ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Ten jediný

 

TEXT A FOTO: Martin Loew

Rozvrzaný vlak se skřípavě sune po vlnitých kolejích vzhůru do vrchu. Když to dál nahoru nejde, chvíli se postojí, kousek vycouvá a zkusí se to znovu. Však ono to půjde. Není kam spěchat. Na jediný osobní vlak na Madagaskaru jeho cestující počkají s nekonečnou trpělivostí jakkoliv dlouho.

Železniční trať FCE, směřující z přístavu Manakara na východním pobřeží Madagaskaru do města Fianarantsoa v centrálních horách, již něco pamatuje. Byla postavena v dobách francouzské kolonie, v letech 1926 až 1936, jenže ani tehdy vlastně nebyla nová. Historickou kuriozitou je totiž to, že kolejnice a pražce použité při stavbě FCE byly ukořistěny Němcům po první světové válce a odeslány Francouzy z Evropy na Madagaskar. Dodnes se tu jezdí po kolejích, po kterých drncaly vlaky v dalekém Alsasku již v roce 1894!

ko1303 madagaskar vlak t d09273

Připočteme-li k věku železnice i složitý horský terén, kudy trať vede, poškozována častými a rozsáhlými sesuvy půdy, musíme dospět k závěru, že stojíme před malým zázrakem. Tuto 163 km dlouhou železnici drží při životě snad jen ne¬otřesitelná síla vůle zdejších obyvatel. Na provozu trati závisí živobytí až sta tisíc Malgašů, kteří tudy přepravují své produkty na trh, případně poskytují služby cestujícím. V okolí železnice se život zcela řídí jízdním řádem. Ten je sice zřídkakdy dodržen, ale to na Madagaskaru rozhází maximálně hrstku evropských turistů, kteří se sem vydají za netradičním dobrodružstvím.

Dlouhé čekání

Vzhled nádraží ve stanici Tolongoina odpovídal jeho věku a deštivému tropickému klimatu. Odtud musí trať nastoupat ještě přes 700 výškových metrů, aby po 62 km dovedla vlaky s cestujícími do horského města Fianarantsoa. V mnohahodinovém čekání na nezvěstný vlak si domorodci vedli velmi dobře. Mnozí posedávali v klidu pod stříškou nádražní budovy, tvářili se rezignovaně, někteří i pospávali. Trošku mi ten výjev připomínal naše vánoční jesličky. Koneckonců, i zde panoval svatý klid, protože vlak nejel a nejel. Jen místo mudrců z východu jsme sem doputovali my, cestovatelé ze severu.

Na náměstí před nádražím však panoval čilý ruch. Místní lidé pobíhali deštěm sem a tam, přinášejíce a opět odnášejíce z nádraží všelijaký proviant. Mezi nimi v blátě ťapkaly strakaté husy, nikterak se nevzrušující ani deštěm, ani lidmi. Vlakem často cestují celé rodiny. Když vezou na trh do města svoji úrodu manioku napěchovanou v rozpadajícím se pytli, berou děti s sebou. O ty nejmladší by se neměl doma kdo postarat, ty jen malinko starší jsou zase vítanými pomocníky. Pro místní děti jsme my, turisté z Evropy, představovali výjimečné povyražení. Evidentně se nestává příliš často, aby se v jejich městečku objevil nějaký vaza (malgašsky běloch). A zatímco nás čekání na vlak již po třech hodinách přestávalo bavit, děti to s námi bavilo čím dál tím víc. Kontakt byl opravdu bezprostřední.

Na místní poměry velmi přepychová nádražní jídelna v Tolongoině nabízela pestrou nabídku jídel pro cestující. Základ každého pokrmu tvořila tak jako všude na Madagaskaru rýže, ke které jste si mohli vybrat kuřecí, hovězí i vepřové maso se šťávou nebo jen zeleninovou omáčku či vejce. Malé kuličky jsou malgašským chlebem – trošku jako naše kobližky. Nádražní budovu v čase očekávaného příjezdu vlaku obklíčilo početné družstvo potulných prodejců občerstvení. Jakoby každý, kdo v Tolongoině umí vařit, přinesl aspoň jednu porci. Jenže s narůstajícím zpožděním vlaku jídlo přestalo vypadat čerstvě a odloženo na nejrůznějších místech se těšilo spíše jen pozornosti much.

ko1303 madagaskar vlak t d09243

 

Boj o místo

Jakmile se ve stanici objevil vytoužený vlak, letargie všech čekajících byla okamžitě pryč. Všichni popadli svá zavazadla a vzali útokem nástupiště. Bylo jasné, že začíná boj o místa. Souprava čítala všeho všudy tři vagony a přijela evidentně plně obsazena. Kam se všichni vejdou? A kam se vejdeme my? Ještě než vlak dobrzdil, domorodí cestující začali dovnitř ládovat své pytle. Cpali je do vagonů dveřmi i okny a vzápětí se cpali za nimi, ačkoliv ti cestující, kteří právě přijeli, se proti všem snažili cpát z vlaku ven.
Spolu s cestujícími vlak obklíčili již dávno připravení prodejci jídla. Co na tom, že pokrmy během dlouhého zpoždění už ztratily pel čerstvosti. Podle zájmu cestujících jsme pochopili, že ve vlaku tu tráví obzvláště dobře. Za pouhou třičtvrtěhodinku bylo všechno jídlo prodáno, koupeno a snědeno, všichni cestující nacpáni tam, kde to jen bylo možné, a vlak se s mohutným houkáním vydal na další cestu. Ale nijak naspěch neměl, našich 41 km projel v klidu, za nějaké tři a půl hodiny.

My jsme se nakonec nacpali do vagonu první třídy. Ne že bychom toužili po nějakém luxusu, ostatně viditelný rozdíl mezi třídami ve vlaku nebyl, ale byl to jediný vagon, do kterého jsme se dokázali vmáčknout. Vzrušující bylo, když se po setmění ukázalo, že ve vagonu nesvítí ani jediná žárovka, a my se ocitli v absolutní tmě. Inu, první třída…

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group