ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ostrov čertů

TEXT A FOTO: Alexandra Synac

Už při pohledu z letadla dolů na tu hornatou krásu posetou tisíci jezer, která v odpoledním sluníčku zářila jako safíry na zeleném sametu, se to ve mně zachvělo. Místo jako stvořené pro Tolkienovu fantazii nebo pro Spielbergův Jurský park.

Poslouchám Tonyho, který nám právě poskytl auto ze své půjčovny: „Myslím, že s ní budete spokojeni. Ale držte ji pod devadesátkou.“ Starší podsaditý pán s onošeným kloboukem na hlavě spokojeně poplácal karavan po kapotě a předal nám klíče. „Pršet by dneska už nemělo, tak ji nechte ještě chvíli vyvětrat, ale jinak všechno v pohodě.“ Naše cíle byly jasné – vidět ježuru, tasmánského čerta, ptakopyska, vombata, takzvanou „borovici huon (Lagarostrobos franklinii) patřící mezi nohoplodovité (Podocarpaceae) a místní druh cypřiše (Athrotaxis selaginoides), zvaný „borovice King Billy“, případně cokoliv jiného endemického, čím se tento bezdůvodně opomíjený ostrov může pyšnit.

ko1302 tasmanie mg 5698

Tasmánie nezklamala ani v jednom. Od prvního dne jsme si připadali, jako bychom se ocitli v nějakém cizím, paralelním světě. Hlavní město Hobart se s námi rozloučilo pohádkovým západem slunce, zrcadlícím se v malebné zátoce s mnoha hornatými ostrůvky až někam za horizont. Snažili jsme se co nejdřív opustit civilizaci a najít vhodné místo k načerpání sil v nejčistějším vzduchu na této planetě. Všechno neuvěřitelně vonělo. Snad proto, že před pár hodinami sprchlo a sluníčko svými posledními paprsky smířlivě hladilo každý eukalyptový list.

Nezkrocená divočina

Každý den nás budilo něco jiného. První to byly šílené divoké slepice, které si z nedalekého lesíka vyšly na louku na snídani. Jindy se uřvaní papoušci snažili roztrhnout náš odpadkový koš, pověšený na zrcátku, ubučené krávy, malí roztomilí klokani, zde nazývaní wallabies, poklidně chroupající jarní, ještě sluncem nespálenou trávu, či tasmánský žabí sborový zpěv připomínající ten cikánský z Verdiho Trubadúra. Nejlépe se ovšem vstávalo se smějícími se ledňáky obrovskými (Dacelo novaeguineae). Jejich pozitivní nálada byla příjemně nakažlivá. Tasmánie ale měla v rukávu další trumfy. Sáhnout si na křehké, několik staletí staré a nikde jinde se nevyskytující „borovice huon“, které jen zázrakem v minulém století nevykáceli stavitelé lodí, je těžké popsat. V paměti mi navždy zůstanou hluboké pralesy národních parků Mount Field a Hartz Mountains na jihu a jihovýchodě, které se podobají nepropustným začarovaným pralesům v Tolkienově Pánu prstenů. Člověk tu každou chvíli čekal, zda na něj zpoza několikametrových kapradin a mechem porostlých statných eukalyptů nevyskočí dinosaurus nebo alespoň zlomyslný skřet.

Národní park Franklin-Gordon Wild Rivers, v němž se uprostřed panenské přírody skrývají běsnící řeky s několika impozantními vodopády, nám učaroval. Také ledovci dramaticky vytvarovaný národní park Cradle Mountain–Lake St. Clair nezklamal, hlavně co se fauny týče. Nedivím se, že dvacet procent státu je na Seznamu světového dědictví UNESCO. Tasmánie je synonymem nezkrocené divočiny. Nepropustné hory, bouřlivé řeky a ospalá jezera, věkovité lesy bez začátku a konce, překypující vzácnou, často endemickou faunou i flórou, která v kontinentální Austrálii vyhynula nebo je v ohrožení, to vše je zde na dosah. Jak by taky ne, na konci poslední doby ledové Tasmánii zvýšená hladina Jižního oceánu oddělila od Austrálie a posledních 13 000 let se na ní život vyvíjel v poklidné, ničím nerušené izolaci. Tasmánští domorodci tu žili 34 000 let v absolutní harmonii s krajinou. Až teprve holandský cestovatel a námořník Abel Tasman roku 1642 poprvé zanesl do map jihovýchodní pobřeží ostrova. To už se skoro 300 let vyučovalo na Karlově univerzitě. Trvalo ovšem dalších 200 let, než se první Evropané usadili pod impozantní Mt. Wellington a založili tím druhé nejstarší město Austrálie, dnešní Hobart.

ko1302 tasmanie mg 5983

 

Tasmagie

Je trošku zázrak, že zdejší divočina nedopadla pod sekerami a puškami bílých stejně, jako domorodí Tasmánci, dnes už je naštěstí volání divočiny silnější než obchodní zisky. A tak jsme si z našeho seznamu mohli s vnitřním uspokojením odškrtnout plaché medvídkovité vombaty, vačici, drobné klokany rudoboké (Thylogale billardierii) i klokany Bennetovy. Krásní žlutoocasí černí a bílí kakaduové, rosely i plaší ledňáci často zdobili už tak impozantní, mechem porostlé stromy. Našeho černého čerta, co na nás k večeru pár sekund vystrašeně koukal, když se snažil přejít přes cestu, považujeme za vrchol štěstí. Dokonce jsme zahlédli i hejno velryb jižních s mládětem, jak pokojně proplouvaly vodami okolo úchvatného pobřeží Národního parku Freycinet. Nakonec jsme cestu skončili opět u Tonyho. „Tak co, neříkal jsem vám, že budete spokojeni?“ Tony, rozvalený za stolem ve svém kanclíku, s neodlučným kloboukem akubra na hlavě, asi pozná spokojeného zákazníka, ještě než mu projde dveřmi. Odvezl nás ještě na letiště, kde jsme se rozloučili „příští rok zase na viděnou.“ Spokojeně poplácáme kapotu jeho vozu a mlčky sledujeme, jak Tony odjíždí. To už ale oba v duchu plánujeme, jak se do Van Diemenovy země, jak Tasmánii původně její objevitel pojmenoval, podíváme zase příště.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group