá práce našich předků, kterou je třeba chránit a schraňovat, protože staré věci již nepřibývají, pouze mizí. Máme také velorex, takže než klasické srazy spíše obrážíme srazy těchto tříkolek, nebo jezdíme jen po výletech.

Preferoval byste velorex nebo klasickou motorku?

To nemůžu říct ani tak, ani tak. Obojí má své kouzlo, třeba na ježdění po Praze je nejlepší motorka, skútr, zatímco s velorexem už jedete jako s autem. Ale zase když jedete ve velorexu s partnerem, tak si sedíte vedle sebe a přijde mi to zábavnější a pohodlnější. Obzvláště, když prší. Je to unikátní stroj, když jedete, tak se na vás všichni smějí, nikdo vám neudělá žádnou řidičskou sprosťárnu.

Přirovnáváte život k barevné vitráži, ve které necháváte rozzářit vždy jiné sklíčko. Jaká sklíčka byste ještě chtěl ve svém životě rozsvítit?

Snažím se je rozsvěcet všechny pořád. Ještě jsem nenarazil na žádné, které bych nerozzářil. To ale neznamená, že bych skončil, nebo že jsem spokojený. Ona ta sklíčka potřebují čas od času vyleštit. Nedávno v Kazachstánu jsem například po dlouhé době jezdil na koni.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Pět vnoučat a to, jaká je celá má rodina. Víte, děti a jejich děti jsou jediná věc, která po vás na světě zůstane. Vše ostatní je pomíjivé. A pokud bych tu otázku vzal na pracovní úroveň, tak rozhodně vybudování tohoto týmu zde v IKEMu.

Existuje něco, z čeho máte strach, čeho se bojíte?

Mrzí mě, že se asi blíží konec mé profesní kariéry, konec sportování, protože člověk holt nebude fyzicky schopen. To je asi jediné, co závidím mladým lidem, tu spoustu aktivního pohybu, co mají před sebou. Nemám z toho vysloveně strach, ale vrtá mi to v hlavě.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group