ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Klášterní noci

 

TEXT: Viktória Bajaníková, FOTO: Wei Liu

Do tmy se ozývají údery gongu a já pospíchám do třetího patra chrámu, kde začínají ranní modlitby. Holohlaví mniši přicházejí majestátním krokem, vždy se třikrát pokloní a sednou si nejblíže k pozlaceným sochám Buddhy. Čeká mě rychlokurz vnitřní očisty.

Soul je plný spěchajících lidí, nákupních center, obchodů amerických značek a reklam na plastické chirurgy. „Chtěla bys teď jít nakupovat?“ ptají se mě korejské kamarádky snad po tisící, a pokaždé jsou překvapeny, že odpovídám ne. Pro ně je normální trávit každý víkend v centru v Myeong-dong, nákupní mece Soulu, ale mě jako cizince zajímají i jiné aspekty korejské kultury.

Poprosila jsem tedy kamarádku Nayoung, jestli mi nezařídí noc v klášteře neboli „temple stay“, o které se píše snad ve všech průvodcích po Koreji. Po několika pokusech, kdy nás odmítli s tím, že v požadované dny program nedělají, nemluví anglicky (ačkoli na svém webu uváděli něco jiného) nebo rekonstruují chrám, jsme se konečně dopracovaly k tomu, že přijali naši rezervaci mailem v chrámu Hwagyesa. Rodiče Nayoung uznale pokývali hlavou, že je to tam pěkné, a tak jsem se s čínskou kamarádkou Wei vydala na noc do kláštera.

ko1303 korea dl  3

Hwagyesa leží na kraji Soulu tam, kde už končí nákupní centra a začínají zalesněné kopce. Z centra města se sem dostanete metrem přibližně za čtyřicet pět minut. Potom, co jsme opustily metro, jsme si ještě musely vzít taxík. Řidiči jsme ukázaly lísteček, kde jsme měly v korejštině napsaný cíl naší cesty, a za pár minut jsme už stály před branami kláštera. Delší cesta ale stála za to.

Hwagyesa je velký komplex skrytý v blízkosti lesa a potoka. Kromě nás si naplánovali strávit noc u mnichů ještě osamocený korejský chlapec, americký manželský pár v podobě sympatického černocha a malé blondýnky, dále mladý Španěl, kterého provází stydlivá Korejka, a nakonec jsem tu já a Wei. A samozřejmě, nelze opomenout naši průvodkyni, která je sice asijského vzhledu, ale přízvukem i původem ve skutečnosti z Ameriky. Různorodá společnost. „Běžte si prohlédnout své pokoje, klíče najdete na zárubni nad dveřmi. Prosím, zamkněte si pokoj, klíče ale neodnášejte, vraťte je zase zpátky nad dveře,“ dostáváme instrukce od průvodkyně. Tento způsob zabezpečení je námětem k zamyšlení, ale uděláme to tak, jak nám bylo řečeno. Pokoj je bez oken a bez nábytku. Na zemi jsou nachystané polštáře, tenké matrace a deky na přikrytí. Nic luxusní, ale pro „nalezení svého skutečného Já“, což je uvedeno jako součást našeho pobytu, jako stvořené. Ostatně, podle programu jsme už ve čtyři hodiny ráno měly být na modlitbách v chrámu, takže jsme neplánovaly dlouho v pokoji zůstávat. Oblékáme si hnědé dlouhé kalhoty a vestu, nevzhledné a hrubé kusy oblečení, člověk se ale hned cítí povznesenější nad svými běžnými starostmi. „Prosím, noste je po celou dobu, co v chrámu budete,“ zdůrazňuje nám průvodkyně. „Taky je vhodné mít zde oblečené ponožky. Bosé nohy nejsou uctivé.“

Hledání pravého Já

Začínáme prohlídkou chrámu a jeho okolí, pak se vydáváme na túru na blízkou horu. „Neměli byste příliš mluvit s ostatními, raději se obraťte do svého nitra nebo vnímejte okolí, les, jeho zvuky. Soustřeďte se na hledání sebe sama,“ instruuje nás klidným hlasem naše průvodkyně, která v klášteře sice bydlí, ale jeptiškou není. Po prvních dvaceti minutách poměrně strmého stoupání se zastaví a ptá se: „Tak co, už někdo z vás našel sám sebe?“ Odpovídá jí jen náš udýchaný smích. Po hodině odpočíváme na vrcholku kopce, odkud je pěkný výhled na lesy a velkou část Soulu. Řekla bych, že dokonce hezčí než ze slavné Soul Tower, atrakce uprostřed města. Lituji, že jsem si v rámci hledání svého pravého Já nevzala fotoaparát. Podle programu by měla následovat meditace v lesích, ale bohužel den předtím pršelo, takže skály jsou mokré a nemůžeme si na ně pohodlně sednout. Meditace nás tedy čeká až při návratu do chrámu. Hodinu trávíme v podkrovní místnosti s usměvavou holohlavou jeptiškou, která nám lámavou angličtinou potichu říká instrukce k meditaci. Snažím se vyprázdnit si mysl, ale slyším každý zvuk z otevřeného okna a myslím na to, že mi mravenčí v noze, bolí mě záda a co asi budeme dělat druhý den. Zřejmě bych nebyla dobrá jeptiška. Naštěstí střídáme sezení s chůzí po místnosti, za což jsou nám bezpochyby vděčné naše západní nohy, nezvyklé být dlouho v tureckém sedu. Oběd, večeře i snídaně tvoří jen vegetariánské pokrmy, na výběr je polévka, rýže, zelenina, ovoce, houby a tofu. „Můžete si naložit, kolik jen chcete, ale prosím, potravinami neplýtvejte,“ povzbuzuje nás k jídlu průvodkyně. Po jídle si každý umyje nádobí venku na terase, asi deset metrů od lesa. Spát jdeme už o půl desáté. Přikrývám se dekou a přemýšlím, kdy jsem naposledy šla do postele tak brzy. Už to budou léta. Trochu se bojím, že neusnu, protože běžně chodím spát o půlnoci, ale překvapivě za pár minut jsem už v říši snů. Svižná procházka v horách udělala své.

ko1303 korea dl  4

 

Před čtvrtou nás budí klepání na dveře. Zároveň se začínají ozývat gongy, které svolávají na ranní modlitby. Rychle se oblékám a myju, přičemž počítám, kolik úderů gongu se má ještě ozvat, než začnou modlitby. Vcházím do chrámu, dívám se na pozlacené sochy Buddhy a mnichy přicházející na modlitby. Překvapivě se tam objevují i věřící, které obdivuji, vstávat před čtvrtou kvůli ranním modlitbám chce silnou vůli. Klečím a marně hledám ve zpěvníku ten správný řádek, abych se mohla přidat. Moje znalosti korejštiny nejsou dostatečné a slova mnichů nezní jako něco známého. Dívám se tedy jenom zamyšleně ven a užívám si teplou noc před svítáním. Po snídani následuje dobrovolná práce, což je zametání listí z cesty hned vedle chrámu. Uprostřed léta působí tato činnost mírně absurdně, ale cítím se alespoň jako postava z knížek o zen-buddhismu, které mám doma.

Kurz správných rozhodnutí

Nejlepší zážitek pobytu v chrámu přichází nakonec. Sto osm poklon v chrámu, ale ne ledajakých. Při každé pokloně člověk položí nejen kolena, ale i ruce a čelo až na zem. Modlení provází anglický hlas z reproduktorů, který nás informuje, proč se nyní klaníme. Kvůli sobectví, neúctě, nedostatku soucitu... Seznam se zdá být nekonečný. Už v polovině si pomyslím, že mniši musejí mít vytrénovaná stehna jako maratonci. Manželský pár z Ameriky už některé poklony vynechává, neboť to, co zpočátku vypadalo jako směšná rozcvička, je po polovině hotové posilování v šíleném tempu. Po skončení poklon se cítím skvěle. Sice chodím dolů po schodech s menšími problémy, ale monotónnost tohoto cvičení má něco do sebe. Následuje ceremonie pití čaje s mnichem, se kterým diskutujeme o budd¬hismu, jeho motivaci pro vstup do kláštera a dozvídáme se praktický účel poklon. „Koho čeká důležité životní rozhodnutí, udělá až dva tisíce takových poklon. Samozřejmě s krátkými přestávkami. To pak trvá i celý den, ale člověku se nakonec vyjasní mysl a zjistí, která možnost je správná,“ pokyvuje hlavou postarší mnich a já si dávám závazek, že to někdy v budoucnu zkusím. Když jsme vypily čaj, snědly koláčky i s talířky (byly jedlé), nastal čas rozloučit se s chrámem, který byl na jednu noc naším přechodným bydlištěm. Jen neochotně si balím věci a vyplňuji dotazník o svém pobytu. Loučím se s jeptiškou, která s námi meditovala, a vidím, že drží v ruce smartphone, ostatně jako všichni Korejci. Všimne si mého pohledu a usmívá se: „To víte, ani chrámu se technologie nevyhýbají.“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group