ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Zemí Škipetarů

TEXT: Petr Mašek, FOTO: Petr Kalač

Karl May ji ve svém románu Ve stínu pádišáha popsal jako nebezpečnou, hemžící se nelítostnými hrdlořezy a krvelačnými medvědy. Procestovali jsme ji od severu k jihu a troufli si i tam, kam Mayův superman Kara ben Nemsí.

Už dřív jsme chtěli tuto nespravedlivě opomíjenou a obávanou zemi navštívit, porovnat fikci Karla Maye (který tam nikdy nebyl) se současnou realitou. Některé Mayovy popisy jsou trefné, na cestě po Albánii jsme našli mnoho míst, jež jsou jak vystřižená z Mayových románů.

ko1303 albanie bl girok-stechy1 2

Domorodci

„Škipetar je vůči cizinci právě tak uzavřený, vážný a nepřátelský, jako je i jeho země. Jsou to lidé silní, šlachovití a pružní, jejich vážné tváře mají tvrdé neúprosné rysy, jejich chladné, odmítavé oči ladí se vzezřením jejich hor. Jsou nedůvěřiví, podezírají i jeden druhého…“

Tajuplný horský národ se ukázal v tom nejlepším světle. Téměř každý, s kým jsme se byli schopni domluvit, nám zdůrazňoval, že Albánci (Škipetaři) jsou muslimové, katolíci i pravoslavní a běžné jsou i sňatky vyznavačů různých konfesí. Náboženskou tolerantnost ostatně zmiňuje už Ottův slovník naučný.

Vrcholem tolerance je pak muslimský řád bektašijů, který vedle Koránu uznává i Bibli, bere si poučení z budd¬hismu a jeho vyznavači se nebrání ani pití rakije.

Je nepochopitelné, jak si mohl komunistický diktátor Enver Hodža myslet, že vytvoří z Albánců první ateistický národ. Jeho přesvědčovací metody, tj. vězení pro kněze a imámy, buldozery na mešity a kostely, zjevně neuspěly.

Dnešní Albánci nejsou nedůvěřiví, rádi si popovídají s cizinci. Po celou dobu jsme se nesetkali s jediným pokusem nás ošidit, natož přepadnout či oloupit. Pravda, občas nás před svými spoluobčany varovali taxíkáři, ale ti nás strašili proto, aby z nás udělali své zákazníky.

Hory

„Jeli jsme mezi příkrými kopci, nad nimiž se jako hroziví obři tyčily temné skalní masivy… Bylo slyšet temné šumění korun vysokých stromů, vrhajících fantastické stíny na naši cestu.“

Hory tvoří většinu země. V nižších polohách žijí pastevci ovcí, ve vyšších nikdo, ale postupně do nich pronikají turisté, především Češi a Nizozemci. Horami prochází i většina silnic, vinou se po úbočích. Pod nimi zejí ukrutně „temné, hrozivé, studené propasti“ a silnice jsou lemovány pomníčky těch, co se zřítili dolů. Řidiči pak rádi ukazují místa, kde prý nedávno spadl autobus… Na těchto cestách, někde zatarasených spadlým kamením, nás občas až mrazilo.

V horách nenajdete značené cesty. Turistický ruch se trochu probouzí na severu v pohoří Prokletije, ve vesnici Theth. Tam někde také končí stopy české výpravy, která se ztratila v roce 2001. Nikdo nikdy nezjistil, co se s těmi třemi lidmi stalo, ovšem v albánských horách je tak snadné zabloudit! Po několika dnech bez vody – prameny jsou velmi vzácné – člověk zemře vyčerpáním.
Vedle zmíněného Prokletije na severu lze doporučit „Moker gore“ nad Podgradcem u Ohridského jezera, a rodící se horskou turistickou základnu na jihovýchodě ve městě Leskovik. Neuvěřitelnou kuriozitou je tzv. „Modré oko“, mocný pramen, který vyvěrá pod malou skálou a takto, z bodu nula, okamžitě tvoří řeku, po které je možné se plavit na lodi. Jeho barva je neskutečně modromodrá.

ko1303 albanie bl girok-stechy1 1

Doprava

„Nasedl jsem. Ríhovi stačilo slůvko ,kawam!‘ – rychle – a letěl jako šíp. Za minutu jsem byl v soutěsce. Vraník uháněl mezi skalami jako vítr. Ještě minutu a ještě jednu…“

Kara Ben Nemsí se po zemi Škipetarů pohyboval na svém nepřekonatelném koni Ríhovi. Dnes se tady na koních necestuje, ale veřejná doprava je v Albánii naprosto dokonalá.

Páteří dopravního systému jsou minibusy pro 12–15 lidí (podle potřeby ale i pro víc). Ty jezdí celý den po jedné trase z města do města a nabírají cestující na každém rohu. Stačí jen mávnout. Minibusy jsou přijatelně levné a snesitelně nepohodlné. Rychlost, se kterou jsme přesedali z jednoho minibusu do druhého, kamarád srovnával s tím, jak baron Prášil přeskakoval z jedné dělové koule na druhou.

Síť minibusů doplňují autobusové linky, u těch ovšem bývá trochu obtížné zjistit, kdy jedou. Zastavují stejně jako minibusy, tedy prakticky všude.

Stejně se chovají i vnitrozemní lodě, např. na cestě po Bílém Drinu. Zastavují u pobřežních kamenů, na kterých čekají cestující. Tato cesta nádherným kaňonem je díky dokumentárnímu filmu oblíbená. Je ovšem nutné upozornit, že třeba v době, kdy jsme tato místa navštívili my, nejezdil po vodě slibovaný trajekt schopný převážet dopravní prostředky, což zklamalo řadu českých motorkářů, kteří se tak vydali na zbytečnou cestu.

Památky

„Na nejvyšším pahorku stojí polorozbořený zámek. Město vytvořilo vlastně několik vesnic, které se spojily, a domy jsou tu většinou ze dřeva.“

Tak popisuje Karl May město Skadar na východním konci Skadarského jezera. Zmíněný zámek je rozsáhlý hrad. Domy dnes nejsou ze dřeva, Skadar je moderní město.

Největšími perlami mezi albánskými památkami jsou ovšem dvě místa zapsaná na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO – Butrint a Gjirokastër.

Butrint leží na jihu a vystavěli ho Řekové ve 2. a 3. století před Kristem. Přišlo však mocné zemětřesení, vpád Benátčanů, vzestup podzemních vod a epidemie. Město bylo opuštěno a skryla ho vegetace. Dnes se můžete procházet mezi ruinami a obdivovat zbytky lázní, divadla, několika chrámů a mnoha dalších budov. Na prohlídku si vyhraďte nejméně tři hodiny. Po skončení působivé procházky se ještě můžete osvěžit v jezeře.

Gjirokastëru se zcela právem říká „Kamenné město“. Kameny jsou tu použity nejen jako zdivo, ale také jako střešní krytina prakticky všech domů v historickém centru.

Městu vévodí hrad a nedaleko rodného domu Envera Hodži stojí za návštěvu dům rodiny Skënduli. Ten je vybaven důmyslným obranným systémem a je také nádhernou architektonickou památkou s autentickým vybavením a krásnou výzdobou. Provází v něm sám majitel, potomek kdysi bohatého rodu. Na některých místech v domě jsme se neubránili představě Kara ben Nemsího sedícího u kávy a vodní dýmky.

Stravování

„Jídlo bylo znamenité. Měli jsme pořádnou mísu rybí polévky, že by lepší neuvařili v Praze ani ve Vídni. Pak následoval obrovský kapoun nadívaný fíky a rozdrcenými ořechy, pečené kůzle a tučný pilav s rozinkami a mandlemi. Jako zákusek bylo ovoce a cukroví…“

Takovou hostinu jsme tedy nezažili, ale nechali jsme se (za 5 eur na osobu) pohostit v domácím prostředí a můžeme také potvrdit, že jídlo bylo znamenité.

V Albánii najdete bezpočet kavárniček, ve kterých se popíjí maličká, ale ukrutně silná kávička, je možné si objednat koňak a pivo, ale jídla se nedočkáte. Ve větších městech se najdou restaurace s jídlem, ale asi jsme měli smůlu, nijak nás neuchvátilo.

Lze ovšem doporučit městská tržiště, kde lacino nakoupíte chutné domácí sýry, nakládané olivy mnoha druhů v různých nálevech a také místní specialitu, grilovanou beraní hlavu.

Zbraně

„Byla tam celá sbírka pušek, čakanů a dýk. To tedy bylo skladiště zbraní, jehož existenci jsme tušili. V jámě bylo také několik velkých kusů olova, plechové krabice naplněné roznětkami, hromádka křesacích kamenů a soudek s prachem.“

Albánii se někdy přezdívá „země kalašnikovů“. V době občanských nepokojů v 90. letech 20. století se zbraně z armádních skladů dostaly mezi obyvatele, kde už zůstaly. Přesto jsme střelbu ze samopalu slyšeli jen jednou, v noci v kamenolomu.

V Albánii se na každém kroku setkáváme s malými betonovými Enverovými bunkry.

Tiše chátrají a nikdo se o ně nezajímá. Ve skladištích zbraní rezivějí stovky velkých námořních min, torpéda a protiletecké kulomety.

Zvířata

„Zvíře udělalo půlobrat ke mně, otevřelo chřtán a vyrazilo dlouhý vzteklý řev. Ucítil jsem jeho horký, smrdutý dech. Bleskurychlý obrat – medvěd po mně chňapl, ale hrábl jen do vzduchu, protože jsem již nestál za ním, nýbrž po jeho pravé straně. Levou rukou jsem ho uchopil za srst na šíji, pravou jsem se ze široka rozpřáhl a vrazil mu dvakrát nůž až po násadu mezi žebra…“

Ne, na medvědy ani na vlky jsme nenarazili. Nejčetnějšími zvířaty jsou na Balkáně tradičně psi. Lze je rozdělit do dvou kategorií: toulaví a ovčáčtí.

První kategorie se poutník nemusí bát. Tito psi bývají spíše plaší, nevytvářejí smečky a neútočí, protože dobře vědí, jak zdejší dokážou zacházet s klackem nebo kamenem. Ovčáčtí psi jsou nebezpečnější, tedy pokud uděláte chybu. Psi mají za úkol chránit svěřené stádo a hbitě reagují na jeho ohrožení. Platí tu: ke stádu se nepřibližovat, při setkání ustoupit, psům dát najevo, že se jich nebojíte (klacek v ruce).

Na jihu žijí četné želvy, které dokážou člověka postrašit, protože se velmi hlučně prodírají houštím a vytvářejí tím hluk jako malý divočák. Místní je někdy grilují.

Všudypřítomné jsou samozřejmě cikády, v horách žijí četní tesaříci, včetně vzácného tesaříka alpského, v nížinách páchníci a zlatohlávci, na loukách poskakují tisíce kobylek a nad nimi létají nádherní motýli. Respekt budí až čtyři centimetry velké černožluté žahalky obrovské.

Pospěšte si!

Albánie je země, kterou stojí za to navštívit, ať jste založením vandrák a milovník horských výšlapů, nebo plážový typ. Na pobřeží totiž závratným tempem rostou moderní hotely a penziony čekající na turisty. Navštivte Albánii, dokud její osobité kouzlo není pokažené turistickým průmyslem!

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group