Archiv vydání magazínu Koktejl

TEXT A FOTO: David Těšínský

Jedna země a dva světy. Japonsko je pokrokový stát, ale jakou cenu má místo na špici? Lidští roboti pracují od úsvitu do soumraku, na odpočinek není čas. Také zde žijí lidé bez práce a bez domova, kteří se narozdíl od nich ještě nezapomněli smát.

Zivot japonského businessmana je stereotypní a suchý. Probudí se okolo páté ranní, pak vyrazí do práce, nastoupí do přeplněného vlaku s přestupy na přelidněných stanicích a pozdě večer ho čeká stejně úmorná cesta zpět. Není divu, že tito živí roboti rádi svůj každodenní stres po práci spláchnou v místních hospodách (izakaya) a mnohdy pak ani netrefí domů.

Po ulicích se běžně povalují opilí manažeři ještě v oblecích s kravatou a kufříkem. Průměrný japonský businessman nevydělává velké peníze, proto raději místo taxíka hledá alternativní způsoby noclehu, jako je fastfood. Útočiště nachází v „manga kavárně“ či jakékoliv jiné internetové kavárně, otevřené 24 hodin denně. Oblíbeným místem je i McDonald´s. Častým zvykem pro rychlé „odstresování“ je také návštěva heren nebo čtení mangy (kreslených tištěných komiksů) v nejbližším marketu při pauze na oběd nebo večer po práci.

Práce vysává

„V Japonsku je velice obtížné prosadit jakoukoliv zásadní změnu,“ řekl mi 66letý pán ze Severní Koreje, který žije v Japonsku již dlouho. Když jsme se poznali blíže, tak mi sdělil: „Ty jsi moc citlivý na to, abys tady vydržel s těmi roboty. Mnoho lidí se tu cítí hodně osamoceně a je normální nemít žádné kamarády.“

Každý člověk si i v Japonsku může najít svoji cestu ke štěstí, záleží, jestli štěstím je pro něj zrovna jediné volné pracovní místo v železné budově mezi mraky s nikdy nekončící pracovní dobou. Nezřídka nějaký ten businessman ukončí svůj život skokem pod vlak nebo z okna.

Klidné stáří

Opakem lidských robotů z Tokia jsou bezdomovci z Ósaky. Prožil jsem s nimi ve slumu Kamagasaki celé tři dny. Proběhlo mezi námi neuvěřitelné porozumění beze slov, já neuměl japonsky, oni zase anglicky, přesto jsme se spřátelili. Padesátníci bez práce a bez domova přesto působili, že jsou se svou životní situací smířeni. Se svými penězi vyjdou tak akorát, a přesto se předháněli, kdo mi koupí pivo. Sami kouří, pijí pivo a saké, hrají na kytary, tančí. Mají klid v duši, ten jsem u robotů z Tokia nenašel.