ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Běla Jensen: Noblesa zavazuje

PTALA SE: Michaela Košťálová, FOTO: Miroslav Nebeský

Nemá ráda války, bídu, komunisty a dršťkovou polévku. A to je asi tak všechno. Jinak Běla Jensen, elegantní dáma s jiskrou v oku, působí, jako by se snad nad ničím nermoutila. Ještě jsem nepotkala člověka, ze kterého by vyzařovalo tolik optimismu! Ostatně, k úsměvu má důvod, humanitární hnutí na vlastních nohou – Stonožka, které založila, je dnes známé, získalo řadu cen a především pomohlo. Stonožka vybavila desítky nemocnic v Česku; do bývalé Jugoslávie poslala pět sanitek, pořídila školní výbavu tisícům dětí z Iráku i Afghánistánu; v Opařanech postavila farmu pro zooterapii... Vždycky to ale nebylo jednoduché. Běla Jensen studovala s Janem Palachem, a jak říká, když bylo „po tom“, nezvládla vyjít na Václavák. V roce 1969 emigrovala do Norska a už se nevrátila, přestože tam kariéru začala jako obsluha na benzínce. V roce 2012 ji diváci České televize a posluchači Českého rozhlasu zvolili vítězkou ankety Zahraniční Čech roku 2012.

ko1303 rozhovor bl  dsc3842

V době emigrace jste byla komunistickou vládou odsouzena k odnětí svobody. Začátky v Norsku pro vás musely být opravdu těžké, že?

Pracovala jsem pro norskou televizi a připravovala dabing Rumcajse, což bylo tvrdé, protože Norové nemají cit pro vodníky, neznají je! (smích) Ale ne, vážně, opravdu to nebylo jednoduché, ze začátku jsem dělala uklízečku a pomáhala na benzínce, abych se uživila. Na jeden hrozný moment si vzpomínám. Vždycky mě bude mrzet, že jsem poslechla, když mi někdo doporučil, abych zkusila zajít do česko-norského spolku, že by mi tam mohli pomoct najít práci. Viděla jsem tam na zemi ležet o zeď opřené české kluky, mohlo jim být tak mezi osmnácti a dvaceti, seděli a čekali, kdo pro ně co udělá. V tu chvíli jsem cítila strašlivý stud – a už se tam nevrátila. Považovala jsem Čechy za flexibilní národ, že jsme ochotni pracovat. Já žebrat prostě nemohla!

Na podobném principu stojí i hnutí Stonožka, žádné sbírky nepořádáte. Jak se tedy dostáváte k penězům?

V současnosti spolupracujeme se školami a jejich učiteli z celé České republiky. To oni vydělávají peníze, které pak Stonožce posílají: malují a prodávají vánoční přáníčka, pečou perníky a vydají kuchařku, hrabou listí, uspořádají koncert... Tak to vlastně i začalo, po revoluci mě požádali, abych v Norsku sehnala peníze na jednu českou nemocnici. Chtěla jsem pomoct, ale zároveň jsem si neuměla představit, že budu chodit s kasičkou v ruce nebo někoho přemlouvat ke sponzoringu. Tak jsem to vyřešila tak, že naše děti malovaly a já to v Norsku prodávala. Učíme děti „you can make a difference“ (můžeš udělat rozdíl): vysvětlujeme jim, že můžou udělat zázrak; nevědí, ke komu se jejich přání dostane a koho zaujme... Nejlepší „stonožkové školy“ neznají šikanu – na to jsem hrdá. Děti tam vědí, že když mají dvacku, můžou si za ni koupit zmrzlinu anebo poslat -sedmnáct chlebů do Afghánistánu.

V té souvislosti mě napadá, váš byt je krásně zařízený, skoro až luxusně. Když víte, jak se někde ve světě žije, jak se s tímto srovnáváte?

Když jsem se poprvé vrátila z válečné oblasti, nemohla jsem si hodně dlouho ani koupit kafe. Dneska je pro mě domov tím bezpečným místem, kde načerpávám sílu. Potřebuji mít kolem sebe hodně krásy, abych vydržela dál „bojovat“. Kdyby lidé věděli, jak důležitá je krása, nebyla by nikde válka. Před Irákem jsem si v bytě nádherně uklidila. Už po zkušenosti z Balkánu jsem věděla, že se budu muset dlouho koupat a poslouchat Beethovena, abych se vzpamatovala. Také mi hodně pomáhá hudba. Totálně nenávidím bídu, to je příšerná věc.

Jaký máte vztah k penězům? V jednom rozhovoru jste se o nich vyjádřila dost negativně, ale nějak mi to k vašim názorům nesedí...

Jestli někdo někde napsal, že já jsem proti penězům, tak to blafoval! Já kapitalismus zbožňuju a v Norsku jsem – dobrovolně, nemyslím za plat – pracovala pro pravici, považovala jsem to za svoji morální povinnost. Kdyby lidi věděli, co všechno dobrého můžou udělat peníze, co může udělat dvacet korun! Pro mě jsou peníze spousta dobra, můžou změnit život tolika lidem, když se správně použijí. Mám takové heslo, že dokud má žena na kartáček na zuby, Chanel No. 5 a mercedes, tak zvládne ten zbytek. Vždycky, když jsem byla na dně, tak jsem se uklidňovala tím, že mám pořád aspoň tu třetinu. Na druhou stranu nechci říct, že štěstí stavím na penězích. Pracovala jsem na čtyřech kontinentech a nepotkala jsem člověka, který by byl sobec a zároveň šťastný. Věřím, že čím víc se dává, tím víc se dostává. Vždycky v životě mi to vyšlo, že dobro přitahuje dobro a zlo zase zlo.

Vy sama po celou dobu pracujete pro Stonožku jako dobrovolník, plat jste si nebrala. Čím se vlastně živíte?

Teď už mi Stonožka zabírá víceméně všechen čas, pracuji jen podle potřeby. Dříve jsem dělala všechno možné, hlavně poradkyni v oblasti lidských zdrojů. Nejsem jediná, kdo práci pro Stonožku dělá bezplatně, všichni jsme dobrovolníci!

Vraťme se k vašim začátkům, jak jste se seznámila s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem?

To je taková legrační historka! Když jsme vymysleli, že bude Stonožka, a že pomůžeme z Norska té české nemocnici, ale nebudeme žebrat, přemýšlela jsem, jak to propagovat. Pomáhal mi norský kněz Sverre Smebye – ten mě i oddával – a on chtěl, aby byl Havel patronem. Já byla naivní jako houpací kůň, chtěla jsem, abychom to dokázali sami a pro něj by to jako bylo překvapení, znali jsme se totiž trochu už předtím z odboje. Nakonec jsem tedy za ním jela, a to šlo přes Schwarzenberga. Povídám mu: „Pane kníže, já se strašně omlouvám, ale náš kněz, on je členem Helsingfors comitee, nevím, jestli ji znáte...“ a v tom kolem padlo dlouhé hrobové ticho. Potom kníže Schwarzenberg řekl: „Já jsem jejím prezidentem.“ To bylo faux pas!

Spolupracujete s více významnými muži, třeba generály Šíbou, Štefkou... Jak se mírumilovná Stonožka dostala k armádě?

Já si naši spolupráci s armádou nemůžu vynachválit, je to úžasné! S vojáky jsem nikdy nic neměla, to právě až Stonožka. V létě 1999 jsme se sešli s generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem a slíbili mu, že stonožkové děti pošlou jednu sanitku na Balkán. Děti svůj slib splnily několikrát. Místo na jednu sanitku vydělaly na čtyři. A pak přišel ten problém, o kterém nikdo z nás nepřemýšlel – jak se vlastně vozí sanitky nebo vůbec cokoliv do zemí, kde je válka, jak se vlastně člověk má pohybovat v zemi, která je zaminovaná? Pane Bože, vždyť já o tom vůbec nic nevěděla!

Jak jste to vyřešila; pomohla armáda?

Ano. Jela jsem tenkrát na generální štáb a to pro mě bylo příšerné, protože s vojáky jsem se vážně vůbec nestýkala. Nejdřív chtěli občanku, a tu já nemám, jenom norský pas. Vzali mě do kanceláře a já byla nervózní. Věděla jsem, že mám padesát minut a v těch se rozhodne, jestli mi pomůžou, anebo tam ty sanitky nedostaneme. Za tu hodinu jsem se nezastavila a chrlila na ně jedno přes druhé. Až když jsem odešla, zaslechla jsem přes dveře generála Šíbu: „To je příšerná baba!“ (smích). Za tři týdny mi v Oslo volal podplukovník Lysina, že za mnou přijede. A jak je člověk zblblej z komunismu, já se bála a čekala kontrolu – povolala jsem na pomoc všechny přátele a vygruntovali jsme byt, jak předtím nikdy nebyl a potom už také ne. Pak jsem se samozřejmě dověděla, že to nebylo kvůli žádné kontrole, ale že byl prostě na kongresu v Oslu, tak využil situace. A od té doby máme s armádou skvělou spolupráci. Ale Šíba si ze mě vystřeluje pořád, třeba když jsme letěli letadlem, strašil mě, že já bez hodnosti nemám pod sedadlem padák. (smích)

Nemáte českou občanku, zato máte norský pas. Na druhou stranu Stonožka je z velké části česká. Jak se vy sama cítíte?

Já mám dnes obojí občanství. Myslím, že jsem privilegovaná, že dobře znám obě země a z každé si můžu brát něco. Češi jsou úžasný národ! Česká republika je velmi vyspělá, jen jí chybí kontinuita. Nikdo tu vlastně neví, jak má správně fungovat demokracie, je to totiž tak dlouho, co tu opravdu byla. Těch čtyřicet let napáchalo hodně škody a nikdo si už pořádně nepamatuje, jak je to správně.

A co Norsko a Norové, jací jsou?

To je také úžasný národ!

Je vůbec nějaký národ, který vám úžasný nepřipadá?

Určitě. Ty, které válčí. K zemím, kde je válka, obzvlášť občanská, nemám respekt. Je to hrůza, že v době faxů a mobilů spolu stále nedokážeme pořádně komunikovat.

Co je tedy úžasné na Česku a Norsku?

My Češi máme úžasnou kulturu, však jenom ty staré domy v Praze, to nemají nikde jinde na světě! Co se tady dokázalo za posledních dvaadvacet let, je neuvěřitelné. Pořád existuje nějaká chiméra, že lidé z bývalého Západu se mají líp, že jsou vyspělejší. Ale podívejte se na Spojené státy, co tam je bídy – skutečná Amerika není to, co lidé znají z televize. Je tam přes dvacet milionů nezaměstnaných; stačí sjet z hlavních cest a byla byste překvapená, co uvidíte. Ve Velké Británii jsou dva miliony analfabetů. Školství v Česku je nejlepší. Před dvaceti lety jsem si přála, aby české děti měly možnosti jako norské děti – teď je to naopak.
Norové jsou čestní a pozitivní. Já sama bývala trochu negativistka, ale to mě přešlo poté, co jsem se podívala do válečných zón. My Norové také cítíme zodpovědnost sami za sebe, nestane se tam, že by někdo řekl „vláda nezařídila tohle nebo tamto“. Přála bych si, aby si Češi uvědomili, jak se máme dobře. Znám „houmlesáka“, co má autíčko! My se řídíme Kennedyho heslem: „Neptej se, co může tvá zem udělat pro tebe. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zem.“ V Česku se tím lidé moc neřídí.

Co ještě se vám na Češích nelíbí; co byste vzkázala nebo doporučila?

Co mě nejvíc trápí, je jak tu pořád bojuji s negativismem. Nejsem schopná lidem vysvětlit, jak se mají dobře. Koneckonců i někteří učitelé stonožkových škol – to jsou úžasní, skvělí lidé, kterých si moc vážím – a přitom když přijdu s nápadem, i od nich se někdy dočkám „ale“. Já se řídím heslem, že buď vím, jak problém řešit, anebo neříkám nic. Samozřejmě nemám nic proti kritice, ale musí být konstruktivní; takové to nadávání a bědování je k ničemu. Jednou jsem se zdržela v Praze v centru, měla jsem trochu času, a tak si zašla na pedikúru. Vedle mě seděly dvě dámy, povídaly si a v jednom kuse si na něco stěžovaly. Tak jsem to nevydržela a řekla jim, ať si všímají té vší krásy kolem, že já si to tu fotím a obrázky pak ukazuju v Norsku a USA, že se Čechami „chlubím“.

Komunismus napáchal hodně zla, v Češích jakoby negace už byla zakořeněná.

Je to tak a musím se přiznat, že někdy mám v tomhle ohledu dost problém komunikovat s lidmi nad padesát. Jako kdyby si mysleli, že v tom osmdesátém devátém „zazvoní klíčema“ a ono už to všechno bude fajn. Ale tak to není, člověk se musí zapojit. V Norsku každý něco pro společnost dělá, třeba vypomáhá v domově důchodců, cokoli. Je to mé heslo – „Noblesa zavazuje.“ Pokud ji mám, je má morální povinnost dělat něco navíc, mimo placenou práci a starost o vlastní problémy. Stačí maličkosti. Protože když je těch maličkostí hodně, tak se změní v úžasnou sílu, která změní náš svět.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group