ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZKÁZA STÁTU VARGAS

"Jedině Internet mi byl schopen říci, co je to vlastně stát Vargas," postěžoval si americký novinář v komentáři k prosincové živelné pohromě ve Venezuele. Nenašel stát na žádné mapě ani v žádné encyklopedii z prostého důvodu: Vargas se do nich ještě nestačil dostat. Půl druhého roku po svém vzniku se však dostal do povědomí celého světa, a to tím nejhorším možným způsobem. Došlo k tomu ve chvíli, kdy jeho podstatná část byla doslova smetena do moře a pohřbena pod nánosy bahna, kdy zahynul každý sedmý jeho obyvatel a kdy dvě třetiny z těch, kteří přežili, ztratily střechu nad hlavou...

NEJDRAŽŠÍ SILNICE SVĚTA

V hranicích Vargasu leží jak mezinárodní letiště Maiquetía, tak největší venezuelský námořní přístav La Guaira. Obě zařízení slouží především hlavnímu městu Caracasu, vzdálenému od nich vzdušnou čarou, pouhých deset kilometrů. Vzdálenost po silnici je ovšem podstatně větší, protože mezi zmíněnými přístavy a hlavním městem se tyčí hřeben strmého pohoří, vyššího než Tatry. Za rychlé spojení s pobřežím vděčí Caracas čtyřproudé dálnici, prorážející horský hřeben třemi tunely. Byla vybudována v padesátých letech tak obrovskými náklady, že se o ní dlouho mluvilo jako o "nejdražší silnici světa". Její předchůdkyní byla úzká, dlouhá, klikatá a nebezpečná asfaltka bez tunelů, Caracasany označovaná pouze jako carretera - tedy "silnice".

Hřeben nad Maiquetíou a La Guairou je součástí Cordillery de la Costa (Pobřežní Kordillery). Toto čistě venezuelské horstvo sleduje okraj pevniny po délce 800 kilometrů a je součástí, respektive pokračováním severu And, přesněji And Venezuelských. (pozn.: Andy se dělí na severní, střední a jižní. Severní pak na Andy Kolumbijské, Venezuelské a Ekvádorské.) Pokračování And směrem k severu je zřetelné na ostrovním oblouku v Karibiku. Nejvyšší vrcholy (až 2765 m n. m.) tvoří nádhernou kulisu nejen letiště a přístavu, ale z druhé strany i hlavního města Caracasu, které leží v horském údolí a je přitom nejvyšším hřebenem Cordillery odděleno od Karibského moře.

KRÁTKÁ HISTORIE MALÉHO STÁTU

Padesát kilometrů dlouhý pruh pevniny mezi Karibským mořem a svahy onoho nejvyššího hřebenu, široký v průměru asi kilometr, představoval po léta pro všechny Caracasany něco jako zázemí jejich města. Sloužilo jim nejen letiště a přístav, ale i pláže a letoviska kolem nich. Neřekli mu jinak než Litoral, tedy Pobřeží. Administrativně to dlouho byl jeden ze dvou departmentů Federálního distriktu (tím druhým byl západní Caracas a okolí).

Vznikem státu Vargas namísto bývalého departmentu byla korunována nejméně stoletá snaha obyvatel Litoralu o osamostatnění vůči mocenskému Caracasu. Nic na tom nemění fakt, že jejich nový stát byl se svými 1496 km² daleko nejmenší ze všech venezuelských států - například stodvacetkrát menší než jiný nový stát Amazonas. Obyvatel měl však mnohokrát víc - 350 000.

Zrod nového státu jako by byl předzvěstí dalších velkých politických a administrativních změn. O půl roku později byl totiž demokraticky zvolen do čela Venezuely Hugo Chávez (45), původním povoláním voják, hlavní postava pokusu o vojenský převrat ve Venezuele v roce 1992. Odseděl si za něj dva roky, načež byl amnestován.

Je třeba připomenout, že Venezuela předčí ostatní latinskoamerické země délkou demokratické tradice. Od roku 1958 se tu pravidelně střídali prezidenti, volení na pětileté období.

Po dlouhá desetiletí dodávaly prezidentské kandidáty, kteří měli šanci na zvolení, dvě politické strany. Zvolení Cháveze, nesmiřitelného kritika obou těchto stran, pro ně bylo těžkou ranou. Po pravdě však Chávezově kampani nahrávala nenasytná hrabivost stranických prominentů, kombinovaná s jejich neschopností vyvést zemi z vleklé ekonomické krize. Řady chudiny se od roku 1983, kdy devalvace národního platidla bolívaru odstartovala dlouhodobý ekonomický propad, zdesateronásobily. A právě nespokojená chudina byla základem Chávezova volebního úspěchu.

SMRTÍCÍ SMĚS VODY, BAHNA A KAMENŮ

Na 15. prosince 1999 naplánoval prezident Hugo Chávez, nastoupivší do funkce v lednu téhož roku, referendum. Dlouhé měsíce pro ně připravoval půdu jak propagandou, tak některými politickými tahy. V nejdůležitějším z těchto tahů jmenoval - převážně ze svých věrných - Asambleu (Shromáždění) s pravomocemi většími než parlament. Asamblea dostala 100 dní na sepsání návrhu nové ústavy. Schválení oné ústavy, pojmenované Carta Magna, bylo předmětem referenda.

Čtyři dny před referendem, v sobotu 11. prosince, se nad celou severní Venezuelou zatáhlo nebe. Mraky přicházely z Karibského moře, omývajícího zemi na pobřeží dlouhém dva tisíce kilometrů. Spustil se déšť, pro tuto roční dobu netypický - vždyť prosinec je druhým měsícem venezuelského období sucha. Nikoho to však zpočátku příliš nevzrušilo, protože s výjimkou horkých stepí llanos ve vnitrozemí neexistuje nikde ve Venezuele skutečně garantovaný suchý půlrok.

Déšť však neustával. Pokračoval v neděli i v pondělí. V úterý vydaly agentury zprávu, že 19 000 lidí v severní Venezuele muselo hledat záchranu mimo své domovy, které byly zaplaveny. Čtyři státy z třiadvaceti, které tvoří federativní republiku, vyhlásily stav ohrožení.

Ve středu se 46 % venezuelských voličů dostavilo v dešti k urnám. Skoro tři čtvrtiny z nich řekly "ano"ů nové ústavě, a udělaly tak z 15. prosince 1999 jedno z klíčových dat venezuelské historie. Jeho důležitost nespočívá zdaleka jen v přejmenování země na "Bolívariánskou republiku Venezuela" (República Bolívariana de Venezuela). Prezidentovy pravomoci podstatně narostly a období jeho vlády se prodloužilo na 6, a při eventuálním znovuzvolení, které bylo referendem legalizováno, na 12 let. Společně s tím, že Chávez neskrývá obdiv ke Castrovi, je výsledek referenda tvrdým úderem pro většinu venezuelských podnikatelů a vlastníků půdy. Připomeňme si, že jedním z bodů Chávezova volebního programu bylo rozdělení bohatství, především půdy, mezi nemajetné.

Ještě stále v den referenda, dvě hodiny před půlnocí, přišel zdrcující nápor deště. "Mraky, přicházející ze severu, se zarazily o Cordilleru de la Costa jako o zeď," napsal mi o pár dní později caracaský přítel v e-mailu plném zděšení. "Vydržely tam 72 hodin a bez ustání z nich lilo a lilo..."


Hlavní město státu Vargas La Guaira bylo proslulé zachovalostí svého původního koloniálního centra s úzkými uličkami. Naneštěstí leželo na jednom ze svahů, po nemž se valila bahnitá suť.

Nelítostný liják skončil až v pátek 17. prosince. Za tři dny udělal z příkrých svahů Cordillery smrtící směs pohybující se vody, bahna a kamení. Úžlabinami směřujícími od vrcholů horstva přímo k moři se provalily miliony tun této směsi, strhávajíce a zavalujíce všechno, co se jim stavilo do cesty. Letoviska jako Macuto, Caraballeda, Camuri, Tanaguarena a další, jejichž pláže vždy o víkendech oživovaly tisíce Caracasanů, přestala existovat. Pod bahnem zmizela i historická část La Guairy, proslulá nejkrásnější koloniální architekturou v zemi.

Bahnitá masa zavalila částečně i přístav a pro běžný provoz nadlouho vyřadila i letiště, položené přímo na mořském břehu. I když letištní plocha a budovy nebyly přímo postiženy, cestující nemohli cestovat do Caracasu. Tunely byly částečně zavalené a povrch někdejší "nejdražší silnice na světě" zakrytý sutěmi. Historická carretera takřka zmizela ze světa.

Počet lidí, kteří přišli o život, lze zatím pouze odhadovat. Jediné, co lze říci s určitostí, je to, že Venezuela se dočkala na samém konci století největší katastrofy svých dějin. Jenom pro nejvíce postižený stát Vargas byl vysloven odhad počtu obětí 50 000. Ale mrtví byli i jinde, například přímo v Caracasu, jehož chudinské čtvrti jsou doslova přilepeny na každém volném svahu. I při menších deštích se občas nějaký svah sesune.

Sto kilometrů na východ od Caracasu se protrhla přehrada El Guapo. Desítky lidí přitom zahynuly, deset tisíc jich přišlo o střechu nad hlavou a nejméně sto tisíc o pitnou vodu. Silniční tepna směřující z hlavního města na východ je vyřazena, spadly na ní tři mosty. Ničivé záplavy postihly stejně tak ostrov Margarita na východě země, jako státy Falcón a Zulia na západě. A výčet ztrát by mohl pokračovat. Pohled na mapu při zprávách o postižených oblastech je děsivý i pro geografický rozsah katastrofy. Nic to však nemění na faktu, že těžištěm zkázy byl jednoznačně stát Vargas.

Po týdny křižovaly helikoptéry vzduch nad zcela odříznutými oblastmi Vargasu. Odněkud transportovaly postižené, jinde shazovaly potraviny a vodu. K přístupu z moře bylo zapojeno 16 válečných lodí. Pozemní záchranné akce, řízené přímo prezidentem, se účastnilo 13 000 vojáků.

Jenže co bude následovat? Jak najít bydlení a zaměstnání pro 200 000 lidí, z nichž se stali náhle bezdomovci? Co s mrtvolami, pohřbenými pod několikametrovým nánosem bahna a suti? Jak zabránit šíření chorob? Jak zkrotit rabující tlupy, jimž není nic svaté?

DO TŘETICE VŠEHO ZLÉHO

Řada prostých Venezuelců věří, že mezi velkými neštěstími a významnými daty existuje spojitost. Za dobu, kdy jsem působil ve Venezuele, jsem zažil několik předpovědí působících paniku před významnými výročími. Fámy byly roznášeny jak ústně, tak médii. Kupodivu se mohly opřít o historické paralely.

Šlo například o velikonoční Zelený čtvrtek 28. března 1812. Tehdy se republikánský Caracas chystal pod vedením revolučních vůdců Bolívara a Mirandy k rozhodujícímu boji o samostatnost se španělským vojskem, táhnoucím k městu. V jediné minutě jej však otřes půdy srovnal se zemí. Pod troskami domů zahynulo čtrnáct tisíc lidí.

O půl druhého století později, v červenci 1967, se Caracas připravoval na bombastické oslavy čtyřsetletého výročí založení města. V předvečer výročí, uprostřed ohňostrojů a veselic strašlivé zemětřesení připravilo o život stovky lidí a historický střed města změnilo v pouhé trosky.

Lze tedy napsat: do třetice všeho zlého. Mohl by se někdo divit těm, kdo přisuzují načasování katastrofy na den referenda osudový význam? Prezident Chávez, dosud známý svými dlouhými projevy a smyslem pro poněkud operetní dekorum, si energickým a zároveň překvapivě nepatetickým vystupováním v tragických dnech získal uznání i u západních agentur, které mu jinak zrovna nefandí.

V každém případě poznamená znovubudování toho, co už jednou stálo, celé Chávezovo prezidentské období, i kdyby mělo trvat celých dvanáct let, umožněných referendem. Nejméně na tak dlouhou dobu odhadují zachránění obyvatelé zničeného pobřeží odstranění škod a faktické postavení nového státu Vargas. Budou se přitom muset smířit s tím, že jejich nové domy budou stát na půdě skrývající tisíce nebožtíků, z nichž někteří byli jejich nejbližší...
duben 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group