ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JAMBALA

 

"Ve čtrnácti jsem dostal kytaru. První píseň, kterou jsem na ni uměl zahrát, byla Massachusetts od Bee Gees. Když mi nešlo naučit se nějakou jinou, z lenosti jsem si složil vlastní. Dodnes to tak u mne funguje," tvrdí autor africko-českého hudebního projektu Jambala LUKÁŠ FIŠER.


Jambala v názvu vašeho CD, co to vůbec znamená?

Je to smyšlený název pro starý africký tanec. Když jsem hledal tohle slovo na Internetu, tak jsem jeho původ našel někde v Tibetu.

Jak byste výsledek projektu charakterizoval jednou větou?

Byla to tvrdá práce, která mě bavila.

A když ji rozvedete?

Protože jsem tady většinou vše nazpíval a nahrál sám, tak jsem to musel dotáhnout tak, aby to mělo parametry, které se dají vydat na CD. Řadu nástrojů jsem si musel pořídit, naučit se na ně hrát, vymyslet, co na ně hrát. Když to děláte sám, je to hrozně náročné. Často mi trvalo týden, než jsem vymyslel part kytary, a těch kytar tam v jedné skladbě hraje několik. Potom se ale ohlédnete za sebe, uvidíte nejen výsledek, ale i lidi, které jsem při realizaci v Africe i v Praze potkal, a říkáte si, že to asi nebyla náhoda.

Jaké bylo to vaše první setkání s Afrikou?

Psal se rok 1996, když jsem se poprvé dostal do Jihoafrické republiky s Pražským pouťovým orchestrem. Měli jsme koncerty v Pretorii, Johannesburgu a okolí. A právě tehdy jsem pojal myšlenku natočit tu album a využít spolupráci s místními hudebníky. Na Jambale tak hrají černí hudebníci z Johannesburgu a zpívá Khululiwe Sithole - známá jihoafrická popová zpěvačka, která byla dvakrát nominována na Cenu jihoafrického hudebního průmyslu.

To je pro našince tak jednoduché spolupracovat s africkou pophvězdou?

Není, ale tady jde právě o situace, kdy si říkám, že to vše kolem realizace Jambaly nebyla náhoda. V roce 1997 jsem se přes kamarádku z Prahy seznámil se starou dámou, která vedla velký černošský sbor v Sowetu a měla kontakty v hudební oblasti v Johannesburgu. Pomohla mi nalézt hudebníky i studio Inkwezi Steve Dwyera. Steve žije v centru Johannesburgu, hraje na saxofon a působí i jako hudební režisér. Od něj jsem dostal doporučení na zpěvačku Khululiwe Sithole Khulu. Osobnost, která procestovala celý svět, zpívala v muzikálu na Broadwayi, v USA dostala i zlatou desku za 500 000 prodaných CD, spolupracovala s Quincy Jonesem, v Evropě s Italem Tavinottim atd. Já ji ale poznal jako obyčejnou černou holku ve studiu v Johannesburgu u Jonathana Khunyho. Najednou seděla na židli proti mně, kousala do citronu a poslouchala moje představy...

Chtěl jsem, aby Jambala byla o cítění, "hudebním feelingu". Khulu jsem proto poprosil, aby práci na Jambale nebrala jako nájemná sboristka. Řekl jsem jí, že mne zajímá její muzikantská fantazie a duše. Asi v tom momentě se jí nahrávání začalo líbit a mně taky. Napsal jsem jí anglická slova písniček, vysvětlil český text a ona pak přeložila anglická slova do řeči zulu. Takže na desce to, co zpívá v černošské řeči, odpovídá přesně tomu, co slyšíte v angličtině.

Jenže Khulu zpívá na desce taky v češtině. A dobře.

Když jsem chtěl, aby zazpívala česky, napsal jsem jí na papír třeba Yambala yede dhaaal..., ona zazpívala Jambala jede dál..., a bylo to. Lidé s dobrým hudebním sluchem se snadno naučí výslovnost. V Praze Khulu natočila česky spoty do dvaceti čtyř rádií asi za hodinu.

Jak to líčíte, vypadá to hrozně jednoduše.

V podstatě jsem vždycky něco v Africe natočil na cédéčko, přivezl to do Prahy a tady dotáčel další nástroje.

Ještě jsem to doplnil autentickými africkými přírodními zvuky. Výsledkem ale není jakýsi pokus o ryze etnickou africkou muziku, i když je to natáčeno tam, ale spíš spojení mých písniček s africkými hudebníky a s možnostmi jejich nástrojů. Kromě Afričanů v několika písničkách hrají i čeští hosté. Je to mezinárodní akustické album, ovlivněné zážitky a atmosférou, která tam na mě v přírodě padala.

Máte zkušenosti i s jinou africkou hudbou, kromě té jihoafrické?

Přiznám se, že jsem nikdy etnickou hudbu nestudoval a moje zkušenosti vyplývají jen z toho, co jsem tam slyšel. Rozhodně nejsem v pozici etnického folkloristy. Jižní Afrika je nejvíc industrializovaná z celé Afriky. Jsou zde místa, kde nepoznáte, že jste v Africe, a kousek dál už vstupujete do nekonečných pustin. Všechno se to promítá i do hudby. Narazíte tu na dobře známou, velice zkomercionalizovanou anglosaskou muziku, ale když se trochu zaposloucháte, vystopujete v ní africké prvky. Pak je tu bílá - búrská hudba, tu bych přirovnal k bavorské hudbě - jednoduché šlágry, a samozřejmě, že každá zdejší černošská národnost má svoji hudbu.

Jsou tu pořád tak důležité bubny?

Tahle oblast byla pro mne jako muzikanta největším poučením. Já jsem si doma nahrál nějaké písničky, tam jsem jim je pustil, a oni do toho začali hrát na bubny ten jejich houpavý rytmus, který se jakoby líně válí, ale vždycky se nakonec do taktu stihne. A to je to, co ve skutečnosti s jejich muzikou dělá divy. Když jsem pak třeba doma podle toho nahrával další nástroje, už jsem to nafrázoval jinak, než kdybych natáčel bez kontaktu s Afrikou.

Jak se Afričané staví k ostatním nástrojům?

Viděl jsem hrát velkou kapelu, z pěvecké a rytmické stránky i hraní na kytaru byla vynikající a těžko bychom ji doháněli. Na druhou stranu jsem slyšel jejich smyčcový kvartet a byla to legrace, protože to tahalo za uši, a hrozně. Přitom šlo o špičkovou kapelu. Všechno na ní bylo skvělé, až na ty smyčce. Na to je lepší Evropa.

Kam dnes kráčíš, lidová hudební tvorbo?

Lidová muzika vznikala ústním předáváním z generace na generaci a tím, že si to zpěváci zapamatovali, když to slyšeli, a zahráli to o kus dál. Folklor se postupně přenášel. Prohlédněte si třeba mapu Čech, jak tu hudba postupuje. Jak se hudba z Bavorska podobá hudbě z jihu Čech, pak o kus dál je to už zase jiné, tam postupuje směrem na Moravu a pořád se vám postupně mění. Nejsou tam žádné ostré skoky. Nejsou, pokud ovšem někdo někde nevytvořil dějinnou hranici, která po určitou dobu bránila kulturním kontaktům. Tehdy nebyly možnosti pro celosvětové šíření folklorní muziky, kdežto dnes ovlivňování hudebního cítění probíhá díky médiím velice rychle. A i ti černoši už hrají trochu podle toho, co slyší v rádiu a vidí na videu.

Nepovede to k mizení typických folklorních prvků, hudební rozdíly se postupně setřou a my nakonec nepoznáme, co je vlastně odkud?

Já si myslím, že právě naopak. Podívejte, třeba země jako Holandsko je na tom s folklorem velmi špatně. Nechali se převálcovat angloamerickou hudbou, ale teď tam vzniká zvláštní fenomén - velké dechové soubory, které zakládají mladí. Jakási reakce na třicetiletou masáž angloamerickým popem. Moravské dechovky, které tam dnes přijíždějí, mají kolosální úspěchy. I u nás lehce vystopujeme určitý posun. Přišla generace, která nezažila násilné protlačování folkloru za minulého režimu, kdy se právě takhle zrodil odpor k němu. Dnes je spontánní zájem o folklor od mladých a on se dostává tam, kde měl vždycky být. Co si zazpíváte v hospodě s lidmi? To, co znají všichni, a těžko to bude poslední flák od Goorilaaz.




LUKÁŠ FIŠER *1964

Absolvent strojní fakulty a Konzervatoře Jaroslava Ježka, postupně zaměstnanec odboru památkové péče, pracovník Národního technického muzea, vedoucí dramatického oddělení v domě dětí. Od roku 1989 hudebníkem na volné noze, v roce 1985 se stává nejprve členem, později kapelníkem hudební skupiny Pražský pouťový orchestr na pražské Divadelní pouti. Kromě hraní se živí psaním textů a scénářů. Jeho posledním "dítkem" je africko-český hudební projekt Jambala.



Součástí tohoto článku ve velké verzi magazínu je CD "JAMBALA" z edice "ZVUKY PLANETY ZEMĚ", který obdrželi abonenti speciálního předplatného - informace na straně 145.
březen 2002

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group