ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

GIANTS OF RIO

Roztančený Sambodrom Rio de Janeira každoročně přitahuje zástupy turistů. Město se ale v závěru loňského roku změnilo v meku příznivců jiného koníčka, než jsou latinsko-americké tance. Na extrémní závod týmů Giants of Rio přijeli sportovci z šestačtyřiceti zemí celého světa.

Český tým v sestavě Přemysl Beneš (rogalo), Radim Kořínek (kolo), Jan Kubíček (běh) a Jan Řehula (plavání) neměl lehkou úlohu, neboť se v Riu sešla opravdu silná konkurence. O akci se záhy začalo mluvit jako o malé olympiádě (tohle přirovnání mimochodem jako prvního napadlo jednoho z našich sportovců). Tak velký závod Red Bullu byl premiérou, i když je pravda, že výrobce známého nápoje už organizoval řadu jiných adrenalinových akcí po celém světě. Pojetí bylo skutečně gigantické, a tak byla vidět na českých závodnících určitá nervozita – co když něco zaskřípe? Jako by všichni byli trochu pověrčiví, ani se nahlas nemluvilo o tom, na jakém místě by se mohl český tým umístit.
Trasy, které organizátoři připravili, měly ostatně nekompromisně prověřit síly závodníků. Plavci museli urazit čtyři kilometry a dvě stě metrů v moři v poměrně náročných podmínkách, cyklisté pak krkolomnou sedmatřicetikilometrovou trasu a na běžce čekalo dvacet jedna kilometrů se závěrem v písku na pláži Copacabana. Předávka „rogalistům“ proběhla na vrchu Pedra Bonita. Že to rozhodně nebude procházka růžovou zahradou, bylo zřejmé hned po úvodních disciplínách.

„PRÁDELNA“ POD KRISTEM
Teplota byla i na počátek prosince poměrně vysoká, tedy průměrně 26 stupňů Celsia. Běžný turista se mohl radovat, ovšem závodníkům se mírně řečeno protáčely panenky. Když se uváží, jak vlhký je zde vzduch (chvílemi Rio připomínalo prádelnu), nejsou to zrovna ideální podmínky pro závodění. Naštěstí se čas od času ukázalo sluníčko a připomnělo, že jsme opravdu v Brazílii.
Slovenská kolegyně pojala neotřesitelnou potřebu vykoupat se v Atlantiku (samozřejmě na vyhlášené Copacabaně). Od záměru jsem ji neodradila ani já, ani pustá pláž. Jen s vypětím sil a po chvílích doslova boje o život v moři jsme se doplahočily zpět na pevnou půdu a bylo nám jasné, proč nikdo moře nevyhledává. Několikametrové vlny a spodní proudy byly příliš i na slušného plavce. Potvrdil mi to ostatně plavec z australské výpravy (ti už jsou na ledacos zvyklí), když popisoval současný stav moře jako skutečně „dangerous“.
Stejně nebezpečné mohlo být procházení se po zapadlejších čtvrtích a okukování míst, kterými se Rio zrovna nechlubí – všichni nás varovali. Asi jsme měli štěstí, ale i v pozdních nočních hodinách (či spíše brzkých ranních) jsme žádný konflikt nezaznamenali – pokud pominu odcizené oblečení (přímo z pláže) a batoh (bohužel s důležitými věcmi) dvou členů české výpravy. Za vyplacení fotoaparátu jsem si mohla sama, protože jsem se rozhodla vyfotit si smutnou dívčinu se sourozencem v odlehlejší části Ria. Odkudsi vyskákali tři rozhořčení pasáci a naštěstí mě moje troufalost stála „jen“ 25 dolarů a rychlý úprk do bezpečnějších míst.

ADRENALIN, KAM SE PODÍVÁŠ
Úvodní oficiální akce Red Bullu spojená s opravdu řádným mejdanem (šampaňské značky Mumm a capirinha tekly proudy připomínajícími Niagaru) ale nastartovala uvolněnou atmosféru, která vydržela po celou dobu. Adrenalin všemi směry a ve velkém stylu. Musím však poznamenat, že závodníci (alespoň z našeho týmu) své síly při úvodní oslavě šetřili. A věděli proč. Už prohlídka tratí den před samotným závodem potvrdila, že mnozí si bezpochyby sáhnou až na dno svých sil.
O originální zahájení závodu se postaral světově proslulý „padákový divoch“ Felix Baumgartner plavným skokem z vrtulníku s přistáním na pláži. Plavecký závod, který pak následoval, byl vyčerpávající a v mnoha úsecích stejně riskantní jako následující výstup a sjezd cyklistů po kolejích lanovky od světoznámé sochy Krista Vykupitele. Ani letci na rogalu si nemohli připadat jako na dovolené. Museli čekat na příznivý vítr a ani pak neměli jisté, zda doletí na určené místo na pláži. (Někteří přistávali mezi přihlížejícími diváky a na dalších méně obvyklých místech.) Bonbonkem pak byl běh v závěru završený úsekem na písku.
A výsledek? Šestadvacáté místo České republiky z osmdesáti družstev z celého světa lze považovat za úspěch (šéfové výpravy sice v úvodu „vyhrožovali“, že když se naši neumístí do desátého místa, půjdou pěšky domů, ale nakonec na tom netrvali...). Nejsilnější mužstvo měli podle výsledků Australané, stříbro si překvapivě odvezli Rakušané a bronz vybojovala pořádající Brazílie.

VELKOMĚSTO ZÁBAVY
Pouliční prodavače potkáte sice na každém kroku, ale nevnucují se tolik jako v jiných zemích, a pokud si nehodláte nic koupit, alespoň si s vámi popovídají. Hlavně chtějí vědět, odkud jste. S Českou republikou měli sice trochu problémy, ale když jste jim vysvětlili, že je to bývalé Československo, byli doma: „Jo, Havel...,“ mohli jste se například dozvědět.
Také si tu můžete kdekoli zahrát plážový volejbal nebo fotbal, aniž byste někoho znali. Stačí se dívat a za chvíli jste přizváni do hry. Podobně přátelská atmosféra je ostatně i v barech – bavíte-li se dobře, baví se všichni okolo. Vše, co je spojené se zábavou, je v Riu levné. Tím myslím opravdu vše. I na naše poměry. Levné jsou i lehké ženštiny, které zcela běžně nabízejí své služby jak mužům, tak ženám (někdy jsou až otravné, obzvláště když jejich služeb opravdu využít nechcete, a to ani zadarmo...). Poměrně překvapivé bylo mé zjištění, že třetinka plechovkového piva v marketu je levnější než obyčejná tužka s gumou (pivo stojí našich sedm korun, tužka osm). Samozřejmě, že jsme si nenechali ujít obvyklá turisty vyhledávaná místa jako sochu Krista Vykupitele na vrchu Corcovado, Cukrovou homoli, fotbalový stadion Maracaná či věhlasnou diskotéku Help. Je zvláštní, že kdosi prohlásil, že kdo nenavštívil Help, nebyl v Riu. Myslela jsem, že to platí o úplně jiných zajímavých místech tohoto více než pětimilionového města... Prostě a jednoduše – zábava nade vše.


Giants of Rio očima českého týmu

 

JAN ŘEHULA, plavání
„Před závodem jsem viděl prakticky jen mapku, v realitě se to ale nelišilo. Moje vlastní pocity se dají vyjádřit jedním slovem – fantastické. Také atmosféra byla perfektní. Pokud mám hodnotit vlastní závod, tak byl mnohem těžší, než jak podle propozic vypadal. Hned na úvod bylo potřeba chytit správný proud, abych mohl snáze překonat přílivové vlny. Narazil jsem na spoustu protiproudů, takže jsem si chvílemi připadal, že plavu na místě. Asi v polovině trati před výběhem ke skoku z útesu se mi podařilo ‚svézt se‘ po vlně a tak předstihnout přibližně patnáct borců. Handicapem pro mě byla skutečnost, že jsem neměl neopren, protože jsem nepočítal, že ho bude možné použít.“
(Jako největší životní úspěch bere 3. místo v olympijském triatlonu v Sydney, loňské 2. místo na mistrovství Evropy závodu XTERRA.)

RADIM KOŘÍNEK, kolo
„Bylo to těžké, protože asi nikdo z nás nevěděl, o čem ten závod bude. O výsledku se rozhodně nedalo spekulovat předem. Pro nás Evropany bylo klima nepříznivé a ztěžovalo naše šance. Mým cílem bylo neudělat ostudu a zajet co nejlépe v rámci možností. Výsledek mohl být lepší, ale zápasil jsem ještě ke všemu s nachlazením. Šestadvacáté místo týmu je ale slušné.“
(Za největší životní úspěch považuje titul mistra republiky v horském kole, když vyhrál ve čtyřech disciplínách – sjezd, crosscountry, maraton a štafeta. A pak účast na olympiádách v letech 2000 a 2004.)

JAN KUBÍČEK, běh
„Jezdím XTERRu a běhám krosy, tak jsem čekal, že to bude něco podobného, protože přesnou představu jsem neměl. Před odletem do Ria jsem běhal ve sněhu a na ‚běhátku‘. Domnívám se, že můj výkon by se ještě dal zlepšit, ale jsem spokojený. Obzvláště, že se mi podařilo překonat krizi, kterou jsem měl poslední dva kilometry. Pořadatelé totiž trať prodloužili z původních patnácti kilometrů na dvacet jedna. Umístění týmu je skvělé, když vezmeme v potaz fakt, že jsme ze zimy u nás doma skočili do exotického tepla. Ve své podstatě je to excelentní závod, kde lze získat mnoho zkušeností. Byla to taková malá olympiáda, pokud jde o složení kvalitních sportovců. Shrnul bych to tak, že individualisti si v Riu zazávodili v týmu.“
(Za největší úspěch považuje titul mistra Evropy v duatlonu štafet z roku 2003 v Itálii a 19. místo na MS XTERRA v triatlonu 2002 na Havaji.)

PŘEMYSL BENEŠ, rogalo
„Nějaké konkrétní představy jsem neměl. Hlavní byla zodpovědnost, abych to nepokazil týmu. V tom byl tento závod odlišný od individuálních, které absolvuji. Problém byl v tom, že se měnily trasy, takže do startu nebylo jasné, která z tras se poletí. Původní záměr letět k soše Krista byl vzhledem k počasí riskantní a krátce před startem byl zrušen. Při tréninku nebyly dobré podmínky, zlepšily se až při závodě. Před startem jsem byl asi nejvíc nervózní, protože byly nějaké zmatky. Můj výsledek mohl být lepší, ale jsem rád, že jsem doletěl do cíle a náš tým tak nebyl diskvalifikován.“
(Ve své kariéře si Přemysl Beneš nejvíce cení toho, že i přes vážný úraz páteře si splnil svůj klukovský sen, kterým je létání.)
březen 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group