ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Šáhova obora

 

TEXT A FOTO: Jiří Sladký

Jalovcové hory jsou plné roklí a kaňonů. Ale jsou taky rájem zvěře. Kdysi šáhův lovecký revír, dnes takřka neznámá rezervace divočiny v jedné z nejodlehlejších částí Íránu.

Íránská ochranářská tradice má historickou obdobu v královských lovištích, jakýchsi „oborách“. Ještě v 70. letech minulého století znamenala ochrana fauny v uznaných rezervacích neomezené lovecké možnosti pro panovníka, jeho široký dvůr a zahraniční návštěvy. Islámská revoluce přinesla pro stav zvěře další ránu. Mezi obyvatele se dostala spousta zbraní a střeliva – touha napodobit svrženého šáha byla víc než lákavá. Nenávratně zaniklo mnoho útočišť velkých sudokopytníků. Až v posledních letech stavy divokých zvířat začínají stoupat a díky introdukci (z biologického a ekologického hlediska se jedná o vysazení druhu na místo mimo lokalitu výskytu) se rozšiřuje i počet jejich útočišť. Takovým je i národní park Tendooreh (čti tendure) v jedné z nejodlehlejších částí Íránu – v pohoří Kopet Dag. Z původní malé rezervace založené šáhem je po čtyřech desetiletích rozlehlá oblast o 700 km2.

ko1303 iran bl 03-5-13 7

Skalní labyrint plný stád

Tendur znamená v kurdštině pec. Spleť úzkých skalnatých hřbetů a hřebínků se stržemi a roklemi nejspíš lidem připomínala soustavu pecí, vyhloubených otvorů z hlíny, v jakých tu dodnes připravují placky. Krajina je tady skutečně víc než zvláštní. Kaňony jakoby pokropené křivolakými korunami jalovců nepřipomínají ale les, nanejvýš řídkou lesostep. Na svazích nadchne návštěvníka záplava tulipánů, mečíků, kosatců, sternbergií a dalších bylin, které vyrůstají z cibulek. Dávno není poznat, že se tu dřív hojně páslo. Na loukách uprostřed kotlin, mezi vysokými svícny divizen a trnitými polokoulemi astragalů a kamenných mechů se to hemží stovkami syslů a křečků.

Na území parku vznikly ideální podmínky pro uchování celé řady vzácných živočichů. Může za to morfologie, dvoutisícová nadmořská výška a stepní klima. Lidská sídla tu nenajdete, a protože pastevectví je silně omezeno skoro na celé výměře parku, můžete tady potkat endemické kozorožce, antilopy, vidět orly a supy plachtící nad krajinou, ale také stohlavá stáda divočáků. Na přemnožení těchto zvířat nese vinu striktně uplatňovaný zákaz konzumace vepřového. Dalším cenným obyvatelem hor je arakal, druh horské ovce podobné muflonu (Ovis orientalis), snad jeho předek. Stáda tu dosahují největší početnosti v Íránu, berani jsou nejtěžší a mají nejdelší rohy. 

Na výspě Persie

Většinu obyvatel zdejšího kraje netvoří Peršané, ale Kurdové. V 17. století je sem odsunul šáh Abbás I. V době rozkvětu středověké Persie měli strážit neklidnou hranici proti obávaným Turkmenům. Desítky tisíc Kurdů se nedobrovolně vydaly z opačného konce říše a už tady zůstaly. Spolu s afšárskými Turky, Turkmeny a perskou menšinou vytvářejí pestrou etnickou směs tohoto cípu Íránu. Zvlášť vzdálená pohoří jsou doménou minorit, často ještě nomádů.

Za poslední vesnicí se odvážně vlní nekonečné serpentiny, z nichž se otevírá pohled na chaotický reliéf: neproniknutelnou změť desítek strmých dolin, souběžné srázy a útesy z vrstevnatého vápence. Vrásné pohoří Kopet Dag zde na šířku přesahuje 100 km. Tady končilo území perských šáhů, dnešní Írán, za divokým horstvem se otvíralo území mytologického a odedávna nepřátelského Turánu (dnešní Turkmenistán a navazující pustiny střední Asie), s nímž bylo podle legend souzeno Íráncům svádět odvěký zápas.

ko1303 iran bl 03-5-13 8

 

Ohně proti levhartům

Na okraj tak nedostupného místa nás vyvrhl autobus náboženského kroužku, rozjaření muži odříkali chronologii imámů a k tomu neméně bravurně české fotbalisty. Zapalte si oheň, dopřáli nám poslední rady – proti vlkům a levhartům a taky na pár hrnků čaje, abychom vydrželi krutou horskou noc. Plameny z diviznových stvolů, jediného dosažitelného topiva, šlehají dlouho do noci. Široko daleko jsme tu jediní lidé. Na skalní římse vytuším stádo antilop. Dlouho postojí v pozoru než zmizí za srázem. Co krouží nad námi, bude zřejmě orel královský, hned několik ptáků rozpřáhlo obří křídla nad ztichlou horskou dolinou. Ale to nejdramatičtější setkání s divočinou zažijeme časně ráno. Stádo divokých prasat. Desítky šedých zvířat se postaví kolmo ke mně, už už se rozběhnou, ale naštěstí se otočí, přeběhnou mělké sedlo a zmizí v údolí.

Íránský pól mrazu

Probudíme se do silného mrazu, přestože je začátek května. Drobné lístky divokého jetele jsou zmrzlé na kost a obalené jinovatkou. Tak nás přivítalo jedno z nejchladnějších míst Íránu. Mrazy tu pravidelně vytrvají dlouho do jara a v zimě není až tak výjimečných –30. Při pohledu na mapu je jasné proč. Přestože jsme na stejné rovnoběžce jako jižní Středomoří, asijský kontinent zmůže hodně. Mrazivý vzduch ze Sibiře se občas přelije přes pohraniční hory a zasáhne hluboko do vnitrozemí iránského severovýchodu. Naopak v létě převažují větry od jihu, až na výjimky nezaprší a přes den běžně panují čtyřicetistupňová vedra.

Poslední nomádi

Zanedlouho po úsvitu narazíme na možná poslední zdejší nomády. Navzdory zákazu se toulají v horách, které jim upřeli. Jejich doménou jsou navazující hřbety celého táhlého pohoří, ale čas od času kočují i v samém jádru národního parku. Tak trochu se souhlasem místních úřadů. Kdo by je chytal, když během dne a noci jsou se stádem schopni přesunu o dobrých třicet čtyřicet kilometrů. Už z dálky vidíme na svahu roztřesené vějíře dýmu. To pastevci pálí suché astragaly, aby se aspoň na chvíli zahřáli. Za chvíli stojí před námi. Muži utiší hrozivá psiska s obojky plnými hřebů, to aby se navzájem neporvala.

Stisky rukou, pozdravy i poptávání. Chošrož! Podle jazyka nejde o Turky ani Turkmeny. Také vzezření, nápadný nos a široký knír jsou stopou, která vede ke Kurdům. Snad před námi stojí potomci těch původních hraničářů. Pravice u srdce a přátelské úsměvy zakrývají jistě vrozenou bojovnost horalů. Dvojice tmavých mužů má vše s sebou, na oslech. Nikdy předem nevědí, kde se vyspí, ani kdy podojí. Zítra stejně jako včera potáhnou krajinou, srázy a dolinami Kopet Dagu, s vaky a hromadou houní, pastevci tuláci a s nimi pár stovek ovcí.

Jen o pár hodin dál už za neviditelnou hranicí parku potkáme početnější skupinu. Kurdští kočovníci přijíždějí na letní pastvu. Starý traktůrek pamatuje ještě šáha, ale slouží jako neocenitelný pomocník. Pobere stany a všechno vybavení. Jen ovce musejí po svých, i když i ty už někde svážejí do hor náklaďáky. Tihle pastevci patří k jinému klanu než tuláci vysoko v kopcích. Na zimu usedlí na turkmenských rovinách, hned vedle polí s obilím, čtyři měsíce pak tráví na svěží pastvě dvě stě kilometrů na východ. Jen na týden dva se část mužů vrací začátkem léta do vsi, sklidit a uskladnit dozrávající pšenici.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group