ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

EVROPSKÁ MĚSTA KULTURY ROKU 2000 - FOTOGRAFICKÝ PROJEKT "PROSTŘEDKY DOROZUMĚNÍ"

 

 

Rok 2000 se stal výjimečným nejen díky třem nulám v letopočtu, ale i tím, že se hlavní město České republiky stalo jedním z Evropských měst kultury.

Už několik desítek let je tento titul udělován Evropskou radou ministrů vždy jednomu z měst, které dostane šanci a prostředky k tomu, aby podle své invence, možností a schopností ukázalo, čím se může kulturnímu světu pochlubit.

ROK 2000

V letošním roce byla tato možnost nabídnuta devíti městům z různých částí Evropy. Praha spolu s Krakovem zastupuje Evropu střední, chcete-li postkomunistickou, Bergen, Helsinky a Reykjavík Evropu severní, Bologna a Santiago de Compostela Evropu jižní a Avignon a Brusel Evropu západní. Tato města mají společné vlastně jen to, že je (kromě příslušnosti k evropskému kulturnímu okruhu) nespojuje vůbec nic. Představují příklady, kdo všechno bydlí v evropském domě - seversky chladní Finové v Helsinkách i temperamentní Bolognané, ateističtí Belgičané v Bruselu i katoličtí krakovští Poláci, obyvatelé historií překypujícího Avignonu i přírodní "Vikingové" z Bergenu a katolickou mystikou naplněné Santiago de Compostela i pohansky nekonvenční Reykjavík. A uprostřed toho všeho Praha, která ví, že je součástí Západu, ale přesto jí občas ještě kouká Východ z bot, Praha, hledající své evropské souřadnice.

Součástí tohoto hledání byl i můj fotografický projekt "Prostředky dorozumění". Pomocí fotoaparátu jsem hledala to, co nás jako Evropany přirozeně spojuje, a v čem se (naštěstí a stále ještě) lišíme. Zobecňující soudy o charakteru toho či onoho národa jsou často povrchní, ale někdy až překvapivě výstižné. Všichni jsem stejní, a přitom každý jiný - a tak je to dobře.

AVIGNON


Avignon.

Bagety a sklenka vína patří k francouzské Provenci stejně neodmyslitelně jako knedlíky a pivo k Česku. Avignon je ve francouzském kontextu něčím jako u nás Plzeň. Nejlepší vína pocházejí z této oblasti Francie a značku pojmenovanou podle nedalekého zámku Chateau Neuf znají snad i skalní milovníci piva. Avignon žije mimo turistickou sezonu, kdy hordy turistů podnikají každodenní nájezdy na papežský palác, poklidným, až ospalým životem. Dny papežské moci a slávy jsou v Avignonu už několik staletí historií, stejně jako zdejší pobyt následníka českého trůnu, mladého Karla IV.

Jean tráví svou polední pauzu jako obvykle ve své oblíbené restauraci. Přestávka na oběd - to není žádná rychlovka a sendvič na stojáka. Je to čas téměř italské siesty, příležitost na dvě hodiny vypnout, posedět s někým, koho rádi vidíte, dobře se najíst, vypít si skleničku či dvě vína a na závěr tradiční kávu. "Většinou sem chodím tady s Marie-Anne," představuje mne Jean. Svůj vztah k přítelkyni dál nerozvíjí, ale podle jejich zanícené debaty se dá předpokládat, že jsou si víc než jen kamarádi. Kolik podnikatelů by si uprostřed dne v Česku udělalo čas na romantický oběd ve dvou - a ne jen občas, ale každý den. "Ale to je tady úplně normální," podivuje se Jean, "člověk přece nemůže pracovat a podávat výkony deset hodin v kuse. A navíc - vždyť je to jenom práce," směje se avignonský právník.

PRAHA

New York není Amerika, říkají často Američané, ti z Nového Yorku, i ti ostatní. A Žižkov není Praha, dodává pravověrný Žižkovák - anebo je, ale má "jistá specifika". Žižkov mi vždycky trochu připomínal Itálii. O moře nás praotec Čech svým výběrem připravil, a tak jsme si museli stvořit Žižkov, abychom si občas mohli připomenout atmosféru Středomoří. V létě totiž Žižkov žije na ulici. Ta ulice, pravda, často zrovna nezáří čistotou, ale zato v ní tepe opravdový žižkovský život. Děti si hrají na schovávanou, kluci balí holky, babky klábosí a pánové venčí pejsky. A majitelé hospody U Palivce v klidu pokuřují a koukají po holkách. "Tady tuhle mi vyfoť - ta bude jednou slavná," ukazuje jeden z nich na kolemjdoucí Romku s hloučkem kluků. Štíhlá dívka je opravdu krásná, a když na ni namířím objektiv, profesionálně zapózuje. "Chtěla bych být modelkou," říká s úsměvem a parta jejích obdivovatelů jí dělá křoví. Pozornost se obrací mým směrem: "A co vy tu děláte, u nás na Žižkově?"

HELSINKY

Město, které ustanovil finskou metropolí Petr Veliký a nad nímž se stále vznáší stín dvou impérií, pod jejichž vlivem se v posledních staletích Finsko střídavě nacházelo: ruské monarchie a švédského království. Švédština je dnes stále ještě druhým oficiálním jazykem, ale Finové jsou na svou neskandinávskou identitu hrdí a švédsky mluví s podobným nadšením jako my ruštinou. Přesto jsou ve Finsku všechny nápisy dvojjazyčné, a nejstarší helsinská ostrovní pevnost Suomenlinna, v překladu z finštiny "Finský hrad", se ve švédštině řekne "Švédský hrad". To se u nás nepodařilo ani Rusům po jejich přátelské pomoci v roce 68. Švédové jsou však v poslední době spíš zdrojem vtipů než nenávisti. Švédská monarchie už hrůzu nebudí, na rozdíl od východního souseda Finska.

Před kavárnou nedaleko přístavu posedává v chladném odpoledni skupinka stejně chladných Finů, kteří sem přijeli za prací ze severní části země. Anglicky hovoří asi stejně rádi jako švédsky. Fotografovat se nechají jen neochotně, a stojí mě to velké úsilí, abych prolomila ledy jejich nedůvěry. "A nejste vy náhodou od novin?" ptá se podezřívavě Jaakko. Není první, kdo mi v Helsinkách klade tuto otázku - novináře tu asi nemají zrovna v lásce. "Ano, přijeli jsme sem za prací. Za jakou? No prostě za prací. U nás v Laplandu jí zrovna moc není." Najít v Helsinkách jakoukoliv práci asi nebude velký problém. Potíž s gastarbeitery, se kterou se potýkají ostatní skandinávské země, zde eliminovali na minimum - přistěhovalecké kvóty se totiž blíží nule. Ani Rusové a Estonci, pro které je to do Helsinek přes Finský záliv co by kamenem dohodil, nemají šanci. "Je tady ale spousta Rusek, které se sem v posledních letech přivdaly přes různé agentury - ale většinou to nedopadá šťastně," říká Raija. "Chlapi u nás totiž moc pijí," dodává smutně. Zdá se, že ví, o čem mluví.

REYKJAVÍK

Hlavní město, které spíš připomíná větší vesnici, v evropské zemi, která má však na pohled blíže k Americe. To je Reykjavík - město domků s fasádami z rolovaného plechu, s americkými bouráky, v nichž místní omladina tráví nedělní odpoledne projížděním se staženými okénky a s hudbou na maximum, město mladých a nezávislých maminek, které jsou samy ještě trochu dětmi, město-vesnice, které vypadá, jako by zaspalo v sedmdesátých letech, ale zároveň je před Evropou o krok napřed, město barů a víkendových party, které končí nad ránem. Město sebevědomých a nezávislých Seveřanů, kteří nejsou vůbec chladní, a světlých nocí s ulicemi zaplněnými hlučnou mládeží, která oslavuje další islandský víkend.

Sobotní odpoledne tráví Stall se svým nejbližším přítelem - s nejoblíbenějším ze svých amerických korábů silnic, které dováží ze Států, a ty pak v Reykjavíku renovuje a prodává. Je to Islanďan každým coulem. Pochází z malé vesnice na severu země, kde se živil rybolovem, když mu ale začaly brát živobytí velké rybářské společnosti, přesedlal na "civilizovanější" povolání. "Auta mají oproti rybám velkou výhodu - neuplavou," říká se smíchem svou perfektní angličtinou. Do USA jezdí několikrát za rok - a cítí se tam víc doma než v Evropě. "Evropanů sem ale cestuje rok od roku víc," podotýká, "hlavně teenagerů z Anglie, kteří se sem jezdí pobavit na víkend." Stall má pravdu, Reykjavík se stává jednou z nejpopulárnějších evropských metropolí. Co na tom, že tu mnoho pamětihodností nenajdete... Koho by taky po probdělé bílé noci, kdy vám hvězdy nepřipomenou, že je čas jít spát, zajímalo chození po památkách. "Podle mě se sem ty děti jezdí pořádně odvázat. My Islanďané jsme asi víc otevření a nespoutaní konvencemi, holky máme hezké a mnoho tabu u nás neplatí. Život je krátký a zima dlouhá - tak proč se mezitím nepobavit. Mimochodem - nechceš přijít ke mně na kafe?"

BOLOGNA

Město s jednou z nejstarších univerzit na světě, s kilometry podloubí, která chrání chodce před deštěm či sluncem (podle ročního období), město levicových studentů, bolognských špaget, ale hlavně - město Italů, italských tak, jak si jen umíte představit. Průměrně hezká Středoevropanka si tu může zvýšit sebevědomí neustálým zájmem mužů, potěšení se však z prvotního polichocení mění v noční můru, kdy se unavena celodenním procházením posadí do kavárničky nebo na schody katedrály na Piazza Maggiore a během několika sekund musí čelit pozvání na kávu či neustálým otázkám, odkud je a jak se jmenuje. Chci-li mít klid, nezbývá než se zase vydat na cestu.

Letní siesta se blíží ke konci, horko polevuje a ulice se pomalu začínají naplňovat lidmi. Z odlehlého náměstíčka se ozývají nezaměnitelné výkřiky v melodické italštině. "Mamma mia," křičí jeden ze skupinky starých mužů, kteří tu odpočívají na lavičkách ve stínu jednoho z paláců. Spíná ruce směrem k sedícímu důchodci, jenž mu, jak to tak vypadá, přinejmenším zneuctil dceru. Protivník si však nenechá nic líbit a spouští se stejnou intonací vodopád slov na svého soka. Začínám rozeznávat jednotlivé výrazy - ukazuje se, že se tu nepřipravuje krevní msta, ale probírají výsledky včerejšího fotbalového zápasu.
květen 2000

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group