ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Cesta do minulosti

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Nikdy bych nevěřil, že během čtvrt kilometru se můžete dostat do jiného světa. První cesta na východ od Česka se člověku vryje do paměti. Vše začalo přejezdem hranic v Užhorodu, rázem jako bychom se vrátili o sto let zpět.

Za první republiky by se žádná hranice nepřecházela, prostě by to bylo domácí putování v rámci Československa, ale časy se mění. Tady se však čas zastavil na přelomu 19. a 20. století. Samozřejmě ne ve všem, obzvláště ne ve větších městech. Mobilní telefony, televize, automobily a podobně nejsou žádnou zvláštností. Ovšem rozdíly mezi bohatými a chudými lidmi jsou jasně vidět a právě ti, co žijí pod hranicí chudoby (to je početnější skupina), poukazují na pomalý rozvoj. Můžete zde klidně spatřit vedle koňského povozu prorezavělého žigulíka či nové audi.

ko1302 podkarpatska rus poloniny

Jsme tady, sedmičlenná parta outdoorově naladěných přátel s cílem dostat se na nejvýchodnější konec území někdejšího Československa a zpět, hraniční přechod za námi a Podkarpatská Rus před námi. Než ale zamíříme do hor, máme před sebou Užhorod, hlavní a největší město oblasti, nazývané též bránou Ukrajiny. Leží na březích řeky Uh, která mu dala jméno, a je domovem mnoha národností, a tak není problém zde potkat kromě Rusínů, Slováků též Němce, Maďary, Rusy či Cikány. Nad městem se vypíná hrad, z kterého vládl v 10. století kníže Laborec. Nás ovšem více zaujal rusínský skanzen, ležící v těsném sousedství hradu. To jsme ovšem ještě netušili, že obdobně jako skanzen bude vypadat každá menší vesnička, kterou v podhůří Karpat navštívíme, snad jen s rozdílným udržováním stavení. Na každý pád je skanzen nádhernou dokumentací tradiční lidové architektury. Všechny chalupy jsou ze dřeva, vystavěné pouze skládáním bez použití jediného hřebíku. Jak náročná práce je postavit si dům, dobře ukazuje stavba s výškou zdi dva metry, sestavená pouze ze čtyř na sebe připevněných opracovaných kmenů. Já bych je zvedat nechtěl.

Cestou necestou

S Užhorodem za zády míříme do města Volovce, odkud chceme vyrazit do hor. Horám zde říkají poloniny, tento název označuje ukrajinskou, polskou a slovenskou část Karpat ležící v nadmořské výšce okolo 1500 metrů, kde vršky hřebenů jsou travnaté a odspodu je ohraničují lesy. Je zajímavé, že zde nenajdete pozvolný přechod lesa a travnatého pásu, mezistupeň keřů a malých stromů tu prostě chybí. V centru Volovce měla většina z nás rozporuplné pocity. Prázdné široké silnice, zašlá špína a domy vypadající, že se o ně od odtržení od Československa nikdo nestaral. A to je to zastávka mezinárodních rychlíků do Moskvy a Kyjeva. Kde to jsme a kudy máme jít? Žádné kloudné značení nikde nebylo (na setkání s turistickou značkou jednou za dva dny jsme si nakonec zvykli), jen knižní průvodce odkazoval na cestu podél kolejí a pod most doleva. Při pohledu k tomuto místu se mé myšlenky obracely spíš k možnosti přepadení než vstupu na poloniny. Zpod mostu s opadanou fasádou koukalo několik trubek a polovinou prostoru vytékalo cosi, co v lepším případě byl něčí septik. Prošli jsme pod mostem a znovu se přesvědčili, jaké rozdíly tu můžeme vidět. Nejenže industriální ráz staveb jako mávnutím kouzelného proutku zmizel za další zatáčkou, navíc se objevily domečky připomínající užhorodský skanzen. Je nutné podotknout, že všechny nebyly pouze dřevěné. Blátivou cestou, rozoranou koly těžkých nákladních zilů procházíme až na periferii, přitom potkáváme nejen místní starousedlíky, ale prodíráme se i stády krav. Ostatně krávy, ale též koně a ovce budeme potkávat během celé naší cesty. Následuje výstup na hranici lesa poloniny Boržava, kde plánujeme nocleh a ráno chceme vyrazit na třídenní pochod směr Mežgorje, česky by se dalo říci Mezihoří. Jak se později ukázalo, městečko nemohlo mít výstižnější jméno.

Mezi horami

Ráno. Ten, kdo byl někdy na vandru, ví, že ústní hygiena se zpravidla provádí tekutinou na bázi alkoholu, následuje rychlá káva, něco energie, pak se zabalí a vyrazí se vstříc novému cíli. Po večerním náročném výstupu, přece jen jsme překonali okolo 800 výškových metrů na šesti kilometrech, se hřebenovka zdá jako procházka parkem. Kouzlo polonin je v tom, že má člověk výhled do všech směrů. Hory nejsou cloněny lesem, a přesto jste na jeho hranici. Vidíte na desítky a snad i stovky kilometrů se táhnoucí holé karpatské hřbety. A nepotkáte zde živou duši. Za tři dny se u nás zastavilo jen stádo koní a bača, který vypil kamarádovi zásobu slivovice. Nevýhoda absence civilizace je ta, že pokud sestoupíte do špatného údolí, musíte zase na hřeben najít správnou cestu. Když zabloudíte v Česku, časem na někoho narazíte, tady bohužel ne.

ko1302 podkarpatska rus ukraina 2 086 fhdr

Město na obzoru

S příchodem tmy jme pozorovali hvězdné nebe bez světelného smogu, bylo krásně vidět i ty nejmenší hvězdy, lepší místo na astronomické vyžití jsem navštívil snad jen na La Palmě (Koktejl č. 9 rok 2010, článek Meka hvězdářů). Nejbližším svítícím bodem je město asi dvacet kilometrů od nás, podle odhadu to je Mežgorje, náš zítřejší cíl. Nové ráno a třetí den pochodu, dnes máme dorazit do města. Konečně si dáme pořádné jídlo po těch sušených polotovarech zalévaných vodou. Mežgorje nás přivítalo zvláštní atmosférou. Jako by někdo během jednoho dne udělal ze vsi město. Nechal zmizet chaloupky i statky a místo nich postavil činžáky a paneláky. Je až neuvěřitelné vidět koně volně se pasoucí mezi bytovkami a traktory postavené mezi osobními auty na parkovišti. My zde kromě večeře máme další plán, potřebujeme si vyměnit peníze. Po několika marných snahách doptat se na směnárnu zmiňovanou v našem průvodci zjišťujeme, že lepší bude využít neoficiální způsob. Když nás několik obyvatel odkázalo na zdejší síť řekněme veksláků, nebylo nám nejlépe. „Kde je najdeme a jak je poznáme?“ zněly naše otázky potom, co jsme se s touto variantou smířili. „Přijďte na náměstí tak za hodinku, určitě je poznáte,“ zněla rada místního. A taky že ano, přibližně za hodinu se objevilo asi pět mužů nezávisle na sobě operujících na mežgorjském náměstí a již postojem dávali najevo, že tu jen tak nečekají na autobus. Navíc nadité ledvinky, které měly připnuté u pasu, byly jasným znamením, kam jít měnit děňgi. Přes počáteční nejistotu proběhlo vše bez problémů, dokonce jsem vyměnil v dobrém kurzu i českou pětistovku.

Balada pro banditu

Dalo by se říci, že hned přes kopec je vesnička Koločava. Leží mezi pohořím Gorgany a poloninou Krásná, a obyvatelům České republiky je známa jako rodiště zbojníka Nikoly Šuhaje, podle kterého vzniklo dílo Ivana Olbrachta. Samozřejmě naše první kroky vedly na hřbitov, abychom se podívali na Nikolův hrob a též na hrob jeho milenky Eržiky. Přestože je hřbitov z části podobný spíše louce, nám se povedlo oba hroby najít během půl hodiny. Na kříži z Šuhajova hrobu jsou, respektive při naší návštěvě byly, dokonce české mince v hodnotě jedna, dvě, pět a dvacet korun. Potom jsme zamířili na veselejší místo, četnickou stanici. Dnes je ze stavení sloužícího československému četnictvu hospůdka, kterou provozuje Natalia Tumarec, učitelka v místní škole, kde založila muzeum Ivana Olbrachta. Jak jsme časem zjistili, je Natálka, jak ji všichni oslovují, patrně nejpodnikavějším člověkem Koločavy. Když jí tragicky zemřel manžel v někdejší místní továrně na letecké součásti, dostala finanční odškodnění, které investovala do koupi a rekonstrukce četnické stanice. Všimla si totiž, že přibývá turistů, převážně z Česka, toužících poznat místo zbojnických příběhů Nikoly Šuhaje. Při rekonstrukci jí pomohly i finance získané od turistů z Česka jako dar na rozvoj cestovního ruchu. A tak se z učitelky stala paní hoteliérka, dnes je totiž četnická stanice nejen hospodou, ale též pensionem, kde jsme se ubytovali. Zajímavé zjištění se nám povedlo při bloumání obcí a při rozhovorech s koločavskými rodáky. U nás je Nikola Šuhaj legendární hrdina z knih a filmu, ovšem u místních jsme nabyli dojmu, že je u nich brán pouze jako zloděj a vrah a nejsou na něj vůbec pyšní. Dokonce ani jeho potomci, žijící stále v Koločavě, se o něm nechtějí bavit. Když už jsme byli na toulkách obcí, zašli jsme i k hrobům četníků, které Šuhaj zabil. Nacházejí se u pravoslavného kostela sv. Ducha. Dřevěný kostelík je postaven bez jediného hřebíku a Brežněv z něj po dobu své vlády udělal muzeum ateismu.

Siň, Vir a Svoboda

Navštívit Koločavu a neudělat si drobnou zacházku z trasy k Siněvirskému jezeru, by byla fatální chyba. Jedná se o největší přírodní jezero Podkarpatské Rusi. K jeho názvu i vzniku se váže pověst o dvou milencích. Chudý mladík Vir a dívka Siň z bohaté rodiny se do sebe zamilovali. Bohatí rodiče nechtěli o svatbě své dcery s nuzákem ani slyšet, proto ho nechali zabít. Siň pak plakala nad Virovým hrobem, až z jejích slz vzniklo jezero a ostrůvek na něm symbolizuje jeho hrob. Dnes pověst připomíná gigantická plastika na břehu vytvořená z kmenů stromů. Jezero má neuvěřitelné kouzlo, jako v zrcadle se v něm odrážejí okolní lesy. Během okruhu po jeho břehu nás jeho průzračné vody lákaly k vykoupání, ale bohužel je hlídanou přírodní rezervací a čas od času je možno zahlédnout někoho z hlídačů. V rámci snahy uchránit se od problémů jsme lázeň vzdali. Když už jsme se chtěli vydat zpět na stanici, dostali jsme tip na prodloužení našeho výletu od jednoho z místních. „Chcete vidět nefalšovanou podkarpatskou vesničku? Zajděte si touhle cestou tak dva kilometry na Svobodu,“ zněla věta, která nás motivovala k rozšíření itineráře.

Živoucí muzeum

Bylo to správné rozhodnutí. Vesnička Svoboda si v ničem nezadala s užhorodským skanzenem, ovšem zde bylo vše naživo. Domečky rozeseté podél cesty i po svazích, žádné ploty, místní oblečení do oděvů snad po prarodičích, koně a krávy se volně pásli a 21. století zde připomínala snad jen dvě auta. Neuvěřitelné, v tomto živoucím muzeu lidové architektury i kultury se opravdu čas zastavil na konci 19. století. A nejvíce nás překvapil zájem obyvatel. Svoboda je úplně na konci slepé cesty, turisté sem moc nezavítají, dojdou na Siněvir a vracejí se zpět do Koločavy. Neustále jsme proto čelili dotazům, odkud jsme a kam jdeme. Když jsme nakonec zastavili u krámku a koupili si pivo, seběhla se na nás podívat celá ves. Místní nebyli zlí, jen zvědaví, kdo narušil jejich stereotyp. Když se kamarád zmínil, zda by někdo neměl na prodej kousek tvarohu na ochutnání, sešla se nám asi tři kila tvarohu s tím, že je to dárek. Tam pro nás padly mýty o nebezpečné Ukrajině a opět se ukázalo, že čím má člověk míň, tím víc by se rozdal.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group